KOMENTÁŘ: Střelba na Filozofické fakultě změnila debatu o bezpečnosti škol v Česku

V rámci svého akademického výzkumu jsem realizoval rozsáhlé komparativní analýzy mezi státy Evropské unie a Spojenými státy americkými, se specifickým zaměřením na hromadné střelby a pokusy o ně. Ve střední a východní Evropě tyto incidenty v průměru vedly k 5,3 úmrtím a 4,3 zraněním na jeden případ, což je výrazně méně než ve Spojených státech, kde hromadné střelby vykazují průměrně 8,3 úmrtí a 14,4 zranění. Průměrný věk pachatelů se v obou kontextech pohyboval mezi 33 a 35 lety a drtivou většinu tvořili muži. Duševní onemocnění bylo identifikováno ve 43 % případů ve Spojených státech, zatímco ve střední a východní Evropě pouze ve 29 % případů.

Na základě těchto zjištění lze konstatovat, že fenomén hromadných střeleb je svou povahou mimořádně komplexní, a tudíž jej nelze jednoduše řešit prostřednictvím preventivních opatření. Přesto výzkum ukazuje, že kauzální dráhy případů, k nimž dochází ve střední a východní Evropě, jsou relativně strukturované a analyticky uchopitelné, přestože jejich celková četnost zůstává nižší než v americkém kontextu. Tvůrci veřejných politik již uznali nutnost víceúrovňového přístupu k prevenci těchto incidentů, nicméně i v souvislosti s nedávno formulovanými opatřeními je nadále důležité věnovat pozornost dvěma klíčovým oblastem.

První z nich představují anamnézy duševních onemocnění, v nichž se často objevují neléčené nebo nediagnostikované formy deprese, úzkostných poruch, schizofrenie či poruch osobnosti. Tyto faktory se vyskytují u významné části pachatelů hromadných střeleb napříč oběma sledovanými kontexty. Zároveň je však nutné zdůraznit, že duševní onemocnění jen zřídka funguje jako samostatná příčina násilného jednání. Typicky vstupuje do interakce s pocity křivdy (např. vůči pedagogům, spolužákům či partnerům), se strukturálními i osobními zátěžemi (studijní neúspěchy, problémy v partnerských vztazích, obtíže v rodinném prostředí) a se situačními spouštěči, jako je rozchod, šikana či neúspěch u zkoušky. Od roku 2023 je v České republice patrný zvýšený důraz na to, aby lékaři u pacientů s diagnostikovanými duševními obtížemi ověřovali držení zbrojního průkazu. Limitem tohoto přístupu však zůstává skutečnost, že značná část pachatelů neměla v době útoku žádnou oficiální diagnózu, případně byla diagnostikována až ex post. Zaměření prevence výhradně na identifikaci duševních onemocnění tak pokrývá pouze přibližně třetinu až polovinu potenciálních pachatelů.

Druhou klíčovou oblastí je ideologická motivace a úmysl. Ideologické motivy se častěji objevují v případech v USA, kde byly identifikovány u 19 % hromadných střeleb, zatímco ve střední a východní Evropě činil tento podíl 13 %. Podstatné rovněž je, že pachatelé ve Spojených státech výrazně častěji vykazovali zášť vůči odlišné sociální nebo politické skupině. Tento prvek byl přítomen třikrát častěji (24 % oproti 8 %). Ve střední a východní Evropě jsou útoky naopak častěji spojeny se záští vůči institucím, jako jsou školy či kanceláře, případně vůči konkrétním osobám. Tyto motivace bývají kombinovány s dlouhodobou psychickou zátěží a promyšleným plánováním. V případě střeleb na školách a univerzitách hraje významnou roli digitální prostředí, které může sloužit jako prostor pro radikalizaci, ale také pro eskalaci pocitů křivdy, zpracovávání vnitřních konfliktů a krize identity potenciálních pachatelů. Napříč evropským kontextem se stále zřetelněji prosazuje vzorec, v němž digitální prostředí zesiluje viditelnost násilných ideací a jejich tzv. nakažlivý efekt. V některých případech to vede ke vzniku motivace usilující o publicitu, která je v odborné literatuře dobře zdokumentována. Výsledky mého výzkumu zároveň ukazují, že tento fenomén je přítomen i ve střední a východní Evropě. Takoví pachatelé se zpravidla snaží maximalizovat počet obětí a své jednání rámují prostřednictvím inspiračních vzorců předchozích útoků, často v podobě tzv. copycat dynamiky.

Z odborného i politického hlediska je zřejmé, že preventivní strategie by se neměly omezovat pouze na regulaci zbraní, ale měly by se systematicky zaměřovat také na včasnou identifikaci chronického stresu a vzorců plánování chování. Zásadní výzvou do budoucna zůstává otázka, do jaké míry mohou stát a bezpečnostní instituce v zájmu prevence zasahovat, aniž by docházelo k nepřiměřenému narušování individuální svobody a práva na soukromí. Funkční systémy včasného varování totiž nutně předpokládají sledování a vyhodnocování behaviorálních signálů a digitální komunikace, což část veřejnosti vnímá jako riziko zasahování do osobní sféry.