Na pozvání poslankyně Evy Decroix promluvily v budově Poslanecké sněmovny tři svědkyně genocidy menšiny Ujgurů v Číně. Nucené práce, potraty, odebírání orgánů, trápení hlady a zimou, to vše zmiňují ženy, které zvěrstva internačních táborů přežily.
„Pro nás, co jsme se narodili v míru a bezpečí, kde můžeme vyjadřovat svůj názor, vzít si koho chceme a vychovávat děti v klidu, je vždy těžké potkat se tváří v tvář s lidmi, kteří nemají šanci takto žít. Kterým jsou odebrány tyto svobody a základní práva,“ uvedla setkání Eva Decroix (ODS), členka zahraničního výboru Poslanecké sněmovny.
Na čínském území v Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang žije podle oficiálních odhadů asi devět milionů Ujgurů, menšiny turkického etnika ze střední Asie. V posledních letech přicházejí zprávy o násilném chování čínské vlády vůči této převážně muslimské menšině. „Desítky let jsme my Kazaši a ostatní turkické skupiny čelili diskriminaci a násilným zákrokům z rukou čínského státu.Skoro šest let jsme ale vystaveni genocidě. Cenzorují náš jazyk, naše mešity srovnávají se zemí buldozery. Čínská vláda biologicky odstraňuje budoucí generace nucenou sterilizací a potraty,“ sdělila Rahima Mahmut, aktivistka za práva Ujgurů.
Podle Mahmut jsou děti odebírány rodičům a umísťovány do sirotčinců, které fungují jako vězení. Až tři miliony Ujgurů pak drží v koncentračních táborech.
„Překládala jsem těm, kteří tato místa přežili. Mluvili o nucené práci, týrání, systematickém znásilňování a odebírání orgánů,“ řekla Mahmut. Sama ze země odešla a od června 2017 nemá zprávy o svých bratrech a sestrách.
„Od roku 2006 jsem žila ve Francii. Na konci roku 2016 mi čínská vláda řekla, ať se vrátím. Tam jsem byla zadržena a strávila jsem skoro tři roky v různých detenčních zařízeních,“ uvedla své svědectví Gulbahar Haitiwaji.
Vzali jí otisky prstů, odebrali krev, oskenovali obličej i rohovky, nahráli si hlas. Poté ji donutili podepsat dokument, na kterém bylo napsáno, že porušila společenský řád. To byl zločin, ze kterého byla obviněna.
„Neměla jsem jinou možnost, než podepsat. Poté jsem se musela převléct do žluté uniformy, nasadili mi pouta a odvedli mě do cely. Ta byla pro deset lidí, ale bylo nás tam víc než třicet. Když jsme mohly jít ven na vzduch, stáli jsme venku v mínus třiceti. To byl také způsob mučení,“ popsala Haitiwaji.
Na výslech jim na hlavu dávali na černé kapuce a poutali zezadu. Ve výslechové místnosti je pak pevně připoutali ke kovové židli a hodiny zpovídali.
V celách je poutali k jednomu místu. Haitiwaji tak strávila dvacet dní, další ženy v jedné pozici ale i dva, tři měsíce. Dostali injekce, o kterých tvrdili, že jsou kvůli prevenci nemocí, mnoho žen pak přestalo menstruovat. Z dočasného tábora je pak převezli do modernějšího, kde bylo až tisíc žen.
Sobota, 13. listopadu 2021, 12:00
Světový ujgurský kongres si o víkendu na valném shromáždění v Praze zvolí nové vedení. V pátek se konala konference, na které se setkali přeživší z vězení a převýchovných táborů, akademici, odborníci, diplomaté i politici. Vystoupil i předseda...
Její proces se odehrál 6. listopadu 2017 a odsoudili ji na sedm let. Neměla obhájce, z rodiny tam mohl být jen jeden člověk, vše trvalo deset minut. Obvinili ji z aktivit jejího manžela a dcery ve Francii, zmínili také to, že prodala dům. Komunistická strana jí pak „dovolila“ zůstat v táboře místo vězení a dál studovat. Za to musela veřejně poděkovat.
Zhubla 15 kilogramů, vážně onemocněla. Přesunuli ji proto do modernějšího tábora. Zdůraznila, že zadrženým ženám neříkali jménem, jen číslem. Gulbahar byla číslo devět.
„Od března 2019 jsem mohla mluvit s rodinou ve Francii. Při každé takové konverzaci mi policie nařídila, jaké odpovědi mám poskytnout. Seděli při telefonátech a když jsem nevěděla, co mám odpovědět, napsali mi to,“ řekla Haitiwaji.
Díky diplomatickému nátlaku Francie ji nakonec v srpnu 2019 propustili. Musela podepsat, že neprozradí nic, co se jí dělo. Napsala o všem ale knihu a čínský režim ji proto označil za teroristku.
„Jsem z Urumči, hlavního města Východního Turkestánu, učila jsem na základní škole. Od března 2017 jsem byla donucena šest měsíců učit čínštinu v táboře pro muže. Během toho půl roku jsem byla svědkem strašných věcí. Uvnitř toho tábora je spousta ozbrojených strážných. V každé cele je až třicet zadržených a spí na zemi na betonu,“ začala vyprávět Kelbinur Sidik.
Když celu opouští, jsou spoutáni, i dveře cely jsou jen pootevřeny a oni se pod nimi musí podplazit. Každý den dostanou vodovou polévku a jeden plněný čínský knedlíček. Na použití toalety má každý jednu minutu.
„Nemyslím, že se mohli umývat, za celých šest měsíců jsem to neviděla. Mučili přikládáním elektrod na hlavu, na ruce nebo sezením v kovové židli,“ pokračovala Sidik.
Od září 2017 do listopadu pak učila v ženském táboře. Budova měla šest pater, byla úplně uzavřena a žilo v ní deset tisíc lidí. Devadesát procent z nich mělo 18 až 40 let, ostatní 40 až 80 let. Všem ženám oholili hlavu, nosily vězeňské uniformy. Jako záchod používaly v cele kyblík.
Jak Sidik vypověděla, každé pondělí ženám brali krev a dávali jim neznámé pilulky a injekce. Většina z nich neměla menstruaci. Týrali je, strážní je hromadně znásilňovali a poté na ně používali elektrické šoky.
„Viděla jsem zemřít dvacetiletou dívku, vykrvácela. Policie ji pak odnesla pryč.“
Pátek, 19. listopadu 2021, 18:00
Pražský hotel Marriott odmítl hostit konferenci a valné shromáždění Světového ujgurského kongresu, které se uskutečnily minulý týden od pátku do neděle. Informaci zahraničních médií potvrdila programová manažerka kongresu Zumretay Arkinová....
Ani mimo tábory se lidé násilí nevyhnou. Sidik ukázala vzkaz od policie, na kterém se píše, že lidé musí do nemocnic, aby jim provedli sterilizaci nebo podali antikoncepci.
„Na konci května 2019 mě ke sterilizaci donutili také, stejně jako miliony lidí."
V zemi také zavedli nařízení, které do rodin zavádí takzvaného čínského příbuzného. Ten navštěvuje jejich domovy a šikanuje je. Musí spolu jíst, učit se, spát. Číňany si pak často musí i vzít. Během pandemie také vláda podle Sidik zneužívá karantén a zavírá Ujgury v jejich vlastních domech a nechává je zemřít hlady.
Čínu opustila v říjnu 2019, stejně jako Gulbahar jí pomohla rodina žijící v zahraničí, její dcera se aktivně angažovala v Holandsku. Podle všech tří žen je to jediná možnost, jak se Ujgurové mohou dostat ze země.
Setkání se zúčastnila také Iveta Vancáková z Fora pro lidská práva, která trojici žen do Prahy pozvala. Vancáková také na Karlově univerzitě zorganizovala cyklus přednášek o lidských právech Ujgurské menšiny.
Podle všech žen je nejdůležitější změnit legislativu a postoj jednotlivých států a mezinárodních organizací, aby uznali chování Číny jako genocidu. Na jednu z největších ekonomik světa by také platily sankce a k tomu omezení pro firmy, které Ujgury pro nucené práce zneužívají.
Foto Forum for Human Rights
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
