Po dlouhé nemoci dnes zemřel Vlastimil Harapes, bylo mu 77 let

„Cítíme hluboký zármutek, neboť odešel významný divadelník, který patřil ve své době k nejlepším tanečníkům srovnatelným kvalitou se světem a který zároveň dokázal svým osobním kouzlem, uplatňovaným v autentické herecké tvorbě, přitáhnout pozornost široké veřejnosti k tanečnímu umění," napsal ředitel Národního divadla Jan Burian.

Ředitelka festivalu Tanec Praha a zakladatelka tanečního divadla Ponec Kreuzmannová uvedla, že měla s Harapesem hezký vztah. „On byl dokonce v první porotě České taneční platformy, to bylo v roce 1996, nebo 1997. Pro mě to byl hlavně nejúžasnější tanečník, zažila jsem ho v 80. letech, kdy jsem byla nová na scéně a byla jsem nadšená jeho talentem. Myslím si, že tomu tanečnímu světu udělal hezkou vizitku. Poukázal na to, že je potřeba si tanečníků vážit, ať jsou v klasickém baletu, nebo v contemporary dance. On veřejnosti přiblížil, jak těžký je život tanečníka. V tom vidím jeho velký přínos, že hodně zviditelnil obor tance," řekla Kreuzmannová.

Harapes byl hostem pořadu Sedm pádů Honzy Dědka v roce 2022. „Pokud mohu jako prostý divák posuzovat, cenil jsem si ho jako skvělého tanečníka, který u nás pro balet udělal neuvěřitelné věci. Znal jsem ho jako gentlemana a strašně vtipného a noblesního člověka. A už jsem mu odpustil, že mi kdysi přebral při tanci Soňu Červenou," řekl Dědek.

Harapes se narodil v Chomutově, v polovině 60. absolvoval na Taneční konzervatoři v Praze. Od roku 1871 byl sólistou baletu Národního divadla a později baletní soubor první české scény vedl jako umělecký šéf. Na závěr svého angažmá se stal jako jeden z mála čestným členem Národního divadla, v roce 2016 vstoupil do Síně slávy ND. V roce 2012 získal Thálii za celoživotní taneční mistrovství.

Na jevišti české první scény Harapes působil 20 let, za tu dobu zde vytvořil zhruba pět desítek rolí. Vedle svých tělesných dispozic a skvělé techniky v nich zúročil i herecké nadání. Sólistou baletu Národního divadla byl do roku 1988, po listopadu 1989 pak pracoval 12 let jako umělecký šéf souboru. Na závěr svého angažmá se Harapes stal jako jeden z mála umělců čestným členem Národního divadla. Jeho celoživotní mistrovství bylo oceněno Cenou Thálie za rok 2011. O pět let později vstoupil do Síně slávy ND.

Vlastimil Harapes účinkoval zhruba v 50 různých tanečních představeních první scény. Tančil také na celé řadě světových baletních scén, od roku 1977 do roku 1983 byl stálým hostem v Německé porýnské opeře v Düsseldorfu a Duisburgu. "Existuje krásné moudro o tancování: Tancovat můžete kdykoli a kdekoli, když ne jinak, tak ve svém srdci," řekl nedávno v jednom rozhovoru.

Cesta chlapce z vesničky Droužkovice na Chomutovsku k baletu tak trochu připomínala filmový příběh Billyho Elliota ze stejnojmenného snímku, hrdiny, který se rozhodne následovat svůj sen a stát se tanečníkem. Vlastmil Harapes se narodil 24. července 1946 jako šesté dítě, benjamínek a jediný kluk v rodině. Byl živým dítětem a svou energii dobře uplatňoval v hudební škole a v rytmice. V roce 1960 Harapese přijali na pražskou konzervatoř, ale jeho začátky byly náročné.

S klasickým tancem se trápil až do čtvrtého ročníku, než pochopil, proč musí udělat ten či onen pohyb, aby jím vyjádřil to, co přesně potřebuje. Absolvoval ale s vyznamenáním a v roce 1966 dostal smlouvu do Národního divadla. Posléze se zdokonalil na stáži v Petrohradě u Alexandra Puškina, který mimo jiné vychoval takové taneční hvězdy, jako byli Rudolf Nurejev či Michail Baryšnikov.

Klíčovým okamžikem Harapesovy kariéry byl rok 1971, kdy se stal sólistou baletu a zažil první úspěch v Prokofjevově Romeovi a Julii. Milovníci baletu nezapomenou na jeho Merkucia, kterému vtiskl fanfarónství, humor i provokující rošťáctví, ale ani na Romea, kterého tančil 20 let. Úspěchy přibývaly doma i v zahraničí, například v Německu, stejně jako role - od princů v Labutím jezeře a Giselle až po vynikajícího Spartaka či Fauna ve Faunově odpoledni.

S aktivním tancem Harapes skončil ve 45 letech. Se Zlatou kapličkou se rozloučil rolí Romea v roce 1988, ale ještě vedl baletní soubor Laterny magiky a tančil Odyssea ve stejnojmenném projektu. V letech 1990 až 2002 byl pak choreografem a šéfem baletu Národního divadla. Odchodu Harapes nelitoval. "Jsem jediný baleťák na světě, který se přeorientoval na herce, a to jak muzikálového, tak i takzvaně vážného," komentoval změnu tvůrčí práce.

S herectvím začal Harapes už za studií. Po debutu ve Starcích na chmelu (1964) se objevil v Markétě Lazarové (1967). Velkou popularitu u diváků mu přineslo melodrama Den pro mou lásku (1976) s Martou Vančurovou, komedie Jak vytrhnout velrybě stoličku (1977) a Jak dostat tatínka do polepšovny (1978), pohádka Panna a netvor (1978) nebo filmy Operace mé dcery (1986) a Bolero (2004).

Harapes, ikona českého baletu, býval porotcem různých tanečních soutěží, objevil se i jako arbitr v televizním pořadu StarDance ... když hvězdy tančí a ve slovenské soutěži Hvězdy na ledě. Věnoval se charitativním projektům, od roku byl 1990 čestným předsedou Českého hnutí Speciálních olympiád, členem rady Kiliánovy nadace, čestným presidentem občanského sdružení Balet Globa.

Ve volbách do Senátu v roce 2016 kandidoval Vlastimil Harapes jako nestraník za hnutí ANO 2011 v obvodu Praha 6. Se ziskem 13,3 procenta hlasů skončil na čtvrtém místě a do druhého kola nepostoupil. Byl dvakrát ženatý; jeho manželkami se staly herečka a psychoterapeutka Elena Strupková a zpěvačka Hana Zagorová.