Před kamerou se nestydím tak jako na jevišti, říká jubilant Miroslav Krobot

Miroslav Krobot, za jehož inscenacemi se jezdilo do Chebu nebo Hradce Králové, založil v polovině 90. let Dejvické divadlo, které se pod jeho vedením stalo vyhledávanou scénou. Jako umělecký šéf v Dejvicích skončil před sedmi lety, zůstal ale jako režisér i herec. Navíc Krobot, který 12. listopadu slaví sedmdesátiny, začal také režírovat filmy a seriály.

Z vedení Dejvického divadla Krobot odcházel s představou, že bude častěji jezdit do rodného kraje a také už bude dělat jen to, co opravdu chce. Realita ale byla trochu jiná. „Snažím se. Problém je v tom, že neumím říkat ne. Ale učím se to," svěřil se loni Lidovým novinám režisér a herec, který v uplynulých letech kromě účinkování v divadle a před kamerou dokončil dva vlastní filmy - Díra u Hanušovic a Kvarteto - a další nazvaný Šnajdr právě dokončuje.

Jako dějiště svých filmů si oblíbil také Olomouc a region, odkud pochází. Režijně se podílel se i na "dejvických" seriálech Hotel čtvrtá hvězda a Zkáza Dejvického divadla a loni také vydal knižní prvotinu nazvanou Nečíst.

Režisér a herec Miroslav Krobot při natáčení filmu Šnajdr

Známý herec a režisér se narodil v Šumperku, část dětství žil ve Vyšehoří a poté v Zábřehu. V nadsázce se označuje za "napůl Sudeťáka a napůl Hanáka". Krobot tvrdí, že velký vliv na jeho tvorbu mělo i to, že do sedmi let bydlel s rodiči na vsi. „Malá vesnice, 60 čísel, považuju to za životní kliku. Vyšehoří je pro mě základ všeho. V těch letech je člověk jak nepopsaný papír, a tam jsem podvědomě získal něco, co se nedá nikdy zlikvidovat," vysvětlil.

Jako dítě chodil do atletického oddílu, hrál fotbal, v bruslil, nakonec ale vyhrála kultura. „V patnácti, šestnácti letech, kdy se ze mě stal zuřivý čtenář, jsem docela často jezdil do olomoucké vědecké knihovny a půjčoval si v ní knížky, které v Zábřehu neměli," vzpomínal na dospívání před pár lety v Mladé frontě Dnes.

Už na gymnáziu měl Krobot poprvé co do činění i s divadlem, po maturitě pak bez větší přípravy zkusil přijímačky na režii na brněnské JAMU - a uspěl. Na škole ještě stihl zažít atmosféru roku 1968, po absolutoriu zamířil v roce 1975 do Chebu za tehdy už proskribovaným Janem Grossmanem, s nímž o čtyři sezony později přešel do Hradce Králové. Na začátku 80. let dostal Krobot angažmá v pražském Realistickém divadle, odkud po listopadu 1989 přešel do Národního. V roce 1993 si dokonce vysloužil cenu Alfréda Radoka za dramatizaci Roku na vsi. Podruhé na těchto cenách jako režisér zabodoval o 18 let později už v Dejvicích za inscenaci Kaurismäkiho filmu Muž bez minulosti.

V polovině 90. let ale Národní divadlo opustil. „Jak jsem po letech zjistil, tak mně se v Národním podle mých představ povedly dva tři kusy," vzpomínal jednou se skepsí. „Znamená to dělat hodně kompromisů, člověk se neustále hlídá, všechno paušalizuje, až mu z toho nakonec vyleze úplně blbý představení," řekl také o atmosféře ve "Zlaté kapličce" Krobot, který si jako umělecký šéf do Dejvic před čtvrt stoletím přivedl partu tehdy nepříliš známých tváří, ze kterých jsou dnes uznávaní herci. „Přál jsem si vytvořit místo, kam se nebude divák chodit jen pobavit, ale hlavně nasát atmosféru, kam přijde za určitým způsobem myšlení," popsal svou motivaci.

„Své herectví rozhodně neberu vážně"

Krobot nebyl sám, kdo do začínajícího souboru přišel z velké scény, podobnou cestu zvolila i jedna z opor Dejvického divadla, Ivan Trojan, který opouštěl - mimochodem za velké nevole otce Ladislava - Vinohradské divadlo. Odvaha se ale nakonec vyplatila, Dejvické divadlo se brzy stalo pražským divadelním fenoménem, který uznává kritika a zároveň se na jeho představení kvůli enormnímu zájmu jen obtížně shánějí vstupenky. K uměleckému vedení a režírování Krobot časem přidal také herectví, byť na své výkony hledí skepticky. „Rozhodně neberu své herectví vážně, nejsem žádný herec," míní Krobot.

S jeho zasmušilou tváří se diváci mohli více seznámit poté, co kývnul na nabídku režiséra Petra Zelenky. V Příbězích obyčejného šílenství nestál na jevišti poprvé, předtím ale jen sdílel osud jiných režisérů, kteří jen zaskakovali. Za herecký debut si tehdy jedenapadesátiletý divadelník odnesl dokonce cenu Alfréda Radoka v kategorii talent roku. „Ta role je jakoby pozorovatelská, takovej pomalej introvert, což mi vyhovuje," vysvětlil Krobot, který dostal výrazné role také před kamerou, ať už v přepisu Zelenkovy hry z roku 2005 (získal Českého lva) či v koprodukčním snímku Muž z Londýna (2007).

„Zajímavé je, že se před kamerou nestydím zdaleka tak jako na jevišti," řekl Krobot, jehož si diváci pamatují třeba z Účastníků zájezdu (2006) - na narážky na téma podšálky už má ale "lehkou averzi" -, Aloise Nebela (2011), Okresního přeboru (2012), Revivalu (2013), Čtvrté hvězdy (2014) či loňského snímku Muž se zaječíma ušima (2020). „Když dostanu zajímavou roli, tak mě prostě baví ji hrát," říká Krobot, pro kterého se divadlo a film staly osudem i v soukromí. Jeho manželkou je herečka Hana Doulová a hereckou kariéru si vybrala i dcera Lenka. Kromě ní mají Krobotovi ještě dceru Janu a syna Vojtěcha.