Jan Kačer, hvězda nové vlny českého filmu, slaví 85. narozeniny

Fanatický rytíř i tajný agent

Největší uznání si patrně získal jako režisér, ale největší popularitu mu vynesly herecké role. Divákům utkvěl v paměti jeho fanatický rytíř Armin von Heide ve Vláčilově Údolí včel či tajný agent W4C v slavné komedii Václava Vorlíčka. V 60. letech se objevoval ve filmech Evalda Schorma (Každý den odvahu, Návrat ztraceného syna, Den sedmý, osmá noc). Celkem si Kačer zahrál v téměř osmdesáti filmech, například Smrt si říká Engelchen, Flirt se slečnou Stříbrnou, Člověk proti zkáze, z novějších pak Bolero, Výchova dívek v Čechách, Chata na prodej. Hrál i v řadě televizních seriálů (Jana Eyrová, Rodinná pouta, Hotel Herbich, Ordinace v růžové zahradě).

Režíroval mnoho divadelních her (Sbohem Sokrate, Pekař Jan Marhoul, Peer Gynt, Višňový sad, Revizor, Na dně) a několik filmů (Jsem nebe, Město mé naděje) a televizních filmů (Milá slečno).

Politik za Občanské fórum

Touha aktivně se podílet na životě společnosti jej přivedla do světa politiky i k aktivní charitativní činnosti. Ve volbách roku 1990 zasedl do Sněmovny lidu Federálního shromáždění (volební obvod Praha) za Občanské fórum. Po rozkladu Občanského fóra v roce 1991 přešel do poslaneckého klubu Občanského hnutí. Ve Federálním shromáždění setrval do voleb roku 1992. Později dvakrát neúspěšně kandidoval do Senátu. Stál také v čele Nadace Charty 77, která poskytuje pomoc handicapovaným lidem.

Jan Kačer se narodil 3. října 1936 v Holicích na Pardubicku. Jeho otec byl obchodník židovského původu a poté, co nacistické Německo obsadilo Sudety, si vzal život. Tím své syny, tehdy dvouletého Jana a o deset let staršího bratra, zřejmě zachránil před deportací do koncentračních táborů. Po válce vystudoval keramickou školu v Bechyni, poté pražskou DAMU, obor režie. Již během studia působil v ostravském Divadle Petra Bezruče, kam po dokončení školy se skupinou svých spolužáků přesídlil. Místní divadlo se mu podařilo výrazně oživit.

Stál u zrodu Činoherního klubu

V roce 1965 pak stál u zrodu jedné z nejslavnějších pražských divadelních scén, Činoherního klubu, kde si v následujících letech udělal jméno především inscenacemi ruské klasiky. V polovině 70. let byl poslán do „vyhnanství“ zpět do Ostravy, paradoxně však směl hostovat v zahraničí. V roce 1986 se do metropole vrátil, tentokrát na prkna Divadla na Vinohradech. V roce 1990 přešel do činohry Národního divadla, kde režíroval nové inscenace a hrál až do roku 2015.

S manželkou Ninou Divíškovou, rovněž známou herečkou, která letos v červnu zemřela, se seznámil na studiích. Byli spolu téměř šest desetiletí a vychovali tři dcery. Je autorem tří vzpomínkových knih: Jedu k mámě, Mírnou oklikou a K přátelům. V roce 2016 obdržel od prezidenta republiky Řád Tomáše Garrigua Masaryka za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva.