Herec, režisér a scenárista Jan Kačer patří k hvězdám nové vlny českého filmu. Je člověkem mnoha životních, divadelních i filmových rolí, téměř šest desetiletí je nedílnou součástí českého kulturního života, který obohacuje četnými aktivitami. Letos 3. října oslaví pětaosmdesátiny.
Největší uznání si patrně získal jako režisér, ale největší popularitu mu vynesly herecké role. Divákům utkvěl v paměti jeho fanatický rytíř Armin von Heide ve Vláčilově Údolí včel či tajný agent W4C v slavné komedii Václava Vorlíčka. V 60. letech se objevoval ve filmech Evalda Schorma (Každý den odvahu, Návrat ztraceného syna, Den sedmý, osmá noc). Celkem si Kačer zahrál v téměř osmdesáti filmech, například Smrt si říká Engelchen, Flirt se slečnou Stříbrnou, Člověk proti zkáze, z novějších pak Bolero, Výchova dívek v Čechách, Chata na prodej. Hrál i v řadě televizních seriálů (Jana Eyrová, Rodinná pouta, Hotel Herbich, Ordinace v růžové zahradě).
Režíroval mnoho divadelních her (Sbohem Sokrate, Pekař Jan Marhoul, Peer Gynt, Višňový sad, Revizor, Na dně) a několik filmů (Jsem nebe, Město mé naděje) a televizních filmů (Milá slečno).
Touha aktivně se podílet na životě společnosti jej přivedla do světa politiky i k aktivní charitativní činnosti. Ve volbách roku 1990 zasedl do Sněmovny lidu Federálního shromáždění (volební obvod Praha) za Občanské fórum. Po rozkladu Občanského fóra v roce 1991 přešel do poslaneckého klubu Občanského hnutí. Ve Federálním shromáždění setrval do voleb roku 1992. Později dvakrát neúspěšně kandidoval do Senátu. Stál také v čele Nadace Charty 77, která poskytuje pomoc handicapovaným lidem.
Jan Kačer se narodil 3. října 1936 v Holicích na Pardubicku. Jeho otec byl obchodník židovského původu a poté, co nacistické Německo obsadilo Sudety, si vzal život. Tím své syny, tehdy dvouletého Jana a o deset let staršího bratra, zřejmě zachránil před deportací do koncentračních táborů. Po válce vystudoval keramickou školu v Bechyni, poté pražskou DAMU, obor režie. Již během studia působil v ostravském Divadle Petra Bezruče, kam po dokončení školy se skupinou svých spolužáků přesídlil. Místní divadlo se mu podařilo výrazně oživit.
V roce 1965 pak stál u zrodu jedné z nejslavnějších pražských divadelních scén, Činoherního klubu, kde si v následujících letech udělal jméno především inscenacemi ruské klasiky. V polovině 70. let byl poslán do „vyhnanství“ zpět do Ostravy, paradoxně však směl hostovat v zahraničí. V roce 1986 se do metropole vrátil, tentokrát na prkna Divadla na Vinohradech. V roce 1990 přešel do činohry Národního divadla, kde režíroval nové inscenace a hrál až do roku 2015.
S manželkou Ninou Divíškovou, rovněž známou herečkou, která letos v červnu zemřela, se seznámil na studiích. Byli spolu téměř šest desetiletí a vychovali tři dcery. Je autorem tří vzpomínkových knih: Jedu k mámě, Mírnou oklikou a K přátelům. V roce 2016 obdržel od prezidenta republiky Řád Tomáše Garrigua Masaryka za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
