Švandovo divadlo oslavilo v pátek 1. října již 140. narozeniny. Jedná se o nejstarší divadelní scénu na levém břehu Vltavy, která je po Stavovském a Národním divadle třetím nejstarším pražským divadlem. Za dobu své existence vystřídalo divadlo mnoho názvů. Ke svému původnímu označení se vrátilo až po rozsáhlé rekonstrukci v roce 2002. Pojďte spolu s Drbnou nahlédnout pod pokličku historie této smíchovské scény.
Dne 1. října 1881 se ve dvoře hostince U Libuše otevřelo nové Švandovo divadlo. Na programu byla opera Hubička, které se tehdy zúčastnil i samotný Bedřich Smetana. Tehdejší principál Pavel Švanda ze Semčic vybral místo na tehdejší Kinského třídě spolu se svou ženou herečkou Eliškou Peškovou. Švanda tak postavil kamenné divadlo v rekordním čase a otevřel v té nejlepší době, kdy národ truchlil a pořádal sbírky na shořelé Národní divadlo. Do nově vzniklého divadla se tak diváci jen hrnuli.
Jenže ne vždy se divadlu dařilo a po otevření Zlaté kapličky v listopadu 1883 byl odliv publika tak silný, že divadlo na Smíchově hrálo je v neděli a ve svátek. V roce 1891 Pavel Švanda náhle zemřel a do čela divadla se postavila Eliška Pešková. Ta zrovna dostavěla a otevřela novou Arénu na Smíchově (ta na svém místě stála až do roku 1938, kdy byla z rozhodnutí úřadů zbořena).
První zásadní přestavby se divadlo dočkalo v roce 1900. Provedl ji Švandův syn Karel. Ten byl už v té době otevřen moderním vlivům a do repertoáru zařadil například hry Viktora Dyka či Fráni Šrámka. O osm let později se divadlu začalo říkat Intimní a později měnilo jména podle svých nájemců. K těm patřil Vlasta Burian i komici Ferenc Futurista a Jára Kohout.
Po roce 1945 nastupuje do divadla nové vedení i herecký soubor a vzniká nové Realistické divadlo. K nejúspěšnějším inscenacím v prvních sezonách patřila inscenace o Myších a lidech Johna Steinbecka v režii tehdejšího ředitele Karla Palouše, ve hře Přišel na večeři režiséra Oty Ornesta si tu pohostinsky stihl zahrát i Jan Werich.
V roce 1949 stát domy, které až do té doby patřily rodině Švandových, vyvlastnil. O čtyři roky později se majitelem divadla stal Zdeněk Nejedlý a divadlo pak dlouho neslo i jeho jméno. Na programu divadla byly v té době již budovatelské tituly jako Modrová rokle, DS-70 nevyjíždí, Duchcovský viadukt či veselohra Boženka přijede. V roce 1957 pak divadlem otřásla sebevražda mladé herečky Jany Rybářové, která se zabila z nešťastné lásky.
Uvolnění v šedesátých letech přineslo lepší časy i divadelníkům. Například v roce 1962 se členkou hereckého souboru stává Jiřina Štěpničková. Na scéně Realistického divadla se za jeho existence objevilo mnoho osobností, z režisérů například Miroslav Macháček, Luboš Pistorius, Miroslav Krobot, Karel Kříž, Petr Lébl, Lída Engelová nebo Hana Burešová.
Z dalších herců, kteří v divadle působili, můžeme zmínit Ivanku Devátou, Jiřího Adamíru, Josefa Vikláře, Jana Hrušinského, Leoše Suchařípu či Zdeňka Žáka.
Po 17. listopadu 1989 nastaly svobodné časy. Právě po premiéře Maryši dorazili ten večer do divadla studenti se zprávou o násilném potlačení manifestace na Národní třídě. Hned druhý den se místo představení u Realistů uskutečnila diskuse, které byl přítomen i Václav Havel.
Pod vedením Karla Kříže bylo divadlo na počátku devadesátých let zrekonstruováno a poté otevřeno pod názvem Labyrint. V té době vznikla také komorní, studiová scéna. Činnost divadla byla přerušena v roce 1998, a to kvůli záměru divadlo celkově zrekonstruovat. Tehdejším ředitelem byl herecký soubor rozpuštěn. Znovuotevření se pak uskutečnilo v prosinci 2002 a divadlo se tehdy vrátilo ke svému původnímu názvu Švandovo.
Foto archiv Švandova divadla, Divadelní ústav, divadelní archiv Národního divadla
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
