Židovský spisovatel Arnošt Lustig, který si sám prošel koncentračními tábory, zemřel před deseti lety

„Život není to, co chceme, ale to, co máme.“

„Život není to, co chceme, ale to, co máme“, slova hrdinky Dity Saxové ze stejnojmenné Lustigovy knížky vystihovala autorův postoj k životu, kde nechyběl smích i společnost hezkých žen. Jeho oslovení „ty bejku“ téměř zlidovělo. I se zákeřnou nemocí bojoval koncem svého života jako kdyby nebyla. Němcům ale nikdy neodpustil.

„Byl to člověk neobyčejně přátelský, laskavý. Člověk, který byl zvyklý o druhé se zajímat víc, než o své vlastní starosti. Patřil k nejvýznamnějším a světově nejproslulejším českým spisovatelům, přesto všechny lichotky vždy zlehčoval a říkal, že o tom, kdo je skutečný spisovatel, rozhodnou až čtenáři 50 let po vydání knihy,“ řekl o Lustigovi novinář František Cinger. A bývalý prezident a dramatik Václav Havel po jeho skonu uvedl: „Myslím na něj, na jeho charakteristický smích i nezdolný optimismus.“

Prošel terezínským ghettem, Buchenwaldem i Osvětimí

Lustig se narodil 21. prosince 1926 v rodině pražského maloobchodníka. V roce 1941 byl tento „libeňský rošťák“ z rasových důvodů vyloučen ze školy a poté se učil krejčím. V roce 1942 byl transportován do terezínského ghetta a poté prošel Buchenwaldem a Osvětimí. „Během těch tří let v lágrech jsem byl třikrát odsouzenej k smrti zastřelením, x-krát do plynu,“ vzpomínal. V březnu 1945 uprchl z pochodu smrti do Dachau a do konce války se skrýval v Praze. Osvobození si náramně užíval, radost byla o to větší, že z Mauthausenu se mu vrátily matka se sestrou. Otec ale zahynul v plynové komoře v Osvětimi.

Po válce vystudoval novinařinu a pracoval v několika denících a v rozhlase. V letech 1948–1949 se jako zpravodaj zúčastnil první arabsko-židovské války. V Izraeli se také oženil s Věrou Weislitzovou, příslušnicí židovské brigády cvičené Antonínem Sochorem. Spolu měli syna Josefa a dceru Evu.

Reportér a režisér Československého rozhlasu

Po válce pracoval jako reportér a režisér Československého rozhlasu, redaktor Mladého světa a scénárista na Barrandově. V roce 1968 odešel přes Itálii, kde byl zrovna na dovolené, do Izraele, poté do Jugoslávie, kde pracoval v záhřebském filmovém studiu, a nakonec skončil v USA. Tam krátce přednášel na několika univerzitách a v roce 1973 zakotvil na Americké univerzitě ve Washingtonu.

V 60. letech mu vyšly další knihy, především Dita Saxová (1962) a Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou (1964), které patřily k vrcholům jeho tvorby. První byla příběhem z poválečného života mladé židovky, která se neumí vypořádat s prožitkem koncentračního tábora a končí sebevraždou. I druhá je o židovské dívce a v portrétování podobných hrdinek Lustig pokračoval i nadále. V roce 1979 vyšla v Torontu u manželů Škvoreckých kniha Nemilovaná: Z deníku sedmnáctileté Perly Sch. o židovské dívce donucené okolnostmi k prostituci.

Šéfredaktor české verze časopisu Playboy

V 90. letech Lustig vydal další knihy a začínaly vycházet jeho sebrané spisy, často s přepracovanými verzemi. V letech 1995–1997 byl šéfredaktorem české verze časopisu Playboy a v roce 2003 byl nominován za román Krásné zelené oči na Pulitzerovu cenu v kategorii próza, za některé své výroky byl ale také kritizován.

V roce 2009 byl Lustig mezi 14 nominovanými na mezinárodní Man Bookerovu cenu, mezinárodní obdobu známého britského literárního ocenění. V roce 2008 také získal mezinárodní literární Cenu Franze Kafky.

K prvnímu výročí spisovatelova úmrtí v roce 2012 byla Česko-izraelskou smíšenou obchodní komorou zřízena Cena Arnošta Lustiga. Oceněnými se stávají osobnosti, které v sobě spojují vlastnosti jako jsou „odvaha a statečnost, lidskost a spravedlnost“.