Kdo rodil v českokrumlovské porodnici během posledních let, nejspíš se setkal s lékařem Martinem Nerudou. U porodů je téměř denně zhruba čtvrt století a díky letitým zkušenostem ho ledacos nepřekvapí. O trendech i předsudcích, se kterými se neustále setkává, si s ním povídala redakce Drbny.
Vaše jméno zná většina rodiček nejen z Krumlovska. Vzpomenete si ještě, kdy jste se poprvé objevil u porodu? Jak se celý obor od té doby vyvinu?
Ano, byl to nějaký rok 1996. Velmi těžko se popisuje, jakých změn obor doznal. Řekl bych, že se změnil přístup k rodičkám. Když jsem se učíval, tak nám říkali, že optimální věk na porod je dvacet až čtyřiadvacet let. Když někdo přišel rodit ve třiceti, koukali jsme na něho jako na raritu. Dneska naopak když to stihnou rodičky do pětatřiceti, tak jsme šťastní. S tím souvisí také rozvoj reprodukční medicíny. Není problém, aby otěhotněla pětačtyřicátnice. Sám si pamatuji porod padesátileté ženy, která již byla menopauzální. To bylo dříve nemyslitelné. Ten vývoj je neustálý. Vezměte si, že dětem se při porodu začalo věnovat až v padesátých letech. Do té doby byla priorita pouze zachránit matku, když dítě zemřelo, bralo se to jako přirozená věc. S nadsázkou se dá říct, že se k tomu přistupovalo tak, že když nepřežije, je šance udělat si jiné.
Mluvil jste o roce 1996. Vzpomínáte si na první porod, u kterého jste byl?
Je to zvláštní, ale opravdu si ho pamatuji. Byla to paní, která rodila pošesté. Tehdy jsem byl ještě v Budějcích a rodilo se na rozložených postelích. To dítě mělo kolem pěti kilogramů a vše se obešlo bez komplikací. Nikde se nesekla ramínka a nebyl žádný problém. Moje práce vlastně byla jen to dítě zachytit. Pamatuji si, jak kolegyně říkala „doktore, to je na tepláky.“ Tím myslela, že se nevejde ani do dupaček.
Pojďme k současnosti. Stále častěji se mluví o alternativních způsobech porodů, pokud možno bez jakéhokoliv zásahu. Jak se k podobným porodům stavíte vy?
Dříve to bylo naprosto nemyslitelné. Když jsem začínal, každá žena chtěla porodit snadno a rychle. Hlavně aby to moc nebolelo a bylo dítě zdravé. Dnes ale slýcháte, že se má rodit pro ten pocit a podobně. Je těžké se k tomu objektivně vyjádřit. Porod je o individuálním výběru a proto nejde někomu takovou možnost upírat. Často si ale lidé neuvědomují, že se skutečně může něco stát. A pokud se nedej bože vážně něco zkomplikuje, mohou za to všichni ostatní a ne rodička, která si to tak přála. Třeba za to můžeme my, protože jsme neumožnili takový porod u nás v porodnici. Je to šílené také kvůli tomu, že pokud lidé něco takového chtějí, všechno podstatné si vygooglí a vytvoří si skvělou ideu. Nějaká doporučení a zákonitosti, která fungují a vždy fungovat budou, nejde ale obcházet a ani se jim alternativním porodem vyhýbat.
Za sebe mohu říct, že nejsem příliš alternativní porodník. Snažím se rodičkám vysvětlit, že když se rozhodnu například rodit vestoje, tak hrozí velká rizika, že nemusíme uchránit hráz a může se protrhnout. Nejde jen o porod, ale o následný život. Třeba o dalších padesát let života, kdy si nesete poškozené pánevní dno. O tom se už ale tolik nemluví.
Na to navazuje další otázka. V posledních letech je častá také příprava porodního plánu. Považujete i to za jakýsi fenomén dnešní doby?
Ano, ale pozor, dnes už se tomu nemůže říkat porodní plán, ale porodní přání. Jelikož jde o právně zakotvený dokument, je třeba ho respektovat. Občas to ale může mít několik stránek, které jsou i protichůdné. Je tu takové jednoduché přirovnání. Přeci taky neříkáte v servisu, jak vám mají opravit auto. Personál porodnice vždycky jedná nejlépe, jak umí. Lpění na podobných přáních může občas komplikovat porod. Setkal jsem se také s tím, že rodička už chtěla ustoupit kvůli bolesti ze svých porodních přání, ale otec neustále trval na tom, aby ji bolest tlumena nebyla. To už absolutně nechápu.
Krumlovská porodnice může podle recenzí na internetu působit poměrně rodinným dojmem. Pozorujete podobný náhled rodiček?
Je to možná nastavené našim přechozím primářem, který „dovoloval více“, než bylo běžné třeba v jiných porodnicích. Ze začátku jsem s tím trochu bojoval, ale postupem času trochu měním názor. Když to jde, do porodu nezasahuji. Když to nejde, pomůžu. Tedy pouze v případě, že rodička chce. Pokud nechce, musíme koukat, jak sama bojuje. Někdy je to až zběsilé, jak zarputile si stojí za svým. Předloží nám porodní přání a do poslední věty si stojí za tím, co v tom píše. Nejabsurdnější je, když na konci tohohle přehledu je razítko z pošty potvrzující plnou moc a proto musíme jednat jen přes dulu, protože rodička, když má bolesti, není podle ní svéprávná.
Když to shrnu, snažím se vždy být při porodech benevolentní a vyhovět přání rodiček. Vždycky ale bude prvořadé zdraví, proto ta benevolentnost musí mít nějaké hranice. Málokdo si uvědomuje, že jsme spoustou věcí vázáni a musíme je respektovat.
Máte za sebe nějaké pravidlo, kdy by měl být otec u porodu a kdy ne?
Vše je to jen o dohodě. Není nic horšího, než když je u porodu otec, kterého to nebaví a je tam celou dobu naštvaný. Pak se neuvolní ani partnerka. Musím ale říct, že většinou to otcové dávají dobře a vše statečně vydrží. Když už se k tomu tatínek rozhodne, tak většinou chce ukázat, že je chlap a že to zvládne. (smích) Určitě ale není problém v průběhu porodu odejít a pak se vrátit. Samotnému se mi to ale špatně popisuje. Přistupuji k tomu nejspíš trochu jinak. Dokonce jsem si porodil i poslední dceru.
Otázka, kolik máte odrozených dětí za svou kariéru, je asi zbytečná, že?
Ano, to neodkáži ani odhadnout.
Bez nadsázky se ale dá určitě říct, že vás rodičky na ulici poznávají a zdraví. Je to tak?
To zas ano. Občas to tak vážně je. Na druhou stranu je často právě já nepoznávám. Když jde o ženy, které k nám do ordinace chodí pravidelně, poznám je. Bohužel nemám šanci zapamatovat si každého, kdo u nás rodil.
Máte za ty roky v paměti nějaké porody, na které nezapomenete?
Těch je spousta. Člověk si pamatuje hlavně to, co neskončí dobře. Takových věcí naštěstí není mnoho, ale porod mrtvého plodu je věc, která se prostě nezapomíná. Pak si naopak pamatujete takové ty pozitivní věci, když se narodí třeba dvojčata nebo když přijde paní, co tvrdí, že není těhotná, má jen bolesti břicha a pak vám porodí přímo na ambulanci. To se mi stalo asi dvakrát.
Funguje také to, že zkušené rodičky přistupují k porodu s větším klidem, rozvahou a možná trochu více pragmaticky?
Také to není pravidlem. Jednou jsem tu měl paní, která rodila u Apolináře, jednou v Podolí a jednou doma. Naposledy rodila dvojčata a rozhodla se jet k nám do porodnice. Měla kolizní polohu, při které se nedalo porodit. Sledovaná byla v Budějcích, kde odmítla rodit. V 36 týdnu říkala, že chce počkat, až se to srovná samo. Tak čekala do čtyřicátého týdne a pak jsem museli rodit císařem. Tři týdny jsme tak řešili, že není úplně ideální nápad rodit kolizní polohu. Někdy je to vážně boj a není to ovlivněno tím, po kolikáté žena rodí.
Během koronavirové pandemie se hodně mluvilo o babyboomu, který by měl po jejím konci přijít. Pozorujete nějaký takový nárůst?
Těžko říct. Některý měsíc máme třicet porodů, jiný zase sedmdesát. Ty vlny přicházejí pravidelně bez ohledu na covid.
Jakým směrem se podle vás může porodnictví vyvíjet v dalších letech?
Asi by bylo zbytečné nalhávat si, že úspěšnost porodů budě někdy stoprocentní. Dnes se ale například daří zachraňovat děti narozené okolo čtyřiadvacátého týdne, v Japonsku je to ještě o dva týdny méně. Uvidíme, kam se podaří stlačovat ještě tohle. Sám si pamatuji PFko z budějcké porodnice, kdy bylo na přední straně vyfocené miminko na dlani. Miminko, které se podařilo zachránit. Šest let poté jsem viděl fotku té holčičky z PFka, jak má na zádech aktovku a drží ten zmíněný snímek. Byla zdravá a předčasný porod se na ní nijak nepodepsal.
Foto Martin Šeda
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
