Budova Národního muzea v horní části Václavského náměstí v Praze byla slavnostně otevřena 18. května 1891. Národní muzeum bylo založeno 15. dubna 1818 jako Vlastenecké muzeum. Tehdy vzniklo z iniciativy několika významných příslušníků české šlechty, zejména Kašpara ze Šternberka, nejvyššího purkrabího hraběte Františka Antonína Kolovrata a hraběte Prokopa Hartmana. Organizačně se muzeum sestává z pěti odborných složek: Historického a Přírodovědeckého muzea, Knihovny Národního muzea, Náprstkova muzea asijských, afrických a amerických kultur a Muzea české hudby. Příspěvková organizace ministerstva kultury zaměstnává zhruba 500 osob. Generálním ředitelem je od roku 2002 Milan Lukeš.
Národní muzeum, největší instituce svého druhu v ČR, během dvou století své existence nejen shromaždovalo sbírkové předměty, ale výrazně se zasloužilo i o vzdělávání českého národa. Někdejší Vlastenecké muzeum v Čechách mělo zpočátku charakter soukromých neveřejných sbírek s hlavním zaměřením na přírodovědu. Jeho prvním sídlem byl Šternberský palác na Hradčanech, v půli 40. let 19. století se muzeum přestěhovalo do Nostického paláce Na Příkopech.
Skutečně reprezentativního sídla se Muzea Království českého dočkalo až o půl století později. Novorenesanční palác s pozlacenou kopulí, nepřehlédnutelnou například z Letné, vyrostl nedaleko zbořené Nové Koňské brány v místech, kde do roku 1875 stály novoměstské hradby. Budova obdélníkového půdorysu s ústřední schodištní dvoranou byla vystavěna v duchu národního obrození v letech 1885 až 1891 nákladem 1 935 000 zlatých. Při pohledu na dnešní umístění muzea mezi dvěma směry rušné magistrály si lze jen těžko představit, že stavba původně sídlila uprostřed klidného parku, který volně navazoval na někdejší Koňský trh.
Součástí muzejní rampy měl být i chystaný pomník knížete Václava, s tím ale nesouhlasil autor sochy Josef Václav Myslbek a architekt Josef Schulz nakonec prohrál, jezdecká socha stojí o několik metrů níže na náměstí. Schulzův výtvor, inspirovaný i budovou Nové Ermitáže v Petrohradě, je ale přesto na uměleckou výzdobu bohatý. Podíleli se na ní přední umělci včetně Myslbeka nebo jeho kolegů Jana Štursy a Ladislava Šalouna, malíři Václav Brožík, Vojtěch Hynais či Julius Mařák.
Ani velkolepá výzdoba exteriéru i interiéru – působivý je zejména Panteon se sochami a malbami připomínajícími českou minulost, který byl Schulzovým trumfem v soutěži – ale nepřiměla veřejnost, aby si budovu ihned oblíbila. Výhrady měly přitom sami muzejníci, pro které stavba vznikla. Projekt totiž téměř nepočítal s depozitáři, kromě výstavních prostor a kanceláří se v něm našlo jen skladiště pro 300 tisíc svazků a nepříliš velký sklad pro sbírky minerálů a nerostů.
Zmíněné nedostatky se ukázaly i při ostrém provozu, ostatně velikostí nestačila ani neznámějšímu exponátu, kostře plejtváka myšoka. Velryba, která se veřejnosti představila roku 1893, totiž byla příliš dlouhá a museli ji před vystavením zkrátit o několik ocasních obratlů. Vzhledu nového muzejního paláce navíc škodil i tehdy všudypřítomný kouř z kamen a továren. „Půjde-li to tak dál, bude za pět let vypadat jak uvnitř komín a sbírky v něm jako prasata venkovského udění,“ posteskl si Jan Neruda.
Spisovatelova chmurná předpověď se sice nenaplnila (fasáda Národního muzea nicméně dlouhá léta trpěla zplodinami a až poslední rekonstrukce ji odhalila v celé světlé kráse), vedení instituce se ale brzy začalo zabývat myšlenkami na rozšíření. Krátce před první světovou válkou se objevily plány na přístavbu, jež měla vyrůst na místě Čelakovského sadů. Projekt se však realizace nedočkal, stejně jako několik dalších.
Na další prostory v bezprostředním sousedství si muselo muzeum počkat až do roku 2006, kdy získalo budovu někdejšího Federálního shromáždění. O pět let později začaly přípravy na rekonstrukci, když 7. července 2011 opustili historickou budovu poslední návštěvníci a začalo stěhování sbírek – s výjimkou kostry plejtváka, žirafy a slona, kteří zůstali na místě celou dobu oprav, které začaly po několika zdrženích až v roce 2015.
Nejdramatičtější událostí rekonstrukce Národního muzea byl požár, který vypukl na jeho střeše v únoru 2016. Oheň, jenž řadě lidí připomněl ničivý požár Průmyslového paláce v říjnu 2008, se ale podařilo rychle uhasit. Kritiku od některých odborníků i laiků si pak vysloužil způsob, jakým byly opraveny stopy po sovětských kulkách ze srpna 1968. Zatímco dříve byly světlé opravené části oproti tmavé fasádě jasně vidět, nyní jsou na očištěném povrchu prakticky neznatelné.
Hlavní budova byla otevřena po rekonstrukci 18. října 2018 v den 100. výročí vzniku Československa a 200. výročí založení Národního muzea. Kromě celkové opravy exteriéru a interiéru budovy byla za 42 měsíců rekonstrukce dále zastřešena nádvoří, zpřístupněna vyhlídková kupole a postaven podzemní propojovací tunel do Nové budovy muzea (bývalé Federální shromáždění), který byl otevřen v roce 2019. Tato nová budova slouží pro pořádání krátkodobých výstav.
Před novou budovou Národního muzea byla v listopadu 2020 odhalena bronzová plastika Plamen na Palachově pylonu. Třicetimetrový ocelový sloup jako podstavec pro sochu stojí před budovou bývalého Federálního shromáždění v Praze již čtyři desítky let. O objektu v těsné blízkosti pražské magistrály přitom donedávna jen málokdo věděl.
V říjnu 2019 Národní muzeum otevřelo ve Všetatech na Mělnicku Palachův památník. Jeho součástí je rodný dům Jana Palacha i nová budova s multimediální expozicí.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
