Laskavá a soucitná poetika jeho filmů přinesla Jiřímu Menzelovi, který zemřel před rokem, 5. září 2020, světový úspěch už na začátku režisérské kariéry. V roce 1967 získal za Ostře sledované vlaky, natočené podle románu Bohumila Hrabala, Oscara pro cizojazyčný film. Podle Hrabalových knih točil Menzel i později. Dílo filmaře, který se uplatnil též jako osobitý herec ve snímcích svých i cizích, patří k tomu nejlepšímu, co tuzemská kinematografie vytvořila.
Jak průkopníka české filmové nové vlny oceňovala Menzela po jeho úmrtí i zahraniční média. Podle agentury DPA se jeho filmy vždy vyznačovaly skrytým humorem. A kolegové, přátelé i odborníci vzpomínali na jeho velkou úctu k práci i k divákovi. Podle Zdeňka Svěráka Menzel vždy při začátku natáčení doslova onemocněl filmem, tak zodpovědně přistupoval k tvorbě. Byla čest s ním pracovat, uvedl Svěrák. A režisér Jan Hřebejk jej zase viděl takto: „Když se řeklo v uplynulých 50 letech Jiří Menzel, byla to značka dobré kvality českého filmu i divadla, jak v pozici režiséra, tak v pozici herce. Jeho dílo je měřítkem toho, kam se dá dojít.“
Osobitý tvůrce se už v dětství zamiloval do filmů Reného Claira, Charlieho Chaplina či Jeana Renoira. Menzel se narodil 23. února 1938 v rodině publicisty, spisovatele a dramaturga animovaných filmů Josefa Menzela. Na pražské Filmové a televizní fakultě (FAMU) studoval v letech 1958 až 1962 u Otakara Vávry v silném ročníku, který je dnes považován za osu české filmové nové vlny - mimo jiné s Věrou Chytilovou nebo Evaldem Schormem.
Publikum i odborníky zaujal Menzel hned svou první režií, kterou byla adaptace Hrabalovy povídky Smrt pana Baltazara ve filmu Perličky na dně (1965). Atmosféra jeho Rozmarného léta podle Vladislava Vančury (1967) dokonale souzní s předlohou. Květnatý archaický jazyk, kvůli kterému byla předloha pokládána na nezfilmovatelnou, Menzel citlivě vyvážil záběry, v nichž se takřka nic neděje, ale „hraje“ v nich hladina řeky, déšť či zmoklé sklenice na stole. Nalezl zde křehkou rovnováhu mezi humorem a poezií.
Skřivánci na niti podle Hrabalových povídek z roku 1969 skončili nakonec v trezoru pro svou kritiku komunistické zvůle a k divákům se dostali až po změně režimu - a 21 let po svém vzniku získali na Berlinale Zlatého medvěda. Menzelovy další hrabalovské filmy, malebné Postřižiny či Slavnosti sněženek, stejně jako komediální snímky ze 70. a 80. let, často podle scénáře Zdeňka Svěráka (Na samotě u lesa, Báječní muži s klikou či na Oscara nominovaná Vesnička má středisková), patří k tomu nejlepšímu, co v té době vznikalo.
Před kamerou pak Menzel uplatnil civilní projev, postavený na klaunství a komediantství. Hrál například ve filmech Kdyby tisíc klarinetů, Rozmarné léto, Pension pro svobodné pány či Hra o jablko.
Svůj poslední film natočil Menzel v roce 2013 - byla to „prostopášná komedie o vášni k životu, hudbě a k ženám“ Donšajni. Nebyla tak úspěšná jako jeho předchozí hrabalovský titul Obsluhoval jsem anglického krále (2006), který měl ohlas i v zahraničí. Předcházelo mu ovšem osm let sporů o práva na natočení slavného románu, korunovaných proslulou scénou s „Menzelovým proutkem“. Tím rozhořčený režisér veřejně sešvihal producenta Jiřího Sirotka na filmovém festivalu v Karlových Varech v roce 1998.
V delší pauze mezi filmováním - předchozí snímek Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina je z roku 1993 - se Menzel věnoval hlavně divadelní režii v ČR i v cizině. Divadlo mu bylo vždy blízké, i kvůli hravému režijnímu rukopisu. V pražském Činoherním klubu například inscenoval Machiavelliho Mandragoru, která se tam hrála 11 let. Velmi úspěšný byl i Feydeaův Brouk v hlavě v Divadle na Vinohradech. Realizoval i několik oper a režíroval i na Letních shakespearovských slavnostech.
Za dlouholetý umělecký přínos českému filmu dostal Menzel v roce 1996 Českého lva a v roce 2003 na Filmovém festivalu v Karlových Varech cenu za celoživotní dílo. Jeho rukopisu dobře rozuměli i v zahraničí, kde byl velmi žádaný. Dvakrát byl vyznamenán francouzským Řádem umění a literatury. Obdržel také Cenu Vladislava Vančury i medaili Za zásluhy.
Na Mezinárodním festivalu v Berlíně v roce 2018 udělili Menzelovi cenu Kamera Berlinale určenou osobnostem, k nimž má tato přehlídka zvláštní vztah. Na festivalu měl též premiéru film Tlumočník režiséra Martina Šulíka, road movie, v níž Menzel ztvárnil titulní postavu. V září 2018 dostal na filmovém festivalu v izraelské Haifě cenu za celoživotní dílo. A v září 2019 se stal čestným občanem hlavního města Prahy.
Dlouhá léta zarputilý starý mládenec se v roce 2004 oženil s Olgou Kelymanovou, absolventkou produkce na DAMU. V roce 2008 se v manželství narodila Anna Karolína (jejím biologickým otcem je režisér Jaroslav Brabec), o šest let později přibyla Eva Maria.
V posledních letech života se Menzel potýkal s vážnými zdravotními problémy. V listopadu 2018 prodělal náročnou operaci hlavy, podle manželky Olgy šlo o komplikace po těžké meningitidě.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
