Historické jádro Prahy bylo před padesáti lety, 21. července 1971, vyhlášeno městskou památkovou rezervací. Se svou rozlohou 866 hektarů se jedná o jednu z největších památkových zón na světě. V roce 1992 uznala jedinečnost a mnohotvárnost centra také Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO), když jej zařadila na seznam světového kulturního a přírodního dědictví lidstva.
Pražská památková rezervace zabírá prakticky celý střed Prahy, patří do ní Staré Město s Josefovem, Malá Strana, Hradčany s Pražským hradem, Nové Město i s Vyšehradem a části Vinohrad, Holešovic, Podolí a Smíchova. Rezervaci navíc obklopuje ochranné pásmo o celkové rozloze 8963 hektarů.
V historickém centru se prolíná řada slohů – od románského přes gotiku, renesanci, baroko až po kubismus nebo funkcionalismus. Památková rezervace je v celosvětovém měřítku mimořádná, vedle své rozlohy a počtu památek hlavně zachovalostí celých stavebních souborů, ulic a náměstí. Je v ní více než 1300 památkově chráněných budov, z toho 28 národních kulturních památek, například Staroměstské náměstí s radnicí a Týnským chrámem, Pražský hrad nebo Karlův most.
„Pražská památková rezervace byla pro svůj dochovaný historický urbanismus, architekturu a také panoramatické hodnoty zapsána na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Záleží jen na nás, jestli toto dědictví uchováme i příštím generacím,“ uvedl památkář Robert Gája z pražského Územního odborného pracoviště Národního památkového ústavu.
Ideou památkových rezervaci se v tuzemsku zabývali význační urbanisté či památkáři již bezmála před sto lety, ale zásadně se o ní začalo uvažovat a pracovat na její přípravě po roce 1945. Plošně největší pražská rezervace ale nebyla vyhlášena mezi prvními.
Již v roce 1950 byla Praha společně s dalšími 29 československými městy vyhlášena za rezervaci – tehdy se řešila nejen otázka památkové ochrany, ale hlavně otázky spojené s poválečnou obnovou historických jader měst, z nichž řada byla postižena válkou či odsunem obyvatelstva, připomíná Gája. Do roku 1958 také neexistovala legislativní úprava. Teprve nový památkový zákon z roku 1958 vytvořil oporu pro možnost plošné památkové ochrany. Na základě tohoto zákona byly vydávány rezervační výnosy nových městských památkových rezervací.
V případě Prahy se však s jejím definitivním vyhlášením otálelo až do roku 1971. Původně bylo do rezervace roku 1950 zahrnuto pouze území Starého Města, Josefova a Malé Strany s Hradčany. Ještě do konce 60. let se diskutovalo o rozsáhlých asanačních zásazích na území dnešní rezervace souvisejících především s rozsáhlými dopravně technickými řešeními jako třeba Malostranský tunel. „Neblahým dědictvím této doby je dosud severojižní magistrála. Postupně se však prosadil model, který zajistil urbanistickou ochranu historickým pražským městům jako celku, tedy v rozsahu, který dala Praze vláda Karla IV.,“ řekl Gája.
Nařízení vlády z července 1971 stanovilo přísné podmínky pro stavební činnost v rezervaci. Podle nich například veškeré úpravy nemovitých památek musí být řešeny a prováděny se zřetelem k trvalému zabezpečení jejich hmotné podstaty. Při nové výstavbě a při vnějších úpravách nechráněných objektů se musí dbát na architektonické vztahy k památkám. Řešení a provádění všech dopravních a infrastrukturních staveb v rezervaci nesmí narušovat její prostředí a ohrožovat jednotlivé památky.
Vývoj v posledních dekádách ale pražské památky a zejména jejich další setrvání na prestižním seznamu UNESCO několikrát ohrozil. Kvůli necitlivým zásahům (například zboření Špačkova domu, necitlivá přestavba paláce Darex na Václavském náměstí nebo kontroverzní budova v proluce Myslbek) i absenci regulace výstavby dokonce americká nezisková organizace Světový památkový fond v roce 1997 zařadila pražskou rezervaci mezi sto nejohroženějších památek světa.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
