sobota 18. září 2021 Kryštof

Od chlastu a průserů ke spokojenému životu. Přečtěte si příběh Letenského manžela

Jan Wemblout je známý jako Letenský manžel. Honza umí vrtat, umí řezat, umí s elektřinou, montuje Ikeu a u toho všeho přemýšlí, stojí na facebookové stránce Letenský manžel. Předtím, než se z Honzy stal spolehlivý a uznávaný řemeslník, byl jeho život jeden velký mejdan. S Honzou jsme si povídali o dospívání v Praze, o cestě k abstinenci, o tom, proč dělá práci vždycky na 200 procent a taky o tom, jak moc je Letenský manžel dílem šikovného marketingu.

Z malého města na Letnou

S Letenským manželem máme sraz před Lokálem Nad Stromovkou. Obsluha ho evidentně dobře zná, objednáváme si kofolu a sedáme na lavičku ve Stromovce.

Honza se narodil začátkem osmdesátých let a do svých deseti let vyrůstal v malém městě u Plzně. V deseti letech, kdy se jeho rodiče rozcházeli, se rozhodl, že nezůstane s tátou na západě Čech, ale přesune se s mámou do Prahy. „Když jsme se přistěhovali, bydleli jsme hned tady v Ovenecký,“ ukazuje Honza z lavičky směrem k řadě domů naproti. Tehdy se Honza dostal poprvé na Letnou, která mu později změní život.

„Flákali jsme se městem, občas nás okradli cikáni“

„Byl jsem kluk z vesnice, vždycky jsem byl velkej a ne že bych dostával, spíš jsem rozdával, protože jsem se sebou nechtěl nechat vláčet,“ vzpomíná Honza na dětství v divokých pražských devadesátkách. „Když jsme byli starší a flákali jsme se městem, občas nás okradli cikáni nebo došlo na rvačku."

„Strašně mi tehdy chyběli psi, moje kolo, kámoši, prarodiče, příroda. Od všeho mě tenkrát odstřihli rodiče svým rozchodem. Přišel jsem si na to, na jedné terapii, kde ze mě v jedné seanci vytáhli moje vnitřní dítě. Zjistil jsem, že právě když jsem se rozhodl odejít s mámou do Prahy, tak jsem nechal toho malýho Honzíka zavřenýho v pokoji v rodným domě, a že do Prahy odešla jenom prázdná schránka, která se postupně plnila těma pražskejma příběhama sígra,“ vzpomíná Honza. „A vlastně až do pětatřiceti to stálo dost za hovno. Nebyl jsem pokornej, nebyl jsem moc spolehlivej, spousta mejdanů, nechtěl bych se s mým tehdejším já teď kámošit,“ popisuje čerstvý čtyřicátník.

„Říkali mi středoškolák, chodil jsem tam jen ve středu“

Po základce šel Honza na elektrotechnický učňák v Záběhlicích, kde si našel první holku, u jejichž rodičů rovnou začal bydlet. To bylo Honzovi šestnáct let. „Na téhle škole to bylo peklo, nenechali mě to dodělat, protože jsem hodně chodil za školu. Tak jsem šel na Moravskou na Vinohradech, kde mi začali říkat středoškolák, protože jsem do školy chodil jenom ve středu. Tam jsem měl dobrýho mistra, takže jsem to levou zadní dodělal, stal se ze mě elektromechanik a šel jsem makat.“

„Vždycky jsem makal!“ zdůrazňuje Honza, aby bylo jasno, že ani přes všechny mejdany a kalby nikdy nebyl příživník. „Nejdřív jsem v Libni opravoval auta, pak si mě všiml pán, kterej za plotem dělal servis lodí a lodních motorů, že prý jsem tam od nevidim do nevidim, a nabídl mi tehdy jednou tolik penez, tak jsem šel opravovat čluny. Tam jsem dostal tu nejlepší školu, co se týče práce, protože ten chlapík mi vysvětlil, že když se ti na silnici rozbije auto, tak ho prostě zastavíš a zavoláš kámošovi, ale když se ti na moři rozbije loď, tak jsi prostě v prdeli. Tam jsem se naučil dělat veškerou svou práci na 200 procent. Tenhle přístup se mi v životě vyplatil už strašně mockrát.“

Jméno Jan Wemblout, které Honza používá nejen na sociálních sítích, má kořeny v pubertě. „To bylo asi ve třinácti, kdy jsme si v partě, se kterou jsem chodil bruslit, dávali jména podle triček, čepic a různýho oblečení. Někdo přijel v tričku Pepsi, tak mu celej život říkáme Pepsi, dodneška je to Pepsi. Já jsem tehdy přijel v tričku Camel. Pak se to formovalo, aby se to hezky psalo, nechtěl jsem si říkat Velbloud. Nejdřív jsem tam dal m místo l, pak jsem přidal w a později jsem d na konci změnil na t, aby to bylo seriózní! Takhle vznikl Wemblout,“ vysvětluje Honza.

„Byl jsem šikovnej, ale byl jsem průserář“

Když Honza skončil v opravně motorů, dostal práci o dalších tři sta metrů dál v dalším servisu lodí. „Nouzi o práci jsem neměl. Byl jsem šikovnej, ale byl jsem průserář. Vlastně celej můj život se točil kolem kaleb a všechny mý životní průsery se točily kolem chlastu. Asi v roce 2002 jsem se málem zabil v autě, který jsem přes strom otočil na střechu. Rok na to jsem rozbil pujcenou em trojku, tu jsem taky namotal kolem stromu. Nikomu se nic nestalo, všechno jsem zaplatil, ale iks let jsem chodil kanálama, protože jsem si musel napůjčovat u všech kamarádů.“

Právě alkohol byl svého času velkým tématem v Honzově životě. „Člověk čas od času dal patnáct plzní tady v Lokále,“ vzpomíná Honza.

„Buď se upiju k smrti, nebo s tím skončím“

„Chlastat jsem přestal, když jsem se probudil po třídenním mejdanu u sebe doma. To by vlastně nebylo nic tak divnýho, ale já se probudil bez klíčů, bez peněz a bez dokladů. Tehdy jsem věděl, že mám dvě cesty. Buď se upiju k smrti, a u toho vsadím tenhle postup i do svýho syna, nebo to změním. A bylo to překvapivě dost jednoduchý rozhodnutí.“

„Ze dne na den jsem se rozhodl, že přestanu pít a kouřit. Jen jsem si řekl, že si nechám karla a že občas zazlobím. Haha! Takže do měsíce na to, sedíme s kámošem na baru, oba úplně na šlupky, každej v sobě jedničku, ale nemůžeš pít ani kouřit. Tak tam tak sedím na tom baru, zjišťuju, že jsem nadrženej, nekompromisně v realitě, všichni kolem jsou úplně v laufu a já jsem vlastně úplně nesmělej! Takže jsem se vykašlal i na tohle. Zkrátka tomu kámošovi říkám, Petře, já myslím, že se nějakou dobu neuvidíme. A od té doby jsme se neviděli,“ říká Honza.

První dny byly těžký. Kamarádi to neakceptovali

Psal se květen roku 2016. „První dny, kdy jsem šel do hospody a dal jsem si místo piva kofolu, byly těžký. Kamarádi to neakceptovali, dělali si ze mě srandu, ptali se, jak dlouho to vydržím, po čtrnácti dnech mi dávali měsíc. A nakonec jsem z toho hospodského kolečka začal vypadávat. Oni mě vlastně sami vypudili. Byl to celkem zajímavej efekt toho, že jsem si myslel, že mám kamarády, ale nakonec mi právě tihle kamarádi sami začali nadávat za to, že já s nima nekalím a ani s nima nechodím ven na to cígo! Vypozoroval jsem rozdělení na dvě skupiny. Jedna parta se mi ozvala a šli jsme třeba na kafe, ale vždycky tak, aby se to nedozvěděla ta jejich parta, se kterou kalí. A ta druhá parta mi vlastně záviděla, protože by chtěli to, pro co jsem se rozhodl já, jenom nemají tu vůli.“

Promarněných hodin na baru byla podle Honzy velká spousta. „Uvědomíš si, kolik času strávíš v situacích a s lidma, se kterejma to za to vůbec nestojí. Mně se od té doby, co nepiju, úplně změnil život. Jasně, je ze mě teď trochu větší morous, ale zase mám čistou hlavu a to mi za to stojí. Navíc mám teď po pěti letech holku. Je to se mnou složitý, ale ona je skvělá! To moje drahá polovička vymyslela skvělou hlášku. Říká, že jsem místy nemístně vostrej. To je tím, že jsem ke světu fér a očekávám, že svět bude fér ke mně. No a když není, tak jsem prostě přísnej a sekám,“ říká Honza a vzápětí mi vysvětlí, co to znamená, když seká. „Řeknu komukoliv, kdo se ke mně nebude chovat slušně: já se k tobě chovám slušně, jestli ty se ke mně nebudeš chovat slušně, tak si tě prostě namažu na chleba.“

Letenský manžel? „Dali jsme tomu nálepku a lidi si o mě mezi sebou začali říkat“

V květnu roku 2016, pár dní po Honzově zlomovém rozhodnutí, se zrodil Letenský manžel. „Už dřív jsem měl svou vlastní elektroinstalační firmu, ale do toho jsem na Letenské partě začal pobírat menší zakázky, třeba když někomu nešla trouba nebo vysavač a podobně. Napřed jsem dělal jen věci spojené s elektrem, ale pro někoho je horor přidělat i poličku. No a začal Letenský manžel,“ řekne Honza a frajersky vezme do ruky skleničku s kofolou. „Dali jsme tomu nálepku, příběh, lidi si to mezi sebou říkali a postavili jsme kolem toho facebookovej profil Letenského manžela. Začali jsme pracovat s lidma, kteří to umí na sociálních sítích, ulovili jsme si Tomáše Třeštíka,“ vzpomíná Honza na rok 2016.

Právě Tomáš Třeštík Honzu Wemblouta ve své knize Po povrchu vykresluje jako člověka, který mu přišel opravit kabely k televizi, byl nesmírně šikovný a nenechal po sobě ani smítko nepořádku. Příspěvek, který Tomáš tehdy sdílel na Facebooku, měl obrovský dosah. „Tomáš byl obrovský milník, ale byl vlastně v plánu. Tehdy jsem byl ještě velkej extrovert a chtěl jsem to, co umím, pořádně prodat, na druhou stranu pro mě pořád bylo prvořadé prodat skvěle odvedenou práci a ten můj ksicht mít jako doplněk. Nechtěl jsem, aby to bylo na tom ksichtě založený a to se fantasticky povedlo!“

Honza si pochvaluje, že v jeho případě se dokonale podařilo skloubit marketing s kvalitním produktem. „Zkrátka jsme dokázali marketingově prodat to, že jsem manuálně šikovnej. Kdybych nebyl šikovnej, tak můžu být hezkej jak chci, ale lidi už si mě znovu nezavolají. Lidi se mě z velké části neptají, kolik stojím, zajímá je, že přijdu já, ten týpek, kterýho znají. A samozřejmě je potřeba zmínit, že lidi ví, že je na mě a mou práci spoleh.“

„Chtěl jsem, aby řemeslník mohl být někdo, kdo je vážený“

Řemeslníci mají podle Honzy už dlouhá léta špatné jméno. „Dlouho se na ně nahlíželo jako na lopaty a ožraly, nikdo z nich to nedělal na sociálních sítích, nedělali to na krásu. Nikomu z nich nezáleželo na tom, jak u toho vypadají, jestli jsou aspoň v rámci možností čistí. Seš prostě řemeslník, těm se buď nadává nebo se využívají. Takže jsem to chtěl prostě zařídit tak, aby řemeslník mohl být někdo, kdo je vážený,“ vysvětluje Honza a vytáhne vzpomínku z dětství.

„Můj dědeček byl u nás, na tom malém městečku šéfem Kovomatu, prodejny domácích potřeb. Celý život chodil po městě v montérkách. Já jsem chtěl taky chodit v montérkách a nestydět se za to. Na svoje první montérky jsem si musel našetřit, stály bůra, a jsou ušitý z vesmírnejch materiálů. Když chceš nějak vypadat a působit, musíš do toho investovat. Splnil jsem si tím velkej sen, chodím si v nich po Letné. Vždycky jsem byl manuál ale nikdy jsem na to nebyl pyšný, až do teď. Bohužel se na manuály vždycky kouká jako na manuály, na mě už dneska ne!“ říká trochu pyšně, ale zaslouženě Honza.

„Spíš s nima? To je nejčastější otázka!“

Klientelu Letenského manžela tvoří asi z devadesáti procent ženy. „Každej se mě ptá na to, jestli s klientkama spím. To je podle mě nejčastější dotaz, co dostávám. Každej se mě ptá, tak co? Spíš s nima? Jednou si mě někdo chtěl nahrát na telefon, abych se jako přiznal. Jenže není k čemu. Odpovídám jednoduše – ty by sis mě pustil k sobě domů, kdybys věděl, že se ti vyspím s manželkou? Lidi by si mě prostě nepozvali, nebo by si mě pozvali opravdu jenom ti, kteří by ode mě očekávali sex. Ale já nejsem kurva, vypadám jako kurva? Ne, já jsem šikovnej řemeslník, tečka,“ rozohní se Honza a rezolutně odmítá, že by kdy měl sex s klientkou. „Ani jednou!“ uzavírá.

Honza o sobě říká, že je samorost. „Mám jedno dítě se skvělou holkou. Vlastně chápu, že jsme se rozešli, protože se se mnou moc žít nedalo. Máme střídavou péči týden/týden. Nechtěl jsem být "táta na zážitky" jednou za čtrnáct dní na víkend. Kluk se jmenuje Honza po mně, teď je mu osm let. Nedávno jsme naproti sobě seděli, něco mi povídal a já si uvědomil, že už je to velkej kluk, člověk, kterej má vlastní hlavu. Je hodnej, milej, ale klasika – průserář po mně. Teď ve škole frčí hra na zlýho učitele. Nemůžou se dotýkat kvůli koroně, tak se švihají dlouhým pravítkem, utíkají před sebou, schovávají se na záchodech no a při té příležitosti tam rozšlapali záchodový prkýnko a vytrhali trubky ze zdi. Ale podívej, rok byli zavření doma, kroužky zavřený, nikam nemohli, takže to, že někde rozšlape prkýnka beru vlastně jako výhru. Kluci se na sebe evidentně těšili. Se školníkem jsme domluvený, že to dáme dohromady.

Já tady chodím po Letné v montérkách a lidi mě zdraví a ví, že jsem ten Wemblout

„Dřív to bylo tak, že jsem někam přišel a bylo mě tam plno. Dneska hrozně rád sedím v rohu a dělám, že tam nejsem. Je to daný i tou abstinencí a tím, že jsem se doformoval, našel jsem svoje vnitřní dítě, mám klid a nemusím nikomu nic nikde předvádět. Dřív mě mnohem víc zajímalo, co si o mně lidi myslí. Dneska mnohem víc řeším, aby měl můj syn co jíst a abych mohl hrát svůj golf. A navíc jsem tou změnou režimu začal potkávat úplně jiný lidi. Lidi, kteří jsou produktivní, kteří makají na svých firmách, rodinách, koníčcích a životech a to je pro mě daleko větší závislost, mít kolem sebe takový lidi. Teď miluju to, že se ráno můžu vzbudit, dívat se do Stromovky, poslouchat, jak řvou ptáci, vím, že mě čeká skvělej den, vzbudím dítě, dám mu snidani, odvedu ho do školy a je to všechno fantastický!“

Během necelých dvou hodin Honzu ve Stromovce pozdravilo docela dost kolemjdoucích. Když ho na to upozorním, vrací se ke svému dědovi. „Když jsem byl malej a viděl jsem, jak chodí děda po našem městě v montérkách a lidi ho mají v úctě, protože je někdo, byl můj sen to takhle taky jednou mít. A teď se mi to podařilo. Já tady chodím po Letné v montérkách a lidi mě zdraví a ví, že jsem ten Wemblout, ten Letenskej manžel, kterej umí a na kterýho je spoleh.“

Hodnocení článku je 88 %. Ohodnoť článek i Ty!

Foto Honza Faltus

Štítky rozhovor, Letná, Praha 7, Praha, Letenský manžel, Jan Wemblout

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.