Zpěvačka a herečka Karolína Krézlová se od ledna objevuje na televizních obrazovkách ve druhé řadě reality show Survivor. Na opuštěném ostrově v Dominikánské republice zažívá spolu s ostatními soutěžícími hlad, horko a únavu. Připomeňte si Karolínu v rozhovoru, který v naší redakci vznikl v roce 2020. Tehdy byla řeč nejen o natáčení seriálů jako Ulice nebo První republika, ale také o vztahu k hejtrům nebo o nepříjemných zdravotních problémech, kterými si Karolína prošla.
Pátek, 19. června 2020, 10:00
Karolína Krézlová je herečka, zpěvačka a modelka. Žije v Praze, kde studuje herectví. V obsáhlém rozhovoru je řeč o tom, proč jí přišla vhod pauza způsobená koronavirem, jak se těší na divadelní inscenaci Přítelkyně z domu smutku, kde hraje hlavní...
Dokážeš říct, jaká je tvoje vysněná role?
Asi žena, která bojuje s rakovinou. Někdy ve třinácti jsem spadla z koně, ten mě táhl ve třmenu a potom jsem začala trpět na hodně silné migrény, ale to byly migrény, kdy jsem odpadla. Nejdřív mě začala bolet hlava, pak mi začala brnět ruka, pak mi spadl koutek, spadla mi půlka těla, přestala jsem vidět, přestal se mi dokrvovat mozek, takže jsem nevěděla ani jak se jmenuju. Slyšela jsem, ale nedokázala jsem se vyjádřit. Vzniká to tlakem na míchu. Tohle se mi dělo několikrát za sebou. A tehdy jsem si říkala, že jestli tohle je život, tak ho nechci, zkrátka jsem nechtěla žít. Později jsem byla v Mexiku, kde mě přepadli. Po přepadení jsem se dostala domů a stalo se mi něco podobného. Zase jsem vlastně ochrnula na jednu stranu těla. Ten stresový zážitek, který jsem si nesla z toho, co se mi stalo předtím, jsem si uschovala někde v sobě a pak se projevil, takže jsem pak žila ve strašných bolestech, kdy jsem ráno do školy chodila v předklonu, zvracela jsem týden v kuse a nikdo nevěděl, co mi je a nevěděla jsem to ani já. To byly chvíle, kdy už jsem opravdu plakala a říkala jsem si, prosím tě, tam nahoře, jestli tam něco je, vezmi to ze mě, já už takhle nemůžu žít a měla jsem opravdu takový pocit vyčerpání, že už jsem nechtěla žít. V hlavě se mi tehdy honily věci, které člověk začne přehodnocovat. A právě díky těmto traumatickým zážitkům si myslím, že bych něco podobného dokázala lidem přiblížit.
Zároveň by to pro tebe mohla být jistá forma terapie.
Přesně tak. Byla by to pro mě taková terapie. Teď se tomu směju, protože vím, že jsem to přežila, ale taky vím, že když přijde něco hodně špatného, tak už s tím budu umět pracovat.
Celý rozhovor najdete zde.
Foto Jan Luxík
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
