Moje vysněná role je žena, která bojuje s rakovinou, říká herečka Karolína Krézlová

Pauza doma u koní

Jak jsi zvládla náročné koronavirové období?
Samozřejmě mi vadilo, že taková nemoc propukla, protože v mém ideálním světě by nemoci ani neexistovaly, ale ta situace mi nevadila v tom, že jsem zjistila, že jsem před koronavirem měla tři měsíce jediný den volna. Byla jsem psychicky a fyzicky vyčerpaná natolik, že jsem skončila v péči lékařů s velkými bolestmi žaludku a přitom nikdo nepřišel na to, co by mi bylo. Bylo mi opravdu špatně, ale nemohla jsem s tím nic dělat, protože jsem věděla, že mi nikdo nikde nedá volno. Takže když přišlo tohle, měla jsem to vymodlené.

Čemu jsi to volno věnovala?
První týden koním u nás v Aši. První týden jsem seděla na louce a povídala si s koňmi. Zvířata z tebe dokážou vytáhnou špatné emoce, když to z tebe cítí, tak za tebou přijdou a začnou tě třeba nějak otravovat, vytahovat ti tkaničky nebo tě tahat za vlasy a vlastně si s tebou hrají, aby tě rozveselila. A nakonec se tomu opravdu musíš smát, protože ačkoliv je kůň tak obrovský, silný a majestátní, tak je to zkrátka čisté, bezelstné a hodné zvíře.

Jak bereš návrat do pracovního procesu?
Už to zase začíná vypadat tak, že v diáři časy řeším po patnácti minutách, takže se hodně bojím toho, že do toho zase spadnu. Těším se, ale zkusím si z toho vzít to, že zpomalím. Spíš už přemýšlím nad projekty, dřív bych asi šla téměř do všeho. Navíc už to není tak jako dřív, už dostávám víc příležitostí. Ale musím do toho začlenit osobní život, protože od té doby, co jsem se rozešla, tak od té doby nebyl osobní život žádný.

Ulice nebo Modrý kód

Jak se stavíš k herectví v seriálech typu Ulice nebo Modrý kód? Zahrála sis v obojím.
Je otázka, jestli tam herec chce nastoupit. Finančně to třeba může být zajímavé, ale vnitřně tě to prostě vysaje. Pokud už nejsi vyhraný herec a nejdeš do té scény s tím, že přesně víš, jak ji zahraješ, tak ty nemáš šanci se to tam naučit. Je to všechno hrozně rychlé, nemáš dlouhodobě vypracovaný charakter role a často se sebou nejsi ani spokojený. Hrála jsem v Ulici, ale byly to třeba dva nebo tři díly.

Jak je to v jiných seriálech?
Když jsem točila První republiku, byl na to klid, režisér si to se mnou probral, točilo se to filmově. Bylo to nádherné tím, kdo tam hrál, jaké tam byly kostýmy a jaký byl scénář. Pak když člověk přijde do epizodních rolí v jiných seriálech, kde se třeba řešilo, jestli se postava rozvine, nebo ne, tak jsem tam přišla a všechno bylo tak rychlé a prvoplánové, že mi to úplně vzalo chuť k tomu, abych v tom chtěla pokračovat. Přece nebudu chodit do práce a nebudu z ní každý den nešťastná.

Je možné naučit se scénáře v seriálech, které vznikají v takové rychlosti?
Určitě. Já chodím vždycky připravená, ale jsou herci, kteří toho mají opravdu tolik, že se to doučují na place a navíc jde často o herce, kteří si to mohou dovolit a jsou v té pozici. To já si nemůžu dovolit neumět. V takové pozici nejsem. Ne každý režisér ti nechá volnost. Jednou jsem řekla v replice slovo „jako“ místo „jako že“ a režisér Modrého kódu mě nechal celou desetiminutovou scénu v kuse přejet znova se všemi komparzisty a se vším všudy.

Přítelkyně z domu smutku

Jak se stavíš k divadlu?
V divadle teprve začínám. Studuji Vyšší odbornou hereckou školu v Praze a pod školou zkoušíme v Žižkovském divadle Járy Cimrmana. Před námi je první absolventská inscenace Přítelkyně z domu smutku. To je podle knihy Evy Kantůrkové, která byla za komunismu zavřená do vězení za svoji tvorbu. Osobně bych asi radši zničila svou tvorbu, než abych se dostala do vězení v té době a v těch podmínkách, které panovaly. Ona i přes svou relativně křehkou náturu, kdy omdlívala a potkávala tam různé vražedkyně a blázny, tak celý rok vydržela nezhořknout a nikoho neprásknout, což ji mohlo automaticky dostat domů, ale ona to neudělala. Navíc za celý rok nesoudila spoluvězeňkyně za to, co udělaly, spíš je chápala. Je to hodně silné téma. Režisérsky za tímto představením stojí Martin Vokoun a Diana Šoltýsová a je to vůbec poprvé, co se to bude inscenovat v České republice. Stejnojmenný seriál s Chýlkovou, Bohdalovou nebo Růžičkovou byl přitom vlastně kultovní. Byla jsem tedy hodně překvapená, že jsem dostala hlavní roli. Vím, že se na ten titul přijde podívat moc lidí a Eva Kantůrková, která letos oslavila devadesáté narozeniny, se za námi přijde podívat na zkoušku. To všechno je pro mě hrozná zodpovědnost.

Baví tě víc divadlo, nebo film?
Já bych chtěla dělat hlavně filmy. Je to proto, že mám čas na postavu, dlouho na ní pracuji, mám čas si všechno připravit. Trochu si myslím, že divadlo je mentálně nebezpečné, protože jsem viděla lidi se zbláznit. U filmu hraješ jen určitou dobu a můžeš postavu vypustit. U divadla si roli držíš dýl a mě se stává třeba to, že začnu přemýšlet jako ta daná postava i v reálném životě a třeba v autě si začnu říkat, ty jo, jak ona by tohle vyřešila? No a někteří herci se z těch svých rolí už zkrátka nevrátili zpátky.

Na druhou stranu to může být známka výborného herce, ne?
Jenže s takovým člověkem se nedá žít. Každý den ti může přijít domů někdo jiný a ty už ani nevíš, kde je ten základ. Největší pochvalu, kterou jsem kdy dostala, mi dala Diana Šoltýsová, která mi o jedné z mých rolí řekla, že mě v tom nepoznala, což je největší pocta, kterou můžeš dostat, když se v té postavě ztratíš.

Je něco, co opravdu nedokážeš zahrát?
Je poloha, kterou neumím. To je nějaká drsná ženská, protože pořád mám hodně jemné pohyby. Mám teď upřímně trochu krizi, protože ze sebe mám prostě pocit, že hraju špatně.

Vnímáš se tak?
Jo. Ale prý je to normální. Mám třeba pocit, že teď v Kapitánu Řípovi jsem hrála strašně špatně.

Vždyť jsi hrála proti loutce, to nemůže být jednoduchá věc.
To je jedna věc. Druhá věc je, že to prostředí bylo zase hodně rychlé. Není čas na to, aby si herci všechno s režisérem prošli a hodně udělá taky střih. Může se stát, že se ti to na některém záběru nepovede a působí to ploše. A to si myslím, že se stalo mně, že to bylo plochý a odříkaný. Přišlo mi, že z toho nebyly vybrané momenty, kdy jsem zahrála dobře. Nicméně to bylo jednoznačně jedno z nejhorších hraní, co jsem kdy předvedla.

Jak se k tomu staví diváci? Máš nějaké reakce?
Paradoxní je, že ti hejtři, kterým se nelíbím ve věcech, na které jsem byla sama pyšná, mi pak napíšou na Kapitána Řípa, že jsem byla skvělá.

Vysněná role? Žena s rakovinou

Kde tě diváci uvidí v další filmové roli?
Teď bude vycházet film v česko-australské koprodukci. Konečně jsem dostala jinou roli, než nějakou sexy ženskou nebo krasavici. Jsem na to už zvyklá, ale nebaví mě to. Já chci hrát hlubší charaktery, chci hrát něco, co je výzva, a myslím, že v tomhle filmu se mi to povedlo. Je to o tom, že australská herečka přijela hrát do Čech, a tak se děj odehrává tady. Moje postava, kterou hraju, je slepá, takže jsem se musela učit chodit s hůlkou a musela jsem vědět, kolik schodů musím sejít a kdy jít doleva a doprava. Tohle natáčení mě strašně bavilo.

Dokážeš říct, jaká je tvoje vysněná role?
Asi žena, která bojuje s rakovinou. Někdy ve třinácti jsem spadla z koně, ten mě táhl ve třmenu a potom jsem začala trpět na hodně silné migrény, ale to byly migrény, kdy jsem odpadla. Nejdřív mě začala bolet hlava, pak mi začala brnět ruka, pak mi spadl koutek, spadla mi půlka těla, přestala jsem vidět, přestal se mi dokrvovat mozek, takže jsem nevěděla ani jak se jmenuju. Slyšela jsem, ale nedokázala jsem se vyjádřit. Vzniká to tlakem na míchu. Tohle se mi dělo několikrát za sebou. A tehdy jsem si říkala, že jestli tohle je život, tak ho nechci, zkrátka jsem nechtěla žít. Později jsem byla v Mexiku, kde mě přepadli. Po přepadení jsem se dostala domů a stalo se mi něco podobného. Zase jsem vlastně ochrnula na jednu stranu těla. Ten stresový zážitek, který jsem si nesla z toho, co se mi stalo předtím, jsem si uschovala někde v sobě a pak se projevil, takže jsem pak žila ve strašných bolestech, kdy jsem ráno do školy chodila v předklonu, zvracela jsem týden v kuse a nikdo nevěděl, co mi je a nevěděla jsem to ani já. To byly chvíle, kdy už jsem opravdu plakala a říkala jsem si, prosím tě, tam nahoře, jestli tam něco je, vezmi to ze mě, já už takhle nemůžu žít a měla jsem opravdu takový pocit vyčerpání, že už jsem nechtěla žít. V hlavě se mi tehdy honily věci, které člověk začne přehodnocovat. A právě díky těmto traumatickým zážitkům si myslím, že bych něco podobného dokázala lidem přiblížit.

Zároveň by to mohla být jistá forma terapie pro tebe.
Přesně tak. Byla by to pro mě taková terapie. Teď se tomu směju, protože vím, že jsem to přežila, ale taky vím, že když přijde něco hodně špatného, tak už s tím budu umět pracovat.