Třiatřicetiletý Jiří Kolka pracuje jako hrobník na Olšanských hřbitovech, největším pražském pohřebišti, už deset let. Jiří svým vzezřením i chováním boří mýty a stereotypy, které kolují kolem hrobníků. Kdo by čekal, že vedoucím hrobníkem na Olšanech bude starý otrhaný opilec, spletl by se. „Ta doba už je pryč, místo lahví Braníku, co tam bývaly před lety, se nám v pracovní kuchyňce hromadí kelímky bílého jogurtu,“ směje se Jiří nad důkazem toho, že doba se změnila a že hrobníci musejí a chtějí být ve formě.
Po šesté hodině ranní čekám u brány Olšanských hřbitovů. Po pár minutách přijíždí dodávkový Mercedes se záclonkami za okny. Z vozu vystupuje urostlý hrobník Jiří v černém společenském obleku, podává mi ruku a rovnou mě zve na sedadlo spolujezdce. „Potřebuju zkontrolovat spárování jedné desky po ukládání urny a ještě se podívat do kolumbární schránky, která se rosí a obrůstá řasou,“ nastiňuje za volantem jen zlomek svých dnešních povinností, když autem brázdí uličky mezi hroby.
Jiří Kolka pracuje jako hrobník od roku 2013. „Ač jsem odmaturoval z výpočetní techniky, věděl jsem, že to nikdy nebudu dělat a tíhl jsem spíš k manuální práci. Letos v červnu to bylo deset let, co jsem se stal z kominíka hrobníkem tady na Olšanech. Tehdy jsem si kvůli partě, která tu byla, říkal, kam jsem to vlezl. Dal jsem si za úkol vydržet tři měsíce a vzít dráhu. Finanční ohodnocení v těch letech bylo smutné až nevhodné, ale později se to začalo zlepšovat.“
Kolem práce hrobníků kolují stereotypy, které Jiří velmi rád vyvrací, a to nejen slovy, ale hlavně svým přístupem. „Už se mi stalo i to, že byl klient překvapený z toho, že na místo nepřišel nějaký starý, špinavý, opilý chlap. Řekl jsem mu, že jsem se neurazil, ale pokud jsem ho zklamal, tak se omlouvám. Ve společnosti podle mě pořád figuruje představa o tom, že hrobník je postarší, otrhaný, špinavý, opilec, který svou práci dělá za trest, protože na hřbitov by šel pracovat jedině kriminálník.“
Z našeho povídání postupně získávám dojem, že se Jiří snaží, a docela dobře se mu to daří, profesi hrobníků kultivovat. Sám se díky tomu vypracoval na vedoucího hrobníků. „Když jsem nastoupil, byli tady vesměs chlapi, kteří měli svoje zlozvyky a byli v životě celkem neúspěšní. Byli skoro důchodové ročníky a dělali tu práci beze změny tak jako před dvaceti lety, což neodpovídalo ani legislativě, natož nějakým lidským a etickým nárokům. V kontrastu s tímhle šla celková kvalita hrobníků a jejich komunikace s pozůstalými nahoru. Za mě je důležitá laskavost a komunikace podle psychického rozpoložení pozůstalých.“
Čtvrtek, 29. června 2023, 07:00
Milan Suchý je jeden z pracovníků pražského letiště, který nastoupil v roce 1989 jako geodet, ale postupně se přetransformoval v pracovníka na IT oddělení. Zažil dobu, kdy letiště dostalo první počítač a v práci byl i tehdy, když spadly budovy...
Hrobníci zaměstnaní u Hřbitovů a pohřebních služeb hlavního města Prahy mají náplň práce poměrně pestrou. „Standardní hrobník je chlapík, který připraví hrob pro pohřbení, upraví okolí, všechno zabezpečí tak, aby se nikomu nemohlo nic stát, později hrob zahází a zároveň se stará o jakoukoliv manipulaci s ostatky. Hrobník u nás kromě všech těchto stěžejních činností, ukládání uren a rozptylu zpopelněných ostatků musí dbát na pietní vystupování, protože jsme v přímém kontaktu s pozůstalými. To může být u některých hrobníků jinde trochu problém. Zároveň zajišťujeme pohřební průvod a účastníme se i spouštění rakví. Navíc děláme i manipulaci s hrobovými zařízeními,“ vypočítává Jiří součásti práce hrobníků na Olšanských hřbitovech.
Vzhledem k tomu, že Jiří působí jako vedoucí hrobníků, hrob kopal naposledy před několika měsíci. „Mám na starosti spíš management práce a kontrolu samotných chlapů, abych viděl, jestli se při některém z výkopů něco nebortí, jestli není potřeba změnit pracovní postup a tak dál. U toho potřebuju být mobilní, takže jezdím tímhle autem. Mezi osmou a dvanáctou dopoledne pak ukládám urny. Těch uložím denně minimálně osm po půl hodinách.“
Jiří zaparkoval auto pod jedním ze stromů. Rozhodli jsme se, že i když má Jiří k dispozici kancelář, kde za normálních okolností řeší nezbytnou administrativu na počítači, budeme si povídat radši ve staré části hřbitova s výhledem do zeleně. A do pomníků. Když se podívám z okýnka spolujezdce, vidím hrob Mira Žbirky. „Oblíbené místo tady úplně nemám, ale oblíbených hrobů mám několik. Většinou se k nim váže nějaký pracovní příběh, který vznikl buď při kopání nebo přímo při obřadu s klienty. Jeden vypíchnout nedokážu, ale tipoval bych to na nějakou velkou zatopenou hrobku. Vzpomínám si na ně spíš náhodou, když kolem nich projíždím a najednou si vzpomenu na nějakou nevšední situaci, která se u toho daného hrobu stala.“
V ranním šeru a tichu může atmosféra hřbitova působit hodně tíživě až strašidelně, a tak mě napadá, jestli se Jiří někdy na hřbitově bojí. Odpověď mě vlastně ani tolik nepřekvapí. „No, při vichřicích se bojím, že tady na mě spadne strom nebo větev. Jsem hodně racionální a nebojácný člověk. Na druhou stranu musím přiznat, že člověk si dokáže leccos představit, když se tady na dušičky všechno rozsvítí. Dvě svíčky pod pomníkem se pak snadno spletou s párem tajemných očí. Horší pro mě ale bylo, když jsem tady právě na dušičky musel hasit hořící věnce na hrobě, ze kterého šlehaly plameny.“
Čtvrtek, 27. dubna 2023, 07:00
Každý den míjí na Nádraží Vršovice stovky cestujících šest oplocených smrků u staré železniční budovy. Hned pod nimi se schovává osm úlů, ve kterých chová včely bývalý přednosta této stanice Rostislav Pokluda. Jejich med tu sbírá už přes dvacet let...
Práce hrobníka je podle Jiřího zábavná, pokud ji člověk bere dobrodružně. „To je přesně můj případ. Obecně se říkalo, že na hřbitovy chodí dělat zoufalci a ztracenci, ale já jím nebyl nikdy. Já o práci hrobníka přemýšlel jako o přestupní stanici, ale nakonec se ze mě stal skutečný nadšenec a dnes dokonce několikrát za rok školím skupiny hrobníků po celé republice, abychom si vysvětlili vhledy do zákonů, ale i praxi.“
Hrobníci na Olšanských hřbitovech vykopou průměrně 200 hrobů za rok. K tomu připočítejte 1500 nebožtíků v uložených urnách a zhruba 800 v urnách na rozptyl. „Pohřby jsou pořád, tohle je byznys, který bude pokračovat dál. Když to porovnám s jinými zaměstnáními, tak například jako ajťák můžu o práci přijít relativně snadno, ale hrobníci jsou potřeba pořád, protože každý jednou umře. V tom je naše práce ohromně stabilní.“
Až když Jiří začal pracovat jako hrobník, zjistil, že babička jeho babičky pracovala jako hrobnice v Chýni u Prahy, kde sám vyrostl. „Rodina má k mé práce pozitivní vztah. Moje žena byla dokonce zaměstnaná jako referentka správy hřbitova, společně máme tříletou hrobnickou dcerku, takže budoucnost bude určitě srandovní,“ směje se.
Třiatřicetiletý sympaťák se v práci hrobníka našel, sám by v ní podle svých slov rád vydržel do důchodu a je spokojený s tím, že se této práce nebojí ani někteří mladí. „Hrobníků je nás tu devět, mám tu například i kluka, kterému je 22 let. Jeden kolega bude končit, takže aktuálně nám dva hrobníci chybí. Jde o to, aby člověk chtěl pracovat venku a počítal s tím, že se ušpiní. Já sám si dokážu představit, že tady budu pracovat až do důchodu. Tahle práce pro mě obecně má smysl a teď jde o to, aby lidé z pohřbů sice možná odcházeli smutní, ale když už, tak jen kvůli ztrátě někoho blízkého, rozhodně ne kvůli kvalitě služeb, které jim my jako hrobníci poskytujeme. To je samozřejmě o přístupu nejen nás, ale i samotných pozůstalých.“
Foto Ivo Spisar
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
