Milan Suchý je jeden z pracovníků pražského letiště, který nastoupil v roce 1989 jako geodet, ale postupně se přetransformoval v pracovníka na IT oddělení. Zažil dobu, kdy letiště dostalo první počítač a v práci byl i tehdy, když spadly budovy Světového obchodního centra v New Yorku. Letiště působí jako jeho životní láska, ale při povídání s ním jsem zjistil, že těch lásek má ve svém životě hned několik.
Jsme v příletové hale Terminálu 1 pražského letiště. Milan vede mě a fotografa Honzu po schodišti nahoru a otevírá dveře do chodby, kudy se dostaneme do relativně malé kanceláře. „Tady si hrajeme,“ říká, když nás přivádí do potemnělé místnosti, kde jsou jedinými zdroji světla monitory počítačů.
Tady operátoři čekají, až jim zavolají lidé a budou po nich chtít něco opravit. „Nevolají nám jen letištní zaměstnanci, ale i lidé z externích firem, které tady fungují.“ Milan a jeho kolegové jsou na letišti od toho, aby řešili, když něco nefunguje. Nejčastěji řeší situace, kdy někomu nefunguje počítač, internet, data nebo někdo potřebuje něco nastavit.
Milan je pro pražské letiště takový ten chlap, na kterého se s důvěrou obrací celá firma. Něco nefunguje? Zeptej se Milana. Něco není na svém místě? Zeptej se Milana. Nevíš, kdo řeší tohle? Zeptej se Milana. Jak jsme tohle tehdy dělali? Zeptej se Milana. Milan poradí.
„Jo, už jsem slyšel, že se říká, že když něco nevíš, zeptej se Milana,“ potvrzuje se smíchem. Milan pracuje na letišti už od roku 1989. Z pozice geodeta se dostal až do dozorčí rady.
Pro práci na letišti se rozhodl tak trochu kvůli tomu, že ho měl za rohem. „Bydlím Na Dědině, takže jsem se šel zeptat na letiště, jestli nepotřebují geodeta, protože to jsem studoval. Oni řekli, že jim právě jeden odchází a bylo to. Od 1. ledna 1989 tady pracuju.“
Na pozici geodeta Milan hledal všechny podzemní sítě, aby se mohlo dál stavět. „Pak jsem během stavby kontroloval, jestli je to v pořádku, dělal skutečné zaměření stavby a přenášel do mapy. To byly ještě velký hliníkový desky a na tom byla nalepená mapa. Někdy v roce 1990 už začaly být digitální skenery, takže jsme to skenovali a převáděli do digitální podoby a z toho později vznikla digitální mapa letiště.“
Právě díky digitalizaci map se Milan přirozeně přesunul do IT oddělení, psal se rok 1996. „Tenkrát mělo pražské letiště asi dvacet počítačů. Teď jich má minimálně dva a půl tisíce. Tehdy tu pracovalo asi deset kluků, dnes je v IT 120 lidí.“
V roce 2007 v rámci pražského letiště začal fungovat helpdesk, kam se Milan přesunul a kde pracuje dodnes na pozici IT operátora.
Při poslechu Milanova vyprávění mám pocit, že přede mnou sedí tak trochu pankáč, pro kterého pravidla netvoří nepřekročitelnou hranicí. „Jsem člověk, který potřebuje být pánem svého času, mít volnost a moci si rozhodovat. Pravidla uznávám, ale umím žít i bez nich. Když se řeší nějaká krizová situace, tak na pravidla prostě kašleš, protože jsou ve hře o moc důležitější věci, samozřejmě počítám s tím, že za případné následky nesu plnou zodpovědnost,“ verbalizuje Milan moje myšlenky.
Reálně Milan sice nejčastěji řeší to, že někdo ze zaměstnanců zapomene heslo, takže ho potřebuje aktualizovat, ale zároveň nad svou prací přemýšlí s nadhledem. „Jsem na telefonu, přijímám hovory a snažím se o to, aby tady lidi pracovali rádi a aby věděli, že mají někoho, na koho se mohou spolehnout.“
Nouzi však nemá ani o pracovní situace, které mu zvednou tep víc než aktualizace zapomenutého hesla. „Ty nastávají, když dojde k vážným výpadkům systému a letiště by mohlo být takzvaně slepé. Tím, že by nefungovaly některé systémy, se musí vydat zákaz odletů i příletů. Když hrozí takto vážné situace, tak se člověk zastaví, přemýšlí a udělá věc, která by se sice normálně neměla dělat, ale v situaci, o které mluvím, jsme už vlastně nic zhoršit nemohli, takže se po našem zásahu systémy rozběhly a provoz se mohl vrátit do normálu.“
Pořádný pracovní průšvih si Milan zatím nepřipsal, ale jedna situace ho stála odměny. „Ze všeho jsem vždycky vybruslil, jen jednou ne. Byla to situace, kdy jsme museli rychle něco řešit, jeli jsme autem na plochu a jediné místo, které se nabízelo k zaparkování, bylo před dřevěným schodištěm. Zastavili jsme tam, vyběhli jsme nahoru, rychle jsme udělali, co jsme měli, a když pak generální ředitel zjišťoval, čí bylo to auto a kdo ho řídil, přiznal jsem se. Tři měsíce jsem zůstal bez prémií, protože cestujícím vadilo, že auto museli obcházet,“ popisuje Milan situaci, při jejímž vyprávění se dnes už může usmívat.
I přes podobné příběhy je nutné zdůraznit, že Letiště Václava Havla Praha je na tom po technické stránce v porovnání s těmi světovými velmi dobře. „Technologie, které mají jinde, máme tady taky. A co se týká bezpečnosti, tam patříme mezi nejlepší na světě. Tu chceme mít na vysoké úrovni i proto, aby se k nám nebály létat společnosti, které mají velmi přísná pravidla. Například Izraelci, kteří mají velmi přísné nároky, k nám létali vždycky. Americké Delta Air Lines mají také velmi přísné požadavky a taky k nám létají. Pokud chceme, aby k nám létal kdokoliv, musíme splňovat ty nejvyšší standardy, což se nám daří,“ popisuje zkušený pracovník.
Řeč přišla i na osobní život, protože aktivit, které se Milanovým životem proplétají, je opravdu spousta. Když začal vyjmenovávat, o co všechno se zajímá kromě práce na letišti, připomněl mi Homera Simpsona.
„Od roku 1990 vedu skautský oddíl, snažím se podporovat dětské domovy a jiné organizace účastí na charitativních akcích, organizuji různé akce, podporuji baseballový klub Kotlářka, mimochodem letošní týden fandění na World Baseball Classic v Japonsku bylo úžasné. Starám se o náš panelový dům tak, aby vlastníci byli spokojeni a když si našetřím, vyjedu s přáteli podpořit ochránce, kteří hlídají tropické pralesy a v nich žijící gorily,“ popsal Milan. Na jednoho člověka to není úplně málo aktivit, do toho se ještě stíhá věnovat ženě a vnoučatům.
„Pro mě je nejpodstatnější to, že se snažím do svého okolí šířit klid, pohodu a úsměvy. Úsměv druhého člověka nebo radost v jeho očích jsou pro mě tou největší hodnotou.“
Po rozhovoru pozval Milan mě a fotografa Honzu na polévku do letištní jídelny. „Vždycky jsem blízko jídelny!“ říká Milan důrazně s lehkým náznakem úsměvu, přes který je ale dobře poznat, že to myslí smrtelně vážně. „Budoval jsem tu už nejmíň tři pracoviště a měl jsem v podstatě dvě kritéria, aby to bylo blízko jídelny a abychom měli k dispozici sprchu.“
Dvaašedesátiletý chlap působí, že se do důchodu úplně nehrne. „Jako asi do něj úplně nepůjdu. Mám spoustu aktivit, takže si myslím, že tady na letišti budu pro lidi pořád něco dělat. Je mi tady dobře a taky bydlím blízko. A pozor! Když odejdeš do důchodu na letišti, tak máš pořád jídlo v jídelně za stejnou cenu jako zaměstnanci, takže si sem ty tři stanice autobusem minimálně na ten oběd budu jezdit,“ uzavírá Milan se smíchem.
Foto Tran Anh Tuan
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
