Každý den míjí na Nádraží Vršovice stovky cestujících šest oplocených smrků u staré železniční budovy. Hned pod nimi se schovává osm úlů, ve kterých chová včely bývalý přednosta této stanice Rostislav Pokluda. Jejich med tu sbírá už přes dvacet let a na stanoviště v centru města nedá dopustit.
S panem Pokludou jsme se potkali přímo na plácku, který si od Českých drah pronajal. Na pár metrech čtverečních tu má osm pestrobarevných úlů a dochází je kontrolovat tak často, jak jen může.
Kvůli zdravotnímu stavu totiž musí hodně chodit, každý den minimálně tři kilometry. „Manželce zdůvodňuji, že když jdu na včely, jdu na těch svých tři tisíce metrů. Mám to sem z domu přes dva kilometry, takže sem jdu pěšky, dvaadvacet minut,“ směje se pan Pokluda, který v sobotu oslaví osmaosmdesáté narozeniny. Věří, že med tu bude sbírat ještě i v devadesáti.
Když jsem mu volala na číslo, které tu visí s nabídkou medu, vysvětlil mi, že teď žádný nemá, poptávka je totiž velká. Jeho med má totiž dobrou pověst. „To byste nevěřila, kolik má med kamarádů, kolik lidí se ke mně hlásí,“ vyprávěl.
Včely tu má od roku 2002 a místo si nevybral jen tak. Na vršovickém nádraží totiž jako náměstek a pak přednosta stanice pracoval až do chvíle, než odešel do důchodu.
Lásku ke včelám si vypěstoval už v dětství. Poprvé se s jejich chovem setkal v roce 1946, když začal chodit do obecné školy v malé vesničce na jižní Moravě.
„Pan řídící učitel byl legionář a k mizernýmu učitelskýmu platu měl velkou zahradu, která jeho rodinu živila. A měl tam také čtyřicatery včely. A protože neměl nohu, tak udělal takový kroužek pro děti z vesnice, co chodily do školy. Ty mu zahradu poryly, pohrabaly, posázely, sklidily, a on pak za to každému dal hrst třešní nebo vykousat kus plástve s medem.“
U včelařů zůstali z třiceti dětí nakonec jen dva. Než si ale pořídil úly ve Vršovicích, uběhlo hodně času. Nejdřív ho totiž čekala kariéra na železnici, další osudová láska.
„Po maturitě rodiče neměli na to, aby mě podporovali na vysoké škole. Ale náhodou jsem potkal strejdu, který mi řekl, že dráha přijímá maturanty do funkce výpravčích vlaků. Samozřejmě, nastoupí se v dělnické profesi, když ho to chytne za srdce, tak ho pošlou do kurzu, kde je vyškolen na výpravčího vlaku."
Středa, 30. listopadu 2022, 07:00
Bistro U Milánka spadá do tréninkového areálu fotbalové Viktorie Žižkov na pražském Vítkově. „Odpovědná osoba: Mgr. Milan Viktorka,“ stojí na cedulce u výdejního okénka. Milanem Viktorkou je ve skutečnosti Jiří Krasl, který bistro na Vítkově...
Nejdřív jako výpravčí sjezdil skoro celou jižní Moravu, pak se přesunul na liberecké oddělení a poté do mosteckého. „V Mostě jsem se i oženil a vzal jsem si ajznboňačku (železničářku, pozn.red.), se kterou jsem už šedesát čtyři let. Měla pro tuto práci pochopení. Věděla, co je turnusová služba, takže jí nebylo za těžko, když jsem šel na šichtu a ona nemohla jít třeba tancovat, tak jak její kamarádky.“
V Mostě začal na velké stanici, jedné z největších v republice a prošel tam všemi funkcemi v řídícím aparátu.
Jako mnoha lidem v zemi, pomohl i jemu rok 1968. „Neměl jsem totiž moc dobrý kádrový materiál, protože manželčin otec byl západní Němec a její bratr západoněmecký policajt.“
Zvítězil ve výběrovém řízení na přednostu stanice v Kutné Hoře a odtamtud už šel do pražských stanic. Sloužil prakticky na všech z nich a skončil právě ve Vršovicích, kde pracoval pět let jako náměstek a deset jako přednosta stanice.
Je jasné, že s takovým stěhováním si člověk u domu včelstvo jen tak nepořídí, a tak pan Pokluda roky včelky jen obdivoval u ostatních a svůj první trvalý včelín si sám pořídil až na chatě v roce 1981.
Do důchodu šel v roce 2000 a místo ve Vršovicích si pronajal o dva roky později. Sama jsem měla pocit, že to možná nebyla úplně ideální volba, spousta lidí, hluk a troubení vlaků, ruch a znečištění v centru města. Podle pana Pokludy ale cestující i včely vedle sebe fungují v perfektní symbióze. A to hlavně díky jemu.
„Do dneška si na včely nikdo nestěžoval, že by ho obtěžovaly nebo popíchaly. Ono záleží na tom, jaké máte včely. Jsou jako jejich majitel. Dají se vychovat tak, že nejsou útočné. Musí se sledovat linie a rozmnožovat jen ty, které jsou klidné, včelaře přijímají mezi sebe, nepíchají ani jeho, ani ostatní lidi,“ vysvětlil mi.
Existují ale samozřejmě pravidla, jak se kolem nich chovat. „Nesmí se k nim jít rychle, nesmíte smrdět, nesmíte vonět, na to jsou alergické. Volně k nim jít, mluvit s nimi, něco jim vyprávět a oni se uklidní a dají vám pokoj.“
A je to pravda. I když jsem navoněná, stojíme s panem Pokludou u jednoho z úlů, ve kterém se pomalu probouzejí včelky. Nás vůbec neřeší, soustředí se jen na práci.
Říkám si, že takový včelař s dlouhou historií už musel dostat stovky žihadel, prostě to jde v ruku v ruce, riziko povolání. „Loni to manželka počítala, včela mě píchla tak pětatřicetkrát,“ překvapil mě. Klidný pan Pokluda má na včely očividně dobrý vliv.
Pátek, 30. prosince 2022, 09:30
Možná jste si jich na svých procházkách Prahou všimli. Mosazné destičky ve tvaru dlažební kostky se jmény lidí, kteří tam bydleli a za druhé světové války je pronásledovali nacisté. Někteří se zachránili, většina zemřela v koncentračních táborech. O...
Na zemi pod úly vidíme spoustu uhynulých včel. „Teď je doba, že stará generace odchází. U včel jsou za rok dvě generace. Ty, které snášejí med a pěstují mladé, ty jsou krátkověké, žijí tak dvaačtyřicet dní. Na podzim se rodí dlouhověké, ty vydrží i půl roku.“
Pan Pokluda vzal jednu do ruky. „Vidíte? Nese pyl a zemře po cestě do úlu," ukázal na nožky obalené pylem. „Včela nechcípá, včela umírá,“ zdůraznil ještě.
Přes zimu má včel kolem deseti tisíc, v létě, když jsou nejnáročnější měsíce se snůškou, i padesát. Mají krátkou dobu na to, aby si vychovaly nástupce a zajistily si potravu na dlouhou zimu.
Zajímá mě, jak je možné, že se v Praze, kde není zrovna kvalitní ovzduší a kde je jen omezený přístup ke květům, může vyrábět tak vyhlášený med. „Budete se divit, ale Praha je převčelená a nejkvalitnější med je ze středu města. Tady se nic nestříká jedy, nic se tu chemicky nehnojí. Protože když se jed dostane do květu, tak ho včela nasaje a donese i s nektarem."
„Tady je skvělé prostředí, Grébovka, Vinohrady, akáty, lípy, tady je to na snůšku dobré.“ Jeho včely pomohly zachránit smrky, pod kterými bydlí. Když probíhala rekonstrukce nádraží, stromy káceli, aby udělaly místo pro stavební dvůr. Na šest posledních nesáhli právě díky postaveným úlům.
O včely se pan Pokluda pečlivě stará, kupuje jim kila cukru na zimu, léky, plánuje pořídit dva další úly. V práci nepolevuje. „Mám kvalitní med a lidé si to mezi sebou řeknou. Chodí ke mně hodně bývalých zaměstnanců, znají mě, znají moji povahu, ví kdo jsem, takže to musí držet lajnu."
Letos ale podle něj bude špatné, protože keře a stromy pomrzly, aniž by se na ně včely dostaly. „Prahu tipuju pětadvacet až třicet kilo na jedno včelstvo."
S některými ostatními včelaři z Prahy 10 se stýká v rámci spolku v Uhříněvsi. S odborníky probírají organizační věci, vyměňují si zkušenosti a radí se. Mladí ale podle něj o včelaření zájem nemají, až na malé výjimky.
„Nějaká vysokoškolská studentka mi tu nechala telefonní číslo, až se budu hrabat ve včelách, abych jí zavolal, že se půjde hrabat se mnou,“ směje se.
Foto Tran Anh Tuan
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
