Možná jste si jich na svých procházkách Prahou všimli. Mosazné destičky ve tvaru dlažební kostky se jmény lidí, kteří tam bydleli a za druhé světové války je pronásledovali nacisté. Někteří se zachránili, většina zemřela v koncentračních táborech. O to, aby se na ně nezapomnělo, se stará i Brit Trevor Sage. Takzvané kameny zmizelých čistí a sbírá příběhy lidí, jejichž jména nesou.
O místě srazu jsem nechala rozhodnout Trevora. Chtěla jsem, abychom se potkali u kamene, který je pro něj důležitý. Vybral si kámen připomínající Petra Ginze ve Stárkově ulici v Praze 1.
„Petr tu žil s matkou, otcem a se sestrou Evou. Petrův otec Oto byl žid, ale matka Marie byla křesťanka. Když bylo Petrovi čtrnáct, deportovali ho, bez rodičů. Byl to výjimečný mladý muž. Ve čtrnácti napsal pět novel a slovník z češtiny do esperanta,“ vyprávěl mi Trevor.
V Terezíně se pak Petr stal šéfredaktorem časopisu Vedem. Za dva roky publikoval přes 800 stran, samozřejmě tajně. Všechny kopie zakopali v Terezíně a vyhrabal je až jeden z devíti přeživších členů Vedem. Prvních třicet kopií napsali na psacím stroji. Když došla páska, museli to dělat ručně. Někdy neměl dost článků od ostatních, a tak je pod pseudonymem napsal chlapec sám.
„Vždycky mě dostane, když se podívám na věk dětí. Byly by tu dnes s námi, byly by mladší než moji rodiče. Petrův otec a sestra přežili, dovolila mi použít rodinné fotografie a Petrovy kresby. Zemřela v říjnu letošního roku.“ Kromě samotné péče o kameny Trevor vytvořil i pražskou online mapu všech malých památníků, kde jsou i fotografie a příběhy lidí.
Dnes je jich podle něj v ulicích Prahy 549. Naplánoval podle nich také trasy přes několik městských částí, podle kterých mohou lidé jít a kameny si prohlédnout.
Do Prahy se Londýňan přestěhoval před šestnácti lety. „Nejsem žid. Jsem z Anglie a nikoho z mé rodiny holocaust nezasáhl. Když jsem byl na prohlídce Josefova, ukázali nám Stolpersteiny, kameny zmizelých. A přišlo mi, že ta jména pod špínou opět mizí,“ popsal začátky projektu.
„Jako cizinec a ještě bez židovského původu jsem měl ale pocit, že mi nepřísluší s tím něco dělat.“
Dověděl se ovšem o muži v Salcburku, který byl stejně jako on v důchodu a nebyl žid, přesto ale vyčistil všechny kameny ve městě. „Tak jsem si řekl, že tohle je příklad pro mě. Rozhodl jsem se, že všechny najdu a vyčistím je. Začal jsem s tím v roce 2016.“
A předtím to nikdo nedělal, ptám se. „Pokud vím, tak ne. Začali je umísťovat z iniciativy České unie židovské mládeže v roce 2008. Od roku 2016 se ale s kameny nic nedělo, až v roce 2018 projekt obnovil František Bányai z Pražské židovské obce. A od té doby umístili dalších tři sta kamenů.“
Na čištění kamenů má Trevor systém. Vytáhne složený ručník pod kolena, pak si nachystá čisticí prostředky a natáhne rukavice.
„Vyzkoušel jsem pár věcí. Jedním z problémů je, když lidé používají přírodní složky jako jsou pomerančová šťáva nebo sůl. Když si lidé nedají pozor a špatně kameny omyjí, zezelenají.“ Kameny jsou totiž mosazné.
Trevor Kámen namočí, vydrhne a nakonec přeleští, aby pěkně zářil. Nejdůležitější pomůckou je pro něj ale tablet s fotkou, který si postavil hned vedle kamene. Pomáhá mu se s člověkem propojit. „Dojímá mě, když jsou to děti. Odešly z těchto dveří, vzali je. Petrovi třeba dali dopis, musíš se dostavit s maximálně desetikilovým zavazadlem, bez rodičů.“
„Když jsem začal kameny čistit, zjistil jsem, že chci o těch lidech vědět víc. Našel jsem si informace, dal je i na svou mapu, ale chtěl jsem je všechny na jednom místě. Proto jsem se rozhodl vytvořit knihu Prague Stolpersteine. Je to ale kompilace práce ostatních. A příbuzných, kteří píší příběhy.“
Český překlad právě korigují, tisknout by se měl v lednu a prodávat v březnu.
„Vy se o to tady staráte?,“ ptá se mladý Američan, který právě vychází z domu, kde před osmdesáti lety Petr bydlel. „Díky.“ Podal Trevorovi ruku a šel si zase po svých.
Přiznává, že to pro něj není obvyklá situace. „Stává se to, ale jen výjimečně. Jednou jsem vyčistil asi sedmdesát kamenů a přišla ke mně nějaká paní a vyzvídala, co dělám. Řekl jsem jí o tomto projektu a ona se pak zeptala, jestli si mě může vyfotit a dát na to Facebook. Ani jsem netušil, jakou to bude mít odezvu. Za chvíli to mělo tisíce lajků a osm set sdílení. Viděla to i britská ambasáda a dala to na Twitter. Zajímala se i média. Kvůli té jedné fotce.“
Čištění jednoho kamene zabere Trevorovi několik minut. „Některé mi trvaly i hodinu. Jeden kámen byl pod asfaltovým betonem, prostě dělali nových chodník a zakryli ho.“
Je jasné, že kameny nikdy nezůstanou čisté, za pár týdnů jsou zase špinavé. „Je to jistá ironie. Umístění kamenů je pro mě důležité. Pokud jsou příliš blízko zdi, špína se na nich nahromadí. Když jsou na chodníku, lidé se po nich pohybují a pomáhají je tak čistit. To je ale třeba problém pro členy židovské komunity v Mnichově. Myslí si, že je to neuctivé a nedovolili kameny umisťovat. A vedení města proti nim nechce jít.“
„Jsou to pamětní desky, nejsou to hroby. Někteří lidé mají za to, že chodit po nich je urážlivé, já to tak ale nevidím.“
Devadesát procent kamenů v Praze je věnováno židům, mohou ale nést jména kohokoliv, kdo byl pronásledován nacisty od roku 1939 až do roku 1945. To zahrnuje i homosexuály, Romy, svědky Jehovovy, disidenty i přeživší.
O některých z nich Trevor žádné informace nenašel, během let se vzpomínky buď ztratily nebo zničily.
Přiznává, že někdy je toho na něj moc, osudy lidí jsou často příliš smutné. „Stává se to. Ty děti. Láme mi to srdce, když pomyslím, čím si prošly.“
Vyrovnává se s tím právě péčí o kameny a připomínkou příběhů lidí. „Je to pro mě zadostiučinění, když se starám o to, aby jejich jména nebyla zapomenuta. Na Facebooku udělám každý měsíc seznam narozenin lidí, kteří mají v Praze Stolperstein. A o jejich narozeninách o nich pak píšu. Udržuji jejich jména naživu přes lidi, kteří sledují mé příspěvky. Čtou jejich jména a dokud je bude někdo číst, nebudou tito lidé zapomenuti. A to je důležité.“
V roce 2020 iniciovali učitelé Lauderových škol při Židovské obci výzvu k adopci Stolpersteinů. Všechny kameny tak byly adoptovány jednotlivci, rodinami a skupinami žáků.
Pro důchod v Praze se rozhodl po životě v Londýně. V šestnácti se přidal k britskému královskému námořnictvu, tam se podle vlastních slov naučil disciplíně. Do našeho hlavního města jezdil za prací, opravoval stroje a byl tu proto nejméně padesátkrát.
„Miluji tohle město. Nikdy mě procházky po městě neomrzí, baví mě architektura i lidé. Teď mám pocit, že místu, které je teď mým domovem, něco vracím.“
Jdeme jen o kousek dál, do další ulice. U domu jsou tři kameny, pořádně zašpiněné. Sama bych si jich nevšimla, ale Trevor dobří ví, že tu jsou.
Doufá, že jsou adoptované a někdo je brzy očistí. Jinak jména na nich zase pomalu zmizí.
Foto Tran Anh Tuan
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
Práci, kterou by měly vykonávat ČESKÉ instituce, dělá soukromě cizinec. To je vizitka!
