Bistro U Milánka spadá do tréninkového areálu fotbalové Viktorie Žižkov na pražském Vítkově. „Odpovědná osoba: Mgr. Milan Viktorka,“ stojí na cedulce u výdejního okénka. Milanem Viktorkou je ve skutečnosti Jiří Krasl, který bistro na Vítkově provozuje. Jde o místo, které nabízí autenticky pohodovou atmosféru venkova, a to jen pár kroků od zástavby hlavního města, od cesty, kam chodí sportovat stovky lidí, a od jedné z největších kulturních památek v Praze, Národního památníku na Vítkově. Obyčejně působící bistro U Milánka buď návštěvníci milují, nebo nenávidí.
V bistru U Milánka se návštěvník nedočká zářivého úsměvu sympatické servírky, která je připravena se zákazníky nadšeně rozmlouvat a předstírat, že ji problémy klientů zajímají. U Milánka si zákazník zazvoní a počká, až Jiří vždy spolehlivě bez výrazu otevře okýnko. Samotná objednávka může začít až po zdvořilém pozdravení. „Jde o přístup těch lidí. Devadesát procent z nich mě ani nepozdraví,“ říká Jiří Krasl, ale k tomu se ještě dostaneme.
„Chcete o mně napsat článek, jo?“ pousmál se, když jsem mu v jedné větě rychle a stručně představil můj plán. „Pojďte dovnitř,“ povídá. Byl to první náznak úsměvu, který jsem u něj kdy viděl, a to k němu na pivo, kávu, klobásu nebo na mrkváč za desetikorunu chodím docela často.
Bistro U Milánka funguje spíš jako výdejní okénko s několika stoly a posezením. Dovnitř hosté sedají jen zřídka, a tak se cítím trochu svátečně, když dostanu možnost se do útrob bistra podívat. Sedáme si k jednomu ze stolů před velké plátno, na kterém by mohl běžet fotbal, ale přišel jsem zrovna v době, kdy se žádný nehraje, a tak Jiří nadšeně přepíná na ČT1, kde vysílají Rozpaky kuchaře Svatopluka, seriál z roku 1984, o jehož ději rozhodovali diváci hlasováním. „Tam jsou reálný záběry z té doby z kuchyně v Grandhotelu Pupp v Karlových Varech! Je neuvěřitelný, jakej tam maj bordel a co vařej za sračky. A to byl tehdy vrchol gastronomie,“ hlásí nadšeně Jiří, zatímco přede mě staví kávu a mrkváč.
„V životě jsem se ke všemu dostal jako slepej k houslím,“ začíná povídat. „Já jsem měl vždycky hospody. V devadesátých letech se na mě obrátil člověk, kterej dělal provozního v klubu Bunkr, jestli mu nechci dělat kolegu. Tak jsem dělal provozního Bunkru.“ Rockový klub Bunkr v Lodecké ulici patřil ke kulturním symbolům uvolněné doby po pádu komunistického režimu. Podnik, kde hudba hrála 24 hodin denně, narazil na odpor místních obyvatel a po zásahu radnice a řadě soudních tahanic ho i přes protesty fanoušků a hudebníků definitivně zavřeli v lednu 1997.
„Když Bunkr zavřeli, byl jsem provozní na parníku Kamýk, který kotvil u Čechova mostu. Ten patřil televiznímu producentovi Jaroslavu Boučkovi. Tam slavila kapela Lucie a všechny ty tehdejší hvězdy. Než se točil seriál Život na zámku, tak tam chodili herci a herečky na pohovory. Pak se mi ozval zase kamarád z vysoké školy, abych mu pomohl dělat hospodu a diskotéku v Drahanské rokli.“
Později se Jiří dostal do dalšího podniku, který se postupně stal legendou, a to U Zavěšenýho kafe. „Nasral jsem tehdy polovinu známejch těch lidí, kteří to tam vedli, protože když jsem to začal vést já, zjistil jsem, že jim tam kradli. Tam to ale bylo dobrý, chodily tam takový ty osobnosti z kulturního světa, Hřebejk, Žantovský, Havel a tak. Byla to docela prdel, protože člověk zjistil, že někteří jsou normální a někteří zase úplně vyšinutí.“
„Když se mi podle dohody podařilo rozjet U Zavěšenýho kafe provoz, tak jsem tam skončil. Zase mi ale zavolal jinej známej, že mu z jeho restaurace, která má zítra otvírat, utekl provozní a sebral jim 200 tisíc. Jel jsem tam a domluvili jsme se. To byl Grill Bar U Sama ve Stodůlkách. Později jsem to vzal celé na sebe a k tomu mi přibyly další dvě hospody zase přes známé. Jedna byla pivnice ve Stodůlkách a jedna byla hospoda v Letňanech na zimáku.“
K provozování bistra na Vítkově se Jiří dostal v roce 2020 přes současného předsedu představenstva fotbalové Viktorie Žižkov Milana Richtera, se kterým hrával hokej. „Milan mi tohle bistro nabídl. Když jsem sem přišel, tak tady byl všude mrdník, říkal jsem mu, že se to musí celé předělat. Vyčistilo se to, vybouralo, já to vybavil a venku jsem udělal dlažbu,“ vyjmenovává.
I když se podnik nachází v tréninkovém areálu žižkovské Viktorky, nemá k ní Jiří žádný vztah. „Mně osobně je Viktorka úplně ukradená, já chodil dvacet let na Bohemku.“
Někteří návštěvníci ho dokonce považují za zaměstnance žižkovského fotbalového klubu. „Fotbaloví rodiče a fotbaloví trenéři to je banda idiotů. Oni si totiž myslí, že já jsem zaměstnanec Viktorky a že jim to tady patří. Já to tady mám pronajaté od Viktorky, která to má v nájmu zase od Sokola. Oni si tady chtěli dělat brífinky, aniž by se mě zeptali, ale vůbec nevěděli, že plátno, projektor i tyhle kamna jsou moje. Já jsem musel ty maminky, ty tatínky a trenéry posílat někam, protože si mysleli, že jsem onuce a že si tady se mnou budou cvičit. Oni si o mně někteří taky určitě myslí, že jsem idiot, ale to je mi jedno.“
Role obsluhy je pro Jiřího nová a je na něm vidět, že jednání některých návštěvníků jen těžko zkousává. „Nikdy jsem na place nedělal, vždycky jsem na to měl zaměstnance. Devadesát procent z těch rodičů a trenérů jsou hovada, který mě ani Davida, kterej dělá v kuchyni, nejsou schopný ani pozdravit, i když už tu jsme skoro tři sezóny. Pár lidí už jsem odsud kvůli jejich chování vyhodil. Když se sem za covidu chodili dívat na fotbal chlapi z áčka, ti mě normálně zdravili. Áčko mělo za tu dobu, co tu jsem, čtyři trenéry. Tři z nich byli v pohodě a jen jeden byl idiot, ale i když to byl idiot, tak mě aspoň pozdravil.“
Bistro na jižním svahu Vítkova by se dalo označit za velmi kontroverzní. Mezi návštěvníky totiž vzbuzuje buď nadšení, nebo absolutní zhnusení. To plyne i z recenzí podniku na Googlu. „Tohle místo musíte zažít, protože ho buď budete milovat, nebo z něj budete mít noční můru. My ho milujeme a děkujeme za autentickou atmosféru,“ píše v recenzi Zdeněk Kejval.
„Nechutný přístup oplácané chlupaté bečky, co asi předtím pracovala na pouti nebo v zastavárně u Chomutova,“ svěřil svou zkušenost Albert Baťha a ohodnotil bistro jednou hvězdičkou.
Jedna z návštěnic, Kateřina Kocmanová, se dokonce rozhodla proti Jiřímu vyrukovat s peticí nazvanou Výměna provozovatele „U Milánka“ na Vítkově. Ta usilovala o „změnu provozovatele nebo zatím alespoň o příjemnější a ochotnější obsluhu s jasně vypsanými provozními hodinami, včetně zajištění obsluhy v době tréninků a zápasů pod záštitou FK Viktoria Žižkov.“ Paní Kocmanová získala pod petici 22 podpisů.
Ačkoliv jde o bistro, U Milánka si nedáte klasický párek v rohlíku a kyselé Krušovice. Plzeň je U Milánka jedna z těch lepších, které si v Praze můžete dát. O jídlo se stará kuchař David. V nabídce nechybí trhané vepřové, hamburger, domácí bagety pečené přímo na místě, vepřová žebra, ale i klasiky jako klobása s chlebem nebo smažený sýr. Jednou ze stálic jídelního lístku je kus mrkvového koláče za desetikorunu. „My to máme s Davidem tak, že prodáváme jen to, co nám chutná.“
Poznávacím znamením bistra U Milánka jsou všudypřítomné cedule s nádechem pasivní agresivity, které radí návštěvníkům téměř se vším. „Neklepat zvonit“, „Akceptace platebních karet od částky 150,- Kč“, „Zahrádka je bez obsluhy“, „Použité sklo vracejte do okénka“ nebo moje oblíbené „Nevynášejte sklenice mimo prostor bistra! Při neuposlechnutí můžete dostat přes držku!“. „Prostě nemám rád blbý lidi, tak tady mám všude radši cedule,“ vysvětluje Jiří.
„Taky nesnáším lidi, kteří mi hned začnou tykat, i když se vidíme poprvé v životě. Proto mám na té cedulce nad okýnkem napsáno jiný jméno, aby mi lidi neříkali mým jménem. Úplně nenávidím oslovení šéfíku, to když mi někdo řekne, tak už skoro dostává pěstí. Než šéfíku mi klidně radši řekni čuráku, to je pro mě fakt nejhorší urážka, to by lidi neměli vůbec říkat.“
Od letošního prosince bude bistro U Milánka otevřeno už jen v sobotu a v neděli, přes týden se Jiří bude věnovat druhé práci. „Ještě to nebalíme, ale já už musím dělat něco jinýho, abych se uživil, protože teď je to špatný. Jsem tu třetí sezónu a tahle je zatím nejhorší. Ještě loni byla zima v pohodě, teď ale lidi chodili málo i v létě. Budu dělat třeba truhlařinu, kterou umím. Kdysi jsem pracoval v truhlářské dílně.“
Z konkurence v podobě nového bistra, jehož budování Praha 3 oznámila v listopadu, Jiří strach nemá. „Jo, to tady budujou už tak osm let, takže to je v pohodě. Vždycky když někdo novej nastupuje na radnici, tak vyjdou vizualizace, jak to tady bude všechno nový. Jednou je bistro s vyhlídkou, jednou míří na tuhle stranu, teď je teda támhle na parkovišti. Takhle už to tady revitalizujou asi třicet let. Mně je úplně ukradený, jestli to tady opraví, nebo ne. Bude jen dobře, když to otevřou, protože by to sem možná přilákalo víc lidí.“
A jak je to s tím úsměvem, který se na Jiřího tváři objeví při práci jen hodně výjimečně? „Já mám ten svůj výraz už od doby, co jsem začal dělat v hospodě. Moji kamarádi mě znají jinak a zákazníci mě znají jinak. Až se z nás stanou přátelé, tak se možná usměju.“
Foto Tran Anh Tuan
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
V Bistru u Milánka jsem ještě nebyl, ale díky článku někdy zajdu. Naprosto chápu to o čem mluví - a fandím mu.
Nejspíš má u nás v hospodě dvojče hospodského. U nás se řiká, že se chodí k mrtvolovi (i když tam to má další důvod, ale naprosto sedí), nemastný, neslaný, dle foto podobný věk....chodí se tam pouze v nouzi nejvyšší a mu to taky přeju, takový nemá co provozovat občerstvení, kďyž má takový postoj k lidem. Nechtěl bych vidět kuchyň, ve které připravuje pokrmy pro takto "vážené" zákazníky.
