Hláška „dobrý den, prosím vás...“ se ozývá už roky pravidelně z poslední lavičky ve Vrchlického sadech před vchodem do vestibulu pražského hlavního nádraží ve směru od tramvajové zastávky. Tuhle větu zopakuje paní Věra za den nesčetněkrát, odpovědi se jí dostane jen zřídka. Kdo někdy šel v Praze na vlak, nejspíš už Věru na konci sherwoodské „stezky odvahy“ viděl, možná ji ignoroval, možná jí odpověděl nebo jí dal nějaké drobné.
Paní, která sedává pořád na stejné lavičce ve Vrchlického sadech a téměř každého, kdo kolem ní projde, pozdraví a chce o něco poprosit, jsem při mých cestách vlakem z pražského hlavního nádraží začal registrovat zhruba před dvěma roky. Nejdřív mi přišlo její zdravení děsivé, pak směšné, ale když jsem ji tam viděl skoro pokaždé, když jsem šel na vlak, začal jsem cítit soucit a přemýšlel jsem, kolik lidí za den asi pozdraví, kde se tam vzala, co má za sebou, jak se jmenuje a proč už roky sedává právě na téhle lavičce.
Rozhodl jsem se, že se jí na tohle všechno zeptám. Najít ji nebylo těžké, prostě jsem jedno ráno ve všední den přišel ke zmiňované lavičce, kde zase seděla. Zeptal jsem se jí, jestli se k ní můžu na chvíli připojit, na rovinu jsem řekl, že jsem novinář a chtěl bych o ní něco napsat. Když souhlasila, nabídl jsem se, že skočím pro kafe, ať nepřicházím úplně s prázdnou.
Čtvrtek, 18. února 2021, 09:00
Noční teploty v minulých dnech klesaly i k mínus osmnácti stupňům Celsia, ani přes den rtuť v teploměrech nevystoupila nad nulu. Toto počasí je nebezpečné zejména pro lidi bez domova, kterých je v Praze asi 3500. Kde pražští lidé bez domova tráví...
Věra pochází z Litoměřic. „Narodila jsem se v Zahradě Čech,“ říká hrdě. „Litoměřice byly krásný,“ vzpomíná. „Jako svobodná jsem dělala operátorku na dráze. Když jsem se provdala za manžela Jiřího, bydleli jsme spolu ve Štětí, kousek od Litoměřic. Manžel byl dobrej, než jsem omarodila, pak už dobrej nebyl. Po porodu mi totiž začaly deprese a on si mezitím našel jinou.“
Kvůli depresím skončila Věra ve dvaadvaceti letech v Psychiatrické nemocnici v Horních Beřkovicích. „Tam to bylo neúnosný, dávali mi strašně moc prášků, byla jsem předopovaná, nemohla jsem ani sedět, zdálo se mi, jako kdyby mi při každé vizitě přidali ještě další léky, ale problémy se nelepšily.“
Za Věrou střídavě jezdili rodiče a její dvě sestry. „Když sestry viděly, jak mi je v těch Beřkovicích, začaly zjišťovat, kde by se o mě mohli postarat. Někdo jim poradil nemocnici v Hradci Králové, kam napsaly dopis. V pátek si mě pak vyzvedly v Beřkovicích a v pondělí ráno už mě vezly do Hradce.“
V Hradci byla Věra půl roku. „Vysadili mi prášky, zhubla jsem asi na čtyřicet kilo a začali mi píchat inzulin. Vždycky hodinu po injekci inzulinu jsem dostala strašně bohatou snídani, kterou jsem musela sníst, jenže zkraje jsem to vždycky všechno vyzvracela, takže jsem ji odmítala, ale rodiče za mnou jezdili a připomínali mi, že mám syna, ať jím, že mi v tom žaludku prostě aspoň něco musí zůstat. Když jsem si řekla, že to zvládnu, tak zvracení začalo ustupovat a v břiše něco začalo zůstávat. Pak mi nasadili zase nějaký léky a začaly se lepšit i ty deprese.“
Sobota, 7. listopadu 2020, 09:00
Jedněm vadí. Jiní je litují. Někteří jim i aktivně pomáhají. Další je nevnímají, berou je jako nedílnou a někdy i nechtěnou součást ulic v metropoli. Ano, mluvíme o lidech bez domova nebo také bez přístřeší, velmi často se jim prostě říká...
Z nemocnice v Hradci Králové se Věra vrátila do Litoměřic, pracovala jako uklízečka ve škole, v pětadvaceti letech začala pobírat částečný invalidní důchod a bydlela s rodiči. „Rodiče byli moc hodní. Chyběj mi, mamka umřela v nedožitých 76 a taťka v nedožitých 89 letech na maminčiny narozeniny 28. ledna, takže jsme si říkali, že si ho k sobě určitě přivolala. Měli krásný manželství a dokonce měli zlatou svatbu.“
Po smrti rodičů se Věra dostala do Prahy. „Sem jsem přišla za synem, ale ten už taky není, protože se upil. On začal hodně pít, když zjistil, že si jeho žena našla jinýho chlapa. Pil opravdu hodně, vypil třeba deset těch velkých petek piva a k tomu flašku rumu nebo vodky. Byl třikrát na léčení, ale třikrát podepsat revers a pokračoval v tom, než mu selhaly ledviny a játra. Bylo mu padesát let.“
Úterý, 8. listopadu 2022, 07:00
Kde bezdomovci hledají jídlo, kde spí, kde mohou legálně pracovat nebo kde se umývají? Jak se rozdělují pražské prostitutky a proč se nejstarší z nich přezdívá Kapr? Na tyto a další otázky jsme získali odpovědi díky prohlídce pražského podsvětí,...
Věra se ocitla bez střechy nad hlavou, když ona ani její syn nezaplatili za pronájem bytu. Na ulici je podle svých slov asi tři roky a známou větu začínající slovy „dobrý den, prosím vás...“ už ani nedokončuje. Než ji stačí vyslovit, spěchající lidé kolem ní projdou, takže pokračovat v prosbě nemá smysl. Vlastně si myslím, že v ní nepokračuje ani tehdy, když u ní někdo zastaví. Lidem většinou dojde, co chce, a tak jí prostě nabídnou to, čeho zrovna mají dost a o co se chtějí podělit, většinou drobné, jídlo nebo cigaretu.
Lidé Věru většinou nepotkají ve společnosti ostatních lidí bez domova, drží se dál od těch, kteří sedí buď blíž k tramvajové zastávce nebo přímo naproti vchodu do vestibulu hlavního nádraží. „Oni hrozně pijou a mě to pití prostě nějak vadí,“ říká.
Když se jí zeptám, jestli opravdu nepije a řeknu jí, že mi to tvrdí většina lidí bez domova, olízne si dva prsty a vztyčí je do vzduchu. „Přísahám na svýho pravnuka, že nepiju. Zapila jsem, když umřeli rodiče, ale bylo mi po tom strašně špatně. Navíc do dneška beru prášky na nervy, na štítnou žlázu, na cholesterol a na vysokej tlak,“ vyjmenovává a říká, že 8. května jí bude 74 let.
Noci Věra tráví většinou na ubytovnách. „Během zimy jsem spávala průběžně na lodi Hermes, teď už budou noci teplejší. Osprchovat a najíst se chodím tady k Bulharovi,“ ukazuje směrem k nedalekému nízkoprahovému centru.
„Ale chtěla bych do babičkárny.“ Tak Věra říká Domovu pro seniory v Krči. „Možná bych to zvládla.“
Foto Ivo Spisar
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
koukám že odkaz nejde vložit ale když si dáte do googlu Bezdomovci Praha: Věra z hlaváku přišla o syna i bydlení vyskoci vam clanek na blesku. doporucuji porovnat tento a i clanek tam obrazek si udelejte samy
a jen tak mimochodem narazila jsem na jeden článek psaný před rokem trochu si paní protiřečí.. před rokem se do prahy přestěhovala
ze synem . nyní sem šla za sinem po léčbě? před rokem ji onemocněl syn a byl na vozíčku, tady je nemocná sama? Takže si obrázek udělejte samy .. pokaždý jiný příběh asi jak se jí hodí ...
Přikláním se k ostatím. Pracuji už několik let na hlavním nádraží. Okolo chodím takřka deně . Od začátku mi dotyčná byla a je nesympatická. Její halekání na procházející lidi je do nebe volající. Když jí chvíli pozoruji z dálky na lidi je opravdu sprostá. Můj nazor vždy na ní byl , že je vždy čistě oblečená, cigára má taky svoje. Nesbírá nedopalky jako jiný bezdomovci , nepáche. A tak nechápu proč nepracuje? Už dávno mohla obejít pracovní agentůry a jít do marketu na kasu, ale chápu že práce za 150/h jí nevynese asi tolik jako žebrání...
Kdo chodí okolo často tak jí ty příběhy nemůže snad ani věřit, ale chápu že kdo je tu prvě nebo cizinci jí nějakou tu korunu dají, ale za mě ať si trhne , raději si koupím nový prostor od pána stojícího o kousek dále.
Snad bych se i dojala, kdybych tuto paní nepotkávala posledních minimálně 7 let (to jsem se vrátila do Čech, takže paní může žebrat i déle) v centru Ústí nad Labem u Fóra (kde bezostyšně dotyčná vykonává velkou potřebu u kostela) a v Praze u hlavaku. V Ústí je známou žebračkou, co si vymýšlí všechny možné historky, proč zrovna potřebujete peníze. Taky je známá nadavkami, když ji člověk nic nedá. Takže ano, opravdu dojemný příběh.
Tahle "Prosimváska"vysedává na mnohem více místech než jen na Hlaváku. Já na ni narážím na metru Dejvická. A jako každý dezolát tam obtěžuje a překáží, když o ní musí zakopávat davy lidí vystupujících z autobusů ze Suchdola.
Dobrý den,,, no tímto pozdravem už dávno nezačíná. Paní je sprostá, nadává když jí nedáte peníze. Minule mě oslovila slovy " ty kurvo, aby tě schvátila rakovina..." Chtěla po mě 300 korun!!!
V dnešní době neziskovek a různých organizací jako je armáda spásy třeba proč si ji někdo nevezme pod své křídla. Vypadá to na slušnou paní tak by to šlo zařídit , aby se do toho domova dostala.
Protože nechce , je to stará vych.ana ženská ..po vydání článku nyní hraje na city v podchodu jak potřebuje pomoc . Měsíc dozadu tam i kouřila ..když SME jiní pozornila že se zde nekouří ..snažila se že mě dělat blbecka ze ona nic ..jsou mrazy není tu ..jakmile je přijatelné počasí opět se tu rozvaluje.. opět se snažila žebrat ..pardon žádat o pomoc .. tvrdila mi jak má jízdenku a potřebuje na vlak ..pro hendikepované je možnost si zažádat o asistenci a doprovod k vlaku samozřejmě po chvíli ji vidím jak ji někdo vede k pokladnám .. v době odjezdu jejího vlaku trochu zvláštní že ? Takový lidí nezaslouží soucit natož jakoukoliv pomoc
Dobrý den, chodím kolem paní skoro denně. Když jsem ji viděl poprvé, potřebovala peníze na vlak do Ústí na pohřeb. Dal jsem jí všechny drobné, co jsem zrovna měl. Pak mě zklamalo, že tam byla znovu a znovu. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale nejsem charita a nevydělávám tolik, abych pokaždé něco dával. Už jsem se takhle jednou spálil, když jsem pomáhal mladší holce z Hlaváku a nosil jí oblečení a jídlo. Když jsem potom to jídlo začal nacházet rozházené po zemi, tak jsem to vzdal.
I já mám s touhle paní vlastní zkušenost. Rovněž zhruba před třemi lety. Po operaci kolene jsem jela do Roztok u Prahy na kontrolu. Belhala jsem se o berlích. po vystoupení na hlavním nádraží v Praze jsem se této paní sedící na lavičce v parku před nádražím zeptala na cestu na Masarykovo nádraží. Paní na mně jen vyštěkla,že rady zadarmo nerozdává ,jen za peníze. Od té doby jsem tam byla několikrát a už jí jen tiše míjím.
Mám s paní stejnou zkušenost jako paní Svobodová. Asi před třemi lety jsem jí dala 50,- Kč a ona mi na to řekla: Tak málo? Koukala jsem úplně vyjeveně. Už jí nedám nikdy nic.
Pane redaktore, popíšu Vám svojí zkušenost s touto paní. Cca před třemi lety jsem paní viděla poprvé, bylo mi jí také líto. A i když to často nedělám, otevřela jsem peněženku a chtěla dát této paní asi 30Kč, jsem sama v hmotné nouzi. Ta paní se na mne nevěřícně podívala a řekla mi, že na 30Kč kašle a rovnou si řekla o 200Kč a byla ochotná se mnou jít k bankomatu. Od loňského roku už si říká drsně o tři sta...minimálně prý. Už ji posílám....víte kam? Je drzá jak lázeňská veverka!
