Stále zřetelněji se ukazuje základní problém přímé volby. Tím je neustálé a těžko zastavitelné rozdělování společnosti na dva tábory. Vyhrocená kampaň a vyčerpávající mediální debaty, které na pracovištích i v rodinách generují spory mezi zastánci jednoho či druhého kandidáta rozhodně k zakopávání příkopů mezi lidmi nepomáhají. Ba naopak. A teď si představme, že by do druhého kola postoupili dva totožní kandidáti typu Andrej Babiš. Kandidáti, kterým jde o všechno, jednají bez skrupulí a morálních zábran a nevadí jim živit strach a nenávist ve společnosti.

Při pohledu na statistiky rozvodovosti v Evropské unii dospějeme k několika zajímavým faktům. Předně Česká republika se v počtu rozvodů oddělila od zbývajících zemí střední Evropy a spolu s Pobaltím a Skandinávií tvoří absolutní nelichotivou špici v počtu rozvodů. Jedním z příčin může být i spojitost s počtem obyvatel, kteří se nehlásí k žádnému náboženství.

Výhled prezentovaný v aktuální studii institutu Reuters o stavu médií není nikterak optimistický. Ve svém celosvětovém přehledu otevírá kritické oblasti udržitelnosti vydavatelského byznysu. Ten má za sebou dva roky pandemie, prakticky rok války v Evropě a nyní se potýká s velmi vysokou inflací. Zároveň čelí trvalé digitální transformaci, která bude, nebo již je, obohacena o prvek umělé inteligence, která se může stát značným gamechangerem při výrobě obsahu.

Na kampani pro volbu českého prezidenta mě nejvíce zaujalo neuvěřitelné faux pas francouzského prezidenta Macrona. Tři dny před prvním kolem pozval jednoho z kandidátů, Andreje Babiše do Elysejského paláce, oficiálního sídla francouzských prezidentů. Tím Babišovi otevřeně poskytl nejen velký mediální prostor, ale zároveň ukázal, kdo je jeho favoritem.

V České republice je až 200 tisíc rodičů samoživitelů. V 90 procentech případů stane v čele takové rodiny žena, tedy matka. My poslanci máme někdy tendenci udělovat papežské rady na téma šetření nebo na straně druhé si kupovat odpustky. Co ale opravdu chybí, je systematická pomoc a záchranná síť. Je to jedna ze slepých skvrn, na které náš stát zapomíná. Být samoživitelem totiž často není dobrovolná volba.

Vzhledem k tomu, že jsem se celý minulý týden jako členka stálé delegace parlamentního shromáždění Rady Evropy účastnila zasedání ve Štrasburku, znovu jsem si uvědomila, že ne všichni ví co to vlastně Rady Evropy je a také, že se dá jednoduše zaměnit s Evropskou radou. Přitom Rada Evropy a Evropská rada jsou diametrálně odlišné instituce.

Celkem 14 ministerstev, každé s řadou odborů, desítky podřízených úřadů, agentur, výzkumných ústavů, fondů, státních podniků, akciových společností, příspěvkových organizací, a takhle bych mohl pokračovat až do soudného dne. Právě v této pro lidi nepřehledné a nabobtnalé státní struktuře se dá ušetřit nemálo peněz. Má to ale hned několik háčků.

Uplynulý týden přinesl dvě ZBrusu nové události. Tou první je první zasedání Podvýboru pro podporu demokracie a lidských práv PS ČR, kterému jsem měla tu čest předsedat. Zasedání přišel podpořit i ministr zahraničních věcí Jan Lipavský, který v prvé řadě vyjádřil naději, že se podvýbor stane významným partnerem MZV ČR. Mnoho zajímavých informací na podvýboru přednesl i další host, kterým byla Klára Šimáčková – Laurenčíková, zmocněnkyně vlády pro lidská práva.

Tento týden probíhá v Davosu tradiční výroční setkání Světového ekonomického fóra, tento rok na téma „Spolupráce ve fragmentovaném světě“. Od roku 1971 se na tomto svátku globalizace setkávají ekonomičtí manažeři s politickými lídry. Na letošní setkání ve švýcarských Alpách se nahlásilo 52 politických lídrů (včetně našeho premiéra) a zhruba 600 manažerů.

Každý národ má mýty, kterými si udržuje pocit hrdosti a identity. Jsou ale momenty nedávné, pravdivé a objektivní, ze kterých lze taky čerpat, a to daleko intenzivněji a především zaslouženě. České předsednictví v Radě Evropské unie tento moment zosobňuje.