Václav Báča byl v době ničivých povodní v roce 2002 v pozici vedoucí provozního útvaru Povodí Vltavy, odpovídal za vodohospodářský dispečink a za technickobezpečností dohled na přehradách, do toho tehdy působil jako tiskový mluvčí Povodí Vltavy. V rozhovoru pro Pražskou Drbnu Václav Báča vzpomíná na náročnou práci při povodních a také se zamýšlí nad tím, jestli měl z dnešního pohledu něco tehdy udělat jinak.
Jaké máte vzpomínky na srpen 2002? Jak vám povodeň zasáhla do plánů?
První vlna povodně přišla, když jsem byl s rodinou na dovolené a když jsem se v sobotu vracel, tak jsem už od hranic volal kolegyni Blance Brožkové, šéfce dispečinku, která mi řekla, že prošla první vlna. Tu z pohledu jižních Čech zachytilo vodní dílo Lipno a Prahu ochránil retenční prostor VD Orlík, ale předpověď srážek už v sobotu ráno nevypadala dobře. ČHMÚ předpovídal další velkou vlnu srážek v celém povodí Vltavy. Takže jsem jen vysadil děti doma a jel jsem hned do práce.
Jaká tedy byla vaše funkce?
Já jsem byl vedoucí provozního útvaru, odpovídal jsem za vodohospodářský dispečink a za technickobezpečností dohled na přehradách. V průběhu extrémních povodní je nezbytné, aby všechny manipulace na přehradách probíhaly tak, aby nedošlo k technickým poškozením zařízení pro převádění vody. Další moje role byla v tu chvíli také mluvčí Povodí Vltavy pro média. Takže jsem prezentoval informace a výstupy zejména ze situačních zpráv vodohospodářského dispečinku Povodí Vltavy.
Co dělá dispečink?
Dispečink je tým, který sbírá informace z různých částí povodí, pracuje s hydrologickou předpovědí, tedy s předpovědí průtoků, s výstupy z povodňových modelů vodních toků a předává informace konkrétním povodňovým komisím, které na základě toho koordinují s IZS a podle zase svých povodňových a krizových plánů organizují opatření pro záchranu lidských životů a snížení škod na majetku. Každý kraj, město, obec mají své povodňové komise a krizové štáby. V průběhu povodní řídí dispečink všechny manipulace na vodních dílech, a to jak Vltavské kaskády, tak na ostatních přehradách. Samozřejmě klíčový je odtok z přehrad z Vltavské kaskády do Prahy z porfilu Vrané, dále dispečinky povodí, další dva jsou v Plzni a Českých Budějovicích, úzce spolupracují s ČHMÚ v rámci hlásné a předpovědní povodňové služby.
Takže zároveň zjišťuje, kolik upustit vody?
Přesně tak. Při předpovědi povodňových průtoků a nástupu povodně je cílem předvypustit z nádrží nejméně takové množství vody, které je stanovené v manipulačních řádech. Toto předvypouštění má však omezující podmínku, aby nebyla ohrožená Praha vodou, která odteče z přehrady, dříve než nastane povodňový průtok a dále, aby města a obce pod přehradami měly čas a možnost realizovat protipovodňová opatření. V Praze v roce 2002 to znamenalo zejména postavit mobilní hrazení a uzávěry protipovodňové ochrany na pravém břehu Vltavy.
Povedlo se vám správně předpovědět, kolik vody bude potřeba upustit?
Je potřeba říct, že už ta první vlna vyřadila velkou část měřící sítě na řekách, která měří průtok, takže o to složitější pro nás bylo monitorovat průtoky a vyvářet prognózy. ČHMÚ dokáže kromě srážek předpovídat i průtok, což najednou nešlo. My jsme pragmaticky vycházeli z údajů které jsme odečetli na přehradách na základě přírustku hladin v čase. Několikrát denně jsme komunikovali s kolegy z ČHMÚ a z jejich a našich informací jsme skládali prognózy na následující hodiny a dny. Díky zkušenostem dispečerů jsme to nakonec odhadli docela přesně. 36 hodin před kulminací povodně v Praze jsme odhadovali, že Prahou poteče mezi 5 a 5,5 tisíci kubíků. Musím vzpomenou našeho kolegu nestora dispečinku Jirku Habermanna, který měl tu odvahu a zkušenost takový odhad vyřknout, protože jsme se pohybovali okolo statisticky pětisetleté vody. A z toho nás mrazilo.
A ohledně toho jste komunikovali i s veřejností?
Ne, tento odhad hlavně zajímal povodňové komise v Praze, Ústí nad Labem a v Děčíně a samozřejmě byl cenný i pro naše partnery v SRN v Drážďanech. Povodí primárně s komunikuje s povodňovými komisemi a ČHMÚ. Ale číslo na dispečink je veřejné, takže u této linky se už v roce 2002 střídali naši kolegové a trpělivě odpovídali na otázky firem a lidí, kteří k nám volali.
Neděle, 9. srpna 2020, 19:30
Honza pracuje jako převozník na Vltavě. Potkali jsme se na přívozu z Císařské louky na Výtoň. Během odpoledne jsme probrali nejen jeho cestu přes Seychely zpět do České republiky, ale hlavně problematiku přívozů. Pokud vás zajímá, proč je zakázán...
Jaká je pozice Povodí Vltavy?
Úlohou Povodí Vltavy je především zabezpečit náležitý technický stav vodních děl, zejména přehrad a jezů. To znamená manipulovat na těchto vodních dílech s průtokem tak, aby nedošlo k jejich poškození. Kdyby se nějaká přehrada protrhla, nebo by došlo k nějakému poškození, které by neumožňovalo mít zadrženou vodu pod kontrolou, tak by povodňový průtok napáchal ještě větší škody. To se stalo na řadě rybníků v horní části, kdy došlo k poškozením hrází. Pravidla pro manipulace určuje manipulační řád vodního díla, takový návod na řízení vodního díla, v tomto případě přehrady. Vltavská kaskáda má navíc ještě svůj manipulační řád, který stanovuje pravidla a vztahy pro manipulace v rámci více přehrad v kaskádě.
Má Povodí na starosti i přímý kontakt s lidmi?
Jak se to vezme. Řada zaměstnanců z podniků Povodí jsou v povodňových komisích v oblastech, kde působí. A povodňová komise ve městě nebo obci je ta, která přímo jedná s lidmi, organizuje povodňová opatření, například evakuaci a má na starosti dodržování povodňových plánů. Takže tihle konkrétní lidé jsou opravdu v terénu.
Kdo jedná se záchrannými složkami a komunikuje přímo s lidmi?
Hasiči, policisté, lidé pověření starostou jako předesedou povodňové komise. Lidi, kteří žijí v záplavovém území, pak dostávají konkrétní pokyny právě od těch povodňových komisí na základě obce, do které spadají.
Co se děje, když voda dorazí do Prahy?
Ve chvíli, kdy povodeň dosahuje kulminace, tak my už jen sledujeme a monitorujeme průtok. To je situace, kdy už průtoky není možné ovlivňovat. Na druhou stranu se řeší desítky technických problémů souvisejících s faktem, že přehradami a jezy protéká extrémní průtok. Dochází k nahodilým jevům, například k ucpáním přelivů, mostů jezových propustí splávím, což jsou při povodních stromy, ale i chaty, lodě a další plovoucí předměty. Tam jsou nezbytné technické zákroky, které provádí všichni, kteří jsou součásti IZS a správci povodí.
Bydleli tehdy někteří zaměstnanci Povodí u řeky?
Velká část z nich ano. Jsou to hrázní a technici, kteří bydlí blízko přehrad a jezů a jsou včetně svých rodin v přímém ohrožení povodní. Většina těchto lidí potřebovala náhradní bydlení a nějakou pomoc stejně jako všichni ostatní. Pamatuju si i partu mých kolegů z jezu v Libčicích na Vltavě, kteří si nejcennější věci schovali na velín jezu, který je umístěný metr nad stoletou vodou, ale i tak o všechno přišli. Měli tam motorky, počítače, televize a tak dál a stejně jim to voda všechno vzala. A právě po povodních přichází nejvíc práce. Všechno se musí zdokumentovat, zaznamenat, opravit koryta vodních toků, poškozená vodní díla. A to ani nemluvím o žalobách a hledání „viníka“ přírodní katastrofy, kterým povodeň je.
Jak tedy probíhal konkrétně váš týden během druhé vlny povodní?
Na základě zkušeností z povodní 1997 jsme s kolegy prošli kurzy krizového řízení. Úzce jsme spolupracovali v rámci všech pěti dispečinků podniků Povodí a s kolegy z ČHMÚ. Proto jsme se hned po první vlně rozdělili na dva týmy a celý týden jsme se střídali po dvanácti hodinách. Protože člověk, který spí denně dvě hodiny a celé dny pracuje, nevydrží tak dlouho, jako ty povodně trvaly. Já jsem pracoval od šesti ráno do šesti do večera a zbylých dvanáct hodin nás střídal druhý tým. Samozřejmě každý jsme měli řadu koordinační úkolů s našimi kolegy z provozu, s povodňovými komisemi a já s médii. Byly to hlavně Aktuality ČT, kde mě několikrát grilovaly Jolana Voldánová a Daniela Drtinová. Ale i to byla zkušenost a lekce, jak se vyjadřovat jasně a srozumitelně v tak složité situaci, jakou velká povodeň je.
Byl jste vy sám v kontaktu s některými případy?
Ještě, než ta povodeň úplně přišla, tak jsme se šli se ženou projít na Malou Stranu, kde se tou dobou začínaly budovat povodňové zábrany. A dali jsme si někde v hospodě v Cihelné pivo. Dal jsem se do řeči s hospodským, který se chlubil novou výčepní stolicí. Tak jsem jim řekl: „Hele kluci, to si dejte teď pryč. Předpokládejte, že se vám to tady celé zaplaví. Tady ten prostor je pod úrovní hladiny řeky, a ať už kanalizací nebo po povrchu sem může natéct voda.“ A byl jsem tam pak po povodni a opravdu říkali, že se tou radou řídili a zvládli si tak zachránit nový nábytek i celou novou výčepní stolici a nálevní pult, protože celý ten prostor byl zaplavený a jen díky tomu, že to odvezli někam pryč, jim to zůstalo.
Čtvrtek, 4. srpna 2022, 08:29
Pražský Karlín se za dvacet let od ničivých povodní výrazně proměnil, nová výstavba přilákala firmy, obchody a služby i změnila skladbu obyvatel. Jak uvedl mluvčí městského Institutu plánování a rozvoje Marek Vácha, největší stavební rozvoj se týkal...
Jakou ochranu Praha v té době měla? Byla dostatečná?
Mobilní povodňové zábrany byly tehdy jen na pravém břehu a chránily velkou část Starého Města. Byl to projekt, který jsme spolu s s Hydroniformem a Hlavním městem Praha dali dohromady už koncem devadesátých let. Pracovali jsme s matematickými modely historických a teoretických povodní a navrhli jsme městu parametry pro mobilní povodňové zábrany, které se město celkem rychle rozhodlo vybudovat. V době povodní v roce 2002 už byly částečně hotové a díky tomu se povedlo ochránit pravý břeh Vltavy, a tedy celé Staré město.
Inspirovali jste se někde?
Předlohou nebo takovou inspirací nám byl Kolín nad Rýnem, kde jsme se byli podívat už na začátku devadesátek. U nich proběhly ve velmi krátké době asi tři stoleté povodně. Takže nadvakrát budovali povodňové ochrany a my jsme se tam jezdili dívat, jak mají řešené systémy mobilní zábrany a ochranu kanalizační sítě.
Co se po povodních v roce 2002 změnilo? Máte pocit, že se lidé poučili?
Určitě to samozřejmě spoustě lidí sebralo majetky a poškodilo zdraví. Ale nemá smysl po povodni vymístit celou oblast, jestli se ptáte na tohle. Lidé u řek žili vždycky. Spíš je potřeba dohlédnout na to, že programy prevence před povodněmi, systémy řízení a integrovaný záchranný systém budou fungovat a při příští povodni se nikdo neutopí. Každý, kdo žije v záplavovém území, prostě musí počítat s tím, že povodeň může přijít.
A co se týče vnímání řeky jako nebezpečí?
Lidé rádi bydlí u vody, táhne je to tam, mnoho lidí preferuje kontakt s vodním tokem před rizikem zaplavení obydlí. Třeba taková Malá Strana, ta byla v historii zatopená opakovaně a stejně se tam lidé vždycky vrátili. Voda byla vždycky zdroj obživy, voda znamená život. Nakonec vždyť k řece se chodí stále. Celé léto chodíme na náplavku posedávat a trávit čas. Protože je to tam příjemné, lidem se u vody líbí.
Jaké máte pocity při pohledu na fotky povodně z roku 2002?
Pro mě to bylo takové ověření v reálu, jakou sílu má příroda. Jak silným živlem voda je. Když člověk sleduje svět a vidí záplavy, požáry a tornáda, tak má pocit, že se to u nás nemůže stát. Ale když to pak přijde, tak se hlavně zachraňují životy. Majetek je v případě přírodních katastrof vždy až za záchranou lidských životů. To jsme si zažili na vlastní kůži a je potřeba si to pamatovat. Při povodni 2002, pokud vím, nikdo v Praze nezemřel v přímém důsledku zaplavení území. Na druhou stranu na to mám i hezké vzpomínky. Byli jsme mladí a byla to moc zajímavá práce, která navíc trvala ještě další dva následující roky a odvíjelo se od toho spoustu dalších zkušeností. Generačně to byl velký profesní zážitek. Hodně nás to poučilo a naučilo. Málo vodohospodářům se stane, že ve své profesní kariéře zažijí něco tak významného, co tak moc posune technologie i přístup k problematice v celém oboru. Zároveň to pro nás mladé byla satisfakce, protože jsme v devadesátých letech přesvědčovali vedení Prahy, že Vltavská kaskáda není postavená na ochranu Prahy před stoletou vodou a to, že ta povodeň sto let nepřišla, neznamená, že nehrozí. Takže to vnímám jako úspěch, že se nám povedlo rozběhnout některé projekty prevence a v roce 2002 se ukázaly jako účinné a aspoň, co se týče pravého břehu Vltavy, zachránili velkou část nejen majetku.
Existuje nějaká chvíle, u které si dodnes říkáte, že jste ji měl tehdy řešit jinak?
Mám pocit, že jsme nakonec všechno udělali správně. Ono tam ani moc velká chyba udělat nejde, protože příroda si pak v takovém extrému nenechá moc radit.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
