(NE)OBYČEJNÍ: Jaké je být převozníkem na Vltavě? Přečtěte si Honzův příběh

Z Česka na Seychely a zpět

Honzova cesta na palubu lodi Břehouš, která funguje jako přívoz na Vltavě, vedla z České republiky přes Chorvatsko a Egypt až na Seychely, kde sedmnáct let pracoval jako instruktor potápění a zároveň fungoval jako průvodce po ostrově. „Lidi tam jezdili za mnou, takže jsem je bral na ryby nebo na golf,“ vypráví Honza, který Seychely bere jako svůj domov. „Mám tam všechno, když jsi někde dvacet let, tak už to domov prostě je. Já jsem sem přiletěl v jedněch hadrech,“ vysvětluje. Do České republiky se Honza vrátil hlavně kvůli mámě. „Je nemocná a špatně nese, když tu nejsem,“ říká.

K místu převozníka na Vltavě se Honza dostal přes bratrance. „Praxi mi uznali, tu jsem najíždět nemusel, ale teorii jsem se musel celou učit,“ vypráví Honza, když náš hovor v boudě pro převozníky přeruší melodie elektrického zvonku. „Pojď, jedem,“ zvedá se od kávy. Jsou čtyři hodiny a vyrážíme z Císařské louky na Výtoň. „To mám nastavený každých patnáct minut,“ říká. V půl a v celou jezdí Honza z Císařské louky na Výtoň a ve čtvrt a tři čtvrtě z Císařské louky na Kotevní, což je zastávka na smíchovském břehu.

Nejsme výletní loď

„Na Výtoň jedeme, jo?“ ujišťuje Honza nastupující pasažéry, aby nenastoupil někdo, kdo chce na Smíchov. „Podívej, jak se tu houfujou lidi,“ ukazuje Honza, když přijíždíme na Výtoň, což je zastávka pod železničním mostem na naplávce. Naše loď Břehouš má kapacitu dvanáct osob. „V momentě, kdy na břehu někoho nechám, já přijedu na Císařskou louku a někdo z cestujících mi řekne, že jede na Kotevní, tak já dostanu vztek, protože na náplavce jsem třeba nechal lidi, kteří sem opravdu potřebujou, a to jenom proto, že se někdo chtěl projet na lodi,“ rozhořčí se Honza u kormidla. „Takže proto se jich na Výtoni ptám, jestli je tu někdo, kdo chce na Kotevní. A když někdo řekne, že jo, tak ho pošlu přes most.“

Honzu můžete potkat na několika pražských přívozech. Převozníci se mezi loďmi postupně vyměňují. „Mezi náma, není to nic pěknýho jezdit celej den přes řeku tam a sem,“ říká Honza.

Spaní „na boudě“

Přívoz na Císařské louce podle Honzy nikdy nebyl mezi převozníky úplně oblíbený, protože je jednoznačně nejfrekventovanější. „Je tady velký frmol, tady přijdeš do práce a nezastavíš se. Loď má určitou kapacitu a ty musíš lidem neustále vysvětlovat, že nejsi výletní loď, že jsi tady spíš pro ty, kteří se skutečně potřebujou dostat na ostrov,“ říká Honza a dodává, že ještě začátkem letošní sezóny byla na Císařské louce bouda, která nebyla úplně komfortní. Teď už tu převozníci mají zázemí nové, kde nechybí palanda, lednička nebo televize.

Takzvaně „na boudě“ spí někdo z převozníků každý den respektive každou noc. „Převozníci spí na všech přívozech kromě přívozu v Modřanech, tam se nemusí spát z toho důvodu, že je to kousíček od plavební komory, takže tam se každý večer loď schová do komory. Jinak se na těch přívozech spí, aby někdo neukradl loď,“ popisuje Honza. „Tady všechno musí být přivázaný, i pitomá cedule musí být na lanku, protože jinak to někdo vezme a hodí do vody. Nebo tu loď odvážou jen tak z plezíru,“ říká.

Jací jsou lidi?

Jací jsou lidi, ptám se Honzy. Štvou tě? „Pojď se na něco podívat,“ zvedá se Honza od kávy a vede mě na molo k tabulce, která informuje cestující o tom, aby nevstupovali na palubu před vyzváním převozníka. „Myslíš si, že to někdo respektuje?“ ptá se Honza zklamaně. „Těch je tak deset procent. Někteří kluci dávaj přes nástupní molo provázek, já jsem ještě neztratil víru v lidstvo, tak ho tam nedávám, ale často si té cedule nikdo ani nevšimne. A nejhorší je, když takovýmu něco řekneš, tak ještě frflá.“

Vstup na molo je zakázán z dobrého důvodu. „Loď nemá brzdu, ono se může stát, že mi přestane fungovat motor, nebudu moct dát zpětnej chod a v plné rychlosti narazím do mola, na kterým stojí lidi,“ říká Honza. V lepším případě by cestující skončili ve vodě. „V horším případě si to nechci ani představit.“ Rozezní se zvonek. „Ty vole, my jsme zapomněli na Kotevní!“ přerušuje povídání Honza, rychle se zvedáme, jdeme na loď a vyrážíme směrem na smíchovský břeh, kde je zastávka Kotevní. Na ní teď čeká jen jediný cestující. I pro něj přívoz přijede.

Čím si námořník zaslouží náušnici

Honza je padesátník. Je to menší chlapík v námořnické uniformě. Svým způsobem je správně námořnicky nerudný, ale když se s ním člověk zapovídá, leccos se dozví. Sám však nedokážu odhadnout, kde je hranice toho, co je pravda a kde už začíná Honzova nadsázka. Připadá mi trochu jako pohádkář. Na rukou má několik prstenů, zlaté hodinky, na očích sluneční brýle, v uchu náušnici.

„Náušnici si musej námořníci zasloužit,“ povídá s kamennou tváří Honza. „Nosili je námořníci a zasloužili si je, když obepluli Hornův mys. To je úplně jižní cíp Jižní Ameriky, kde je Ohňová země,“ vysvětluje. „Jenže já to obeplul na rybářský lodi, takže je to trochu podvod, ale jestli někdo má nárok na to, aby měl náušnici, tak jsem to já,“ směje se Honza. „Já to mám rád,“ přiznává ve smíchu.

„Mně se na té práci líbí, že jezdím takovou pěknou lodí. Líbí se mi na tom, že mám baráček na vodě s doškovou střechou. Proto to dělám rád. Ne, že by byl můj životní cíl jezdit z jednoho břehu na druhej,“ rozesměje sám sebe. Vidíš se tu až do důchodu, ptám se. „Jednoznačně,“ překvapí mě odpovědí Honza. „S těma papírama můžu jezdit jakoukoliv lodí a asi i za výrazně vyšší peníze, ale já nechci. Mně se strašně líbí, jak se to tady dělá,“ uzavírá.