Violeta Siřišťová je tisková mluvčí pražské policie. Od první třídy věděla, že chce být policistka. Ve třinácti letech byla oceněna za odvahu, když zachránila stařenku před umrznutím. V začátcích u policie pracovala třeba jako těžkooděnec na fotbalových zápasech Slavie. Dnes je její hlavní pracovní náplní mluvení k mikrofonům a televizním kamerám, ale stále jezdí i k policejním zásahům. Vyrostla na Moravě, ale je přesvědčená o tom, že v Praze zůstane i kvůli tomu, že práce u pražské policie je pro ni srdcová záležitost.
Violeta Siřišťová je na první poslech nezvyklé jméno. „Jo, byla jsem úplně první Violeta v České republice,“ říká policejní mluvčí, která má kořeny napůl v Kosovu a napůl v České republice. Narodila se v Ostravě, vyrostla v Bartošovicích u Nového Jičína a dnes za svůj domov považuje hlavní město.
Z policistů měla Violeta nejdřív dost velký strach. „Když mi byly asi čtyři roky, zavolala jsem na linku 158 a oni mě totálně seřvali, protože jsem volala bezdůvodně. Pak se mamka seznámila s nevlastním otcem, který byl policista a já z něj měla asi rok strašný strach a nebavila jsem se s ním. Pak se to ve mně otočilo právě v to, že bych to taky chtěla dělat a začala jsem spát v policejních tričkách po tátovi,“ vzpomíná mladá mluvčí na dětství s tím, že od první třídy už věděla, že bude policistkou.
Už ve třinácti letech dostala Violeta v Obecním domě v Praze ocenění EPIC za odvahu. „Když jsem šla domů z kroužku a hrozně mrzlo, slyšela jsem z jednoho domu volání o pomoc. Tak jsem tam vešla a na dvoře jsem našla paní, která úplně podchlazená ležela na zemi. Sundala jsem si bundu, přikryla jsem ji a utíkala jsem pro pomoc k sousedům, odkud jsme zavolali záchranku. Osm hodin tam ležela, pak přijeli záchranáři a postarali se o ni.“
V šesté třídě přišla Violeta na den otevřených dveří na Střední policejní školu Ministerstva vnitra v Holešově a o budoucnosti bylo jasno. „Tam jsem byla na internátu, vystudovala jsem střední školu a později jsem v tom stejném areálu nastoupila taky na základní odbornou přípravu. Bylo tam hodně sportu, měli jsme asi osmkrát týdně tělocvik, mohli jsme dělat basket, volejbal, běhání, tancování, ale taky se tam učili odborné předměty jako střelbu nebo právo, kterého tam bylo opravdu hodně.“
Po střední škole Violeta nastoupila k policii a začala studovat sociální pedagogiku a psychologii na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. „Potom jsem šla do Prahy a tady jsem vystudovala magisterský obor aplikovaná psychoterapie.“
Když se Violeta přestěhovala do policejního bytu v Modřanech, bylo jí 21 let. „Bylo to hrozný. Nemohla jsem si zvyknout na ten ruch. Všude lidi. Já ráda sleduju lidi, takže jsem z toho bývala strašně unavená,“ vzpomíná na začátky v Praze policistka. „Předtím jsem bydlela na vesnici a na intru jsem byla v Holešově, takže mi asi dva roky trvalo si zvyknout na Prahu, což pro mě byl nový svět i v úplných blbostech. Třeba tady člověk ať jde kamkoliv, vždycky potká prodejnu s chlebíčkama. To u nás na vesnici nebyla ani jedna! To si někteří lidi neuvědomují, že tady máme všechno pod nosem,“ rozesměje se.
V Praze Violeta nastoupila na oddělení hlídkové služby. „Jezdila jsem v prvosledu, to jsou ti kluci a holky, co jezdí na volání 158, jsou na místo vysláni jako první, zasahují proti nebezpečným pachatelům, vyhodnocují situaci a případně si volají posily. Byl to pořádný adrenalin a úplně nejvíc mě to naplňovalo.“
Horká krev se u Violety nezapře, byla nadšená, když mohla jezdit na fotbaly jako těžkooděnec. „Jezdili jsme na demonstrace, dělali jsme doprovody fanouškovských průvodů, pak na hokej na Slavii, na fotbal do Edenu nebo na Bohemku,“ popisuje Violeta a vzpomíná, jak na ni lidé jako na ženu v uniformě reagovali.
„Když si chuligáni všimli, že jsem ženská, tak se se mnou fotili. Problémy jsem měla spíš při zásazích z volání na 158. Tam na mě sem tam někdo zaútočil, protože jsem působila jako slabší článek, ale zatím nikdy nikdo nepochodil. Ale to nemohli vědět, že jsem z Moravy, že jo,“ směje se mluvčí.
Vedoucí tiskového oddělení pražské policie Eva Kropáčová se o Violetě doslechla díky jejímu komunikačnímu talentu. „Slyšela o mně, že každému vymluvím díru do hlavy,“ vysvětluje Violeta se smíchem. „Ale vážně, ona o mně slyšela, že jsem srdcař, že mě práce u policie baví a můj vedoucí si představoval, že bych mohla dělat to stejné, co Eva, která si taky prošla oddělením hlídkové služby. Tehdy za mnou Eva přišla a zeptala se mě, jestli bych sem nechtěla přijít na stáž. Od té doby pracuju jako mluvčí.“
Mluvčí pražské policie je Violeta už dva a půl roku, ale práce policistky v terénu pro ni neskončila, u zásahů ji stále můžeme potkat. „Teď jezdím jednou za měsíc s velitelem policie, snažím se být v kondici a být v kontaktu s policisty.“
Violeta na první pohled působí sebevědomě a dost od rány, mluví se s ní příjemně a působí otevřeně. Přes tyhle vlastnosti pro ni nebyly začátky na tiskovém oddělení lehké. „Při prvním mluvení před kamerou jsem se skoro rozbrečela. Nikdy předtím jsem netočila, neznala jsem, že mluvím do kamery. Teď už si to užívám, moc mě baví, že můžu mluvit za pražskou policii a protože jsem si většinu věcí zažila přímo v terénu, tak si užívám, že teď můžu zveřejňovat dobrou práci policistů, protože vím, že ta dobře odvedená práce se neudělá sama.“
Čtvrtek, 21. ledna 2021, 09:00
Jana Poštová je rodilá Pražačka, vyrůstala v Modřanech, studovala zdravotnickou školu 5. května a teď pomáhá zachraňovat životy našich blízkých v hlavním městě. Je totiž záchranářka. Dvakrát nebo třikrát do měsíce slouží na dispečinku záchranářů a...
Když jsem se zeptal, jak Violeta vnímá kolegy z ostatních složek integrovaného záchranného systému, měla jasno. „Mně se fakt líbí Jana Poštová. Líbí se mi, když mluvčí zažil ten obor, což u Jany jako mluvčí pražské záchranky platí, protože i ona pořád ještě dělá operátorku. To stejné můžeme říct i o panu Kavkovi, který na místo přijede jako hasičský vyšetřovatel, ale zároveň to médiím o pár minut později okomentuje z pozice mluvčího. Člověku se líp mluví o tom, co zažil a dobře to zná. Funguje to i na druhou stranu, divák, posluchač nebo čtenář takovému člověku daleko víc věří,“ vysvětluje Violeta Siřišťová.
Mluvčí hasičů Martin Kavka dává novinářům vědět o značné části zásahů pražských hasičů skrz konverzaci v aplikaci WhatsApp. Tuto cestu nevyužívá ani záchranka, ani policie. „My si jako policie nemůžeme dovolit dát hned vědět novinářům, že hlídka někam jede, protože prvotní úkony trvají velmi dlouho a oznámení na linku 158 může být zkreslené. Z hádky v bytě, kterou bych nahlásila novinářům, se může stát násilný trestný čin nebo to, že někdo někoho ohrožuje zbraní, což by pak mohlo být nebezpečné i pro novináře, proto si můžeme dovolit zveřejňovat jen některé informace. Požár je prostě požár,“ říká Violeta.
Violeta o sobě tvrdí, že je velmi temperamentní a plná energie. Už od druhé třídy se věnovala tanci, ve druháku na střední policejní škole založila skupinu street dance, kde tančily děti z internátu. Tohle hobby se jí drží dodnes. „V Praze jsem začala dělat jumping, teď jsem certifikovaná trenérka jumpingu a dvakrát týdně cvičím ve fitku na Jižním Městě.“
Violeta začala Prahu mít ráda a zpátky na Moravu se jí nechce. „Už jsem rozhodnutá, že zůstanu v Praze, líbí se mi tady. Jako policistka jsem znala Prahu jen pracovně, sama jsem se skoro nikdy nikde nebyla projít, čas jsem na to našla až teď na tiskovém. A zjistila jsem, že ta Praha není tak špatná,“ říká s úsměvem.
Z našeho asi dvouhodinového povídání je jasně vidět, že Violeta se v práci u policie našla. „Strašně mě baví mluvit za policii, obhajovat policisty a zveřejňovat jejich dobrou práci. Tím, že jsme represivní složka, tak nás lidé často vnímají negativně, což mi přijde nespravedlivé.“ A plány do budoucna? „Tam zatím nevidím,“ usmívá se.
Foto Honza Faltus
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
