(NE)OBYČEJNÍ: Záchranka je pro mě srdcovou záležitostí, říká mluvčí Jana Poštová

„Jsem rodilý Modřaňák. Miluju Modřany“

Jana Poštová se narodila v Praze a je na to patřičně hrdá. „Jsem rodilý Modřaňák. Miluju Modřany, je to strašně krásná část Prahy hlavně proto, že je tam hodně zeleně. Tam jsem i chodila na základní školu,“ začíná své povídání sympatická blondýna. Když na základní škole absolvovala rozřazovací testy, vyšlo z nich, že by se hodila právě na práci záchranářky. To se jí sice nejdřív nelíbilo, ale Janino rozhodnutí zviklala kamarádka, která šla na stejnou střední školu. „V momentě, kdy jsem na tu školu nastoupila, zjistila jsem, že mě to strašně baví a zdravotnictví je opravdu ten směr, kterým se chci vydat,“ rozzáří se Jana.

Ze základky v Modřanech tedy Janiny kroky vedly na zdravotnickou školu 5. května, kde studovala střední i vyšší odbornou školu. „Jsem vystudovaná zdravotní sestra a záchranář,“ vysvětluje Jana, která se nedávno do té stejné školy vrátila, aby studenty záchranáře učila operační řízení.

Ze školy rovnou na dispečink

K samotné práci u pražských záchranářů se Jana dostala díky krátké studijní návštěvě na dispečinku. „Jednou během studia jsme měli možnost jít na jednodenní praxi na dispečink. Pamatuju si, že jsem si říkala, že na dispečink v životě nepůjdu, protože to bude největší opruz. Myslela jsem si, že jde o nudnou práci, kterou by mohl dělat skoro kdokoliv. Když jsem tam přišla, rovnou se mi o 180 stupňů otočila moje představu o tom, jak funguje práce na dispečinku,“ vzpomíná Jana na den, který určil její další profesní směřování. „Když jsem přišla domů a napsala jsem panu doktoru Fraňkovi, což je dispečinkový guru, děkovný mail za to, že tyto praxe studentům umožňuje, přišla mi od něj odpověď s nabídkou práce.“

Z praxe se po studiu stalo zaměstnání na plný úvazek. „Na pražskou záchranku jsem nastoupila v roce 2010. Abych mohla pracovat na dispečinku, musela jsem složit zkoušky nejen z odborných znalostí, ale taky z místopisu. Detailní znalost oblasti, kde působíme, je i v dnešní době digitálních map velmi důležitá,“ zdůrazňuje Jana, podle které je práce na dispečinku v očích veřejnosti upozaděná a málo se mluví o její důležitosti.

„Někdo je agresivní, někdo plačtivý, někdo úplně vypnutý“

Jak dlouho člověku trvá, než si zvykne na to, že musí klidně a věcně řešit mezní situace? „Existuje několik typů lidí, kteří záchranku volají a operátor má velmi krátkou chvíli na to, aby poznal, co je to za typ člověka a co na něj bude platit. Pak má zhruba minutu nebo dvě na to, aby dokázal zpracovat člověka ke spolupráci. Někdo je agresivní, někdo plačtivý, někdo úplně vypnutý, ale vždycky je potřeba, aby ten člověk na druhé straně něco dělal, a to zejména v situacích, kdy jde o život. Je to často frustrující. Operátor je záchranář, dobře ví, co má dělat. Kdyby byl na tom místě, tak by to udělal, ale zkrátka to udělat nemůže, takže musí dosáhnout aspoň toho, aby to udělal ten člověk, se kterým je ve spojení,“ popisuje Jana telefonáty od zástav srdce nebo masivních krvácení.

Pražští záchranáři mají dojezdový čas k nejzávažnějším událostem do osmi minut, což je řadí do světové špičky. „Máme sice špičkový dojezdový čas, ale když se někomu zastaví srdce a pět minut s pacientem nikdo nic nedělá, my přijedeme po osmi minutách a situace už je velmi složitá. Pravděpodobně se toho člověka už nikdy nepodaří dostat do takového stavu, v jakém byl dřív. Proto je tak důležité přesvědčit lidi na místě, aby do doby, než přijedou záchranáři, spolupracovali s operátorem na telefonu,“ vysvětluje Jana a dodává, že takzvaně zpracovat se dá každý, ale nejhůř se spolupracuje s lidmi, kteří jsou pod vlivem alkoholu nebo drog.

Záchranáři však řeší i milé situace, například porody dětí, které se nemohou dočkat příchodu na svět. „Při překotných porodech jsou tatínci hodně roztomilí,“ směje se Jana. „Jednou jsem takhle byla u porodu, kdy to rodiče zkrátka nestihli do Motola a holčička přišla na svět uprostřed Bucharovy ulice. Všechno dobře dopadlo.“

K práci mluvčího vedla náhoda

Jak se ale záchranář dostane z dispečinku do kontaktu s novináři a až před televizní kamery? „Úplnou náhodou! Bylo to původně tak, že když někdo z médií potřeboval vyjádření dispečinku, obrátil se náš mluvčí na mě. Náš tehdejší mluvčí mi jednou nabídl, že bych mu mohla dělat záskok, když on bude chtít mít volný víkend nebo dovolenou. Já s tím souhlasila, ale on po pár týdnech nečekaně skončil, a tak se ze mě vlastně stala mluvčí,“ vrací se Jana Poštová ve vzpomínkách do roku 2016.

Jana nejdřív váhala. „Šla jsem do toho s rozpaky, protože nemám žádné vzdělání v PR ani v marketingu, ale na druhou stranu je mou nespornou výhodou vzdělání zdravotnické. Navíc mám obrovskou podporu od vedení i skvělých kolegů a od kamarádů z médií vím, že je i pro ně mnohem lepší, když mluvčí zná obor, o kterém informuje, než kdyby byl dokonalý markeťák, ale neznal svůj obor.“

Mluvčí pražských záchranářů sídlí v Korunní ulici na Vinohradech. Náplní práce je hlavně odpovídat na dotazy novinářům, ale také psaní tiskových zpráv nebo interní komunikace. „Vydáváme interní zpravodaj pro naše lidi a podílíme se třeba i na náboru nových zaměstnanců nebo prezentujeme naši práci ve školách.“

Práci mluvčího Jana Poštová evidentně zvládá skvěle. V listopadu 2020 získala první místo v anketě Mluvčí roku v kategorii veřejný sektor. „Je to pro mě obrovská čest a potvrzení, že ten směr, kterým jsem se vydala, je správný. Je to cena, které si nesmírně vážím,“ říká Jana k ocenění, o kterém rozhodují experti z oboru vztahů s veřejností, tiskoví mluvčí a novináři, což garantuje nestrannost a vyváženost vyhodnocení. „Potěšilo mě i to, že sami novináři mi k ocenění gratulovali a posílali pozitivní zprávy.“

Superžena, kterou práce baví

Jana chvílemi působí jako superžena. Služba mluvčí je nepřetržitá, dvanáctihodinovou službu na dispečinku si Jana odslouží zhruba dvakrát nebo třikrát do měsíce. Mezi řečí zmíní, že se domluví anglicky, španělsky a částečně italsky nebo rusky. Ráda vaří, chodí na koncerty nebo do přírody. „Když jsem byla malá, jezdila jsem na koni, dnes chodím lézt, ráda plavu a běhám. Běhám hlavně pro ten pocit po tom. Teď mám velkou motivaci, přihlásili jsme se na závod Ultrajánošík v polských horách. Přítel poběží 80 kilometrů a já s kamarádkou půjdeme na 55 kilometrů. Limit tohohle závodu je devět hodin,“ říká s úsměvem.

Jana má přítele, se kterým mají dohromady čtyři děti. Přítel pracuje taky na záchrance. „Myslím si, že pro člověka, který by nevěděl, jak to v našem oboru chodí, by bylo soužití se mnou absolutně nemyslitelné. Často jsem si kladla otázku, jestli by se mi nelíbilo mít práci, jakou mají moje kamarádky, které přijdou z práce ve čtyři odpoledne, mají padla a mohou se naplno věnovat rodině. Vždycky jsem ale došla k tomu, že já to takhle nechci. Já jsem takhle velmi spokojená. Kdybych dělala práci, která mě nebaví a hlavně nenaplňuje, určitě bych nebyla šťastná,“ vysvětluje paradoxně zrovna ve chvíli po tom, co dotelefonovala s redaktorem České televize, který potřeboval vědět, kolik úrazů se dnes ráno stalo kvůli náledí.

Jaký má Jana další plán? „Člověk by neměl lpět na věcech. Měl by brát věci tak, jak přicházejí. Nevěděla jsem, že chci dělat na záchrance a najednou tam jsem. Nevěděla jsem, že bych chtěla dělat mluvčí a najednou jí jsem. Pro mě je záchranka srdcovou záležitostí a pokud budu mít příležitost, budu to s radostí dělat dál, ale kdybych někdy došla k tomu, že už nemám ze své pozice co nabídnout, tak bych skončila. To ale určitě neplánuji.“