Každý den usedá Jiyeon Lim za pracovní stůl ve své dílně a ve společnosti dvou (původně pouličních soulských) koček vyrábí pod značkou Two Lines designové doplňky z kvalitní kůže. Je to pro ni obživa i terapie. Korejská umělkyně žije v Praze už sedmým rokem a českou metropoli považuje za svůj domov. Ve spolupráci se spisovatelem a básníkem Lukášem Palánem navíc vydává knihu. Román s názvem 1000 je příběhem muže, který zmizel, aniž by si toho někdo všimnul. "Chceme poslat vzkaz všem, kdo hledají tichou útěchu v temných časech," říká umělkyně.
Jieyon se narodila a vyrůstala v šestém největším městě jižní Koreji Kwangdžu. Na prahu dospělosti pak vyměnila rodné město za jihokorejskou metropoli. „Soul je místo, kam byste se jednou možná velmi rádi podívali, ale rozhodně byste zde nechtěli vychovávat děti. Soul je luxus i bída. Bídy je však víc a cesta z ní ven je hnacím motorem většiny obyvatel,” začíná s vyprávěním Jiyeon. „Dětství můžete mít krásné, ale od chvíle, kdy vystoupíte na školní půdu, pocítíte tvrdou korejskou realitu,” popisuje Jiyeon.
Jižní Korea je (na rozdíl od komunistického severu) baštou kapitalismu ve své nejtvrdší podobě. Lidé jsou tak již o dětství tlačeni k úspěchu za každou cenu. „Prakticky od střední školy zde není prostor na chyby. Nejlepší známky znamenají nejlepší školy. Nejlepší školy zaručují kvalitní život. Absence vzdělání je předpokladem života v bídě,” říká Jiyeon. Mladí lidé se tak už během studia na vysoké škole (pokud se učili dostatečně dobře, aby se na ni dostali) ocitají v nekonečném koloběhu učení a dřiny. Únikem z toho je pak často pití.
Ani Jiyeon nebyla v tomto ohledu výjimkou. „Při studiu jsem měla klidně dvě práce, protože školné je v Koreji opravdu vysoké. A pokud mi zbyl nějaký čas, šla jsem se opít,” říká Jiyeon. „Mladí lidé v Česku pijí z radosti ze života. Mladí lidé v Koreji pijí ze stresu. Pijí, aby zapomněli na nároky, které se na ně kladou a co by znamenalo, kdyby neuspěli,” popisuje smutnou realitu vystudovaná malířka.
Život v Koreji podle ní ostatně velmi přesně líčí současný seriálový hit Hra na oliheň. „Zoufalá bytová situace, enormní zadluženost. To je každodenní realita Soulu, nikoliv seriálové fikce. V tomto ohledu je Hra na oliheň především brutální a syrovou zprávou o stavu zdejší společnosti,” říká Jiyeon.
Nepřímo tak otevírá téma, na které se ji lidé v posledních dvou měsících často ptají. „Jestli jsme v dětství hrály hry podobné těm v seriálu? Některé ano, například vypichování ornamentů z cukrových placek bylo velmi oblíbené,” vypráví. „U většiny dětských hřišť seděl dědeček s plynovým hořákem a za pár drobáků prodával cukrové placky. Odměnou za správně vypíchaný ornament bývala další placka, kterou jsme většinou rovnou snědly,” vzpomíná s úsměvem.
Zručnost nabytou při dětské hře se sladkostmi Jiyeon částečně zúročuje dodnes. Ačkoliv na univerzitě studovala malbu, její dráha se po vysoké škole začala ubírat docela jiným směrem. „Nikdy nezapomenu, jak mi kamarád poprvé ukázal práci s kůží. Byla jsem z toho unešená. Kůže je fascinující materiál. Její vůně a zvuky stehů mají navíc velmi uklidňující účinek,” svěřuje se.
Mladá studentka tak našla v kůži únik od každodenní reality. Svou vlastní cestu ze stresu. „Při práci s kůží jsem se nikdy necítila sama,” vzpomíná. Do nového koníčku se proto pustila po hlavě. „Učila jsem se od mistryně tradiční korejský způsob zpracování a barvení. Doma si pak vyráběla malé peněženky, které jsem rozdávala jako dárek,” popisuje. Stále však šlo pouze o koníček. V obživu přerostla tato vášeň až v Praze.
K malé zemi uprostřed Evropy to Jiyeon jaksi podvědomě táhlo odjakživa. Začalo to pivem. „Miluju pivo a jako mladá jsem si naivně myslela, že nejlepší na světě je japonské,” směje se. „Pak jsem ochutnala německé a změnila názor. Než přišlo na řadu české,” dodává pobaveně.
Její pozornost se tak (i díky lásce ke zlatému moku) začala obracet k Evropě. Sen o starém kontinentu se ji začal plnit po promoci, kdy ji přijali k postgraduálnímu studiu v Berlíně. Na něj však nikdy nenastoupila. Poslední zastávkou před Berlínem byla totiž Praha, a byla to zastávka osudová. „Přijela jsem do Prahy jako turistka a místo dvou týdnů jsem zůstala sedm let,” culí se Jieyon pobaveně.
Povahově je pro život v Česku jako stvořená. „Mám ráda klid a pohodu, která z Čechů vyzařuje,” říká. „Češi možná působí na první dojem zatrpkle, to mi však nevadí. Alespoň jsou upřímní. Nepředstírají zájem, nehrají na falešné sympatie,” pokračuje. „Čechy musíte nejdřív otevřít, pak se vám odvděčí přátelstvím na celý život,” myslí si pražská expatka. „A také samozřejmě miluji váš humor. Češi umí být nad věcí, zasmát se sami sobě, nebrat se pořád vážně. To mě baví,” dodává.
Snad nejvíce si však Jiyeon v Česku užívá hospodského života. „Pro asijského turistu je návštěva hospody jen cirkusovou atrakcí. Pravé kouzlo českých hospod však poznáte až v detailech. Je to o prostředí, o hospodských a jejich interakcích se štamgasty. Klasická česká hospoda je úžasným mikrosvětem. Žádný z nich není stejný, ale všechny jsou krásné,” rozplývá se nad půllitrem točené plzně.
Sama je rezidentkou řady pražských lokálů (s velkým i malým L) a na pivo míří pokaždé, co “zavře krám” (tedy dílnu nebo Showroom na Dlouhé ulici). „Po práci chutná nejlíp,” usmívá se. „Piva za mě počítá hospodský. Vlastně je mi docela jedno, kolik jich za večer mám. Piju, dokud mi chutná. Nebo dokud nezavřou,” směje se při otázce na rekord v počtu vypitých piv za večer.
Ne vždy však postačuje ke štěstí jen procházka po noční Praze nebo vychlazená plzeň. Jiyeon odjakživa bojovala s úzkostnými stavy, které bohužel nabraly na intenzitě s nástupem pandemie koronaviru. „Loňský lockdown na mě dopadl opravdu tvrdě,” svěřuje se. Když pak s příchodem jara došlo k rozvolnění, rozhodla se vyhledat psychiatrickou pomoc. „Obvolala jsem přes dvacítku zařízení a všude mě odmítli. Ne však kvůli jazykové bariéře, všechny kliniky měly prostě jen beznadějně plno,” popisuje.
Okolní svět přitom tehdy doslova kvetl životem, lidé se opět radovali ze svobody a nasávali první teplé slunečné dny. „Sledovala jsem všechny ty šťastlivce popíjející drinky na restauračních zahrádkách a přitom mi hlasy z telefonu sdělovaly, že Praha je plná zoufalých lidí volajících o pomoc,” divila se. Vzápětí si tak položila otázku: „jsme opravdu tak v pořádku, jak se může na první pohled zdát?”
Částečně se taku dotkla smutného fenoménu české společnosti ve vztahu k duševnímu zdraví. „Všimla jsem si, že mluvit otevřeně o svém psychickém rozpoložení je pro mnoho lidí v České republice stále velmi obtížné,” uvádí. Sama se v tomto ohledu rozhodla vystoupit z řady a o svých problémech promluvit veřejně. „Nebojím se přiznat, že trpím úzkostnými stavy. Mám diagnostikovanou panickou a úzkostnou poruchu. Není to nic, na co bych měla být pyšná, ale ani nic, za co bych se měla stydět,” říká Jiyeon otevřeně.
Zároveň si je však vědoma, že existuje spousta lidí, kteří o odbornou (či jen kamarádskou) pomoc z různých důvodů požádat nechtějí a své stavy se snaží překonat sami. Doma, ve své hlavě, o samotě, v tichosti. „Rozhodla jsem se, že bych velmi ráda vytvořila něco pro všechny, kdo se cítí opuštěně. Tichou útěchu pro každého, kdo hledá naději,” vysvětluje Jiyeon.
Ve spolupráci s českým spisovatelem a básníkem Lukášem Palánem tak letos na podzim představili knihu s názvem 1000. „Je to ilustrovaný román o muži, který zůstal zapomenutý všemi. Příběh o člověku, který zmizel, aniž by si toho někdo všiml. Přála bych si, aby se z knihy stala vřelá lidská útěcha pro tisíce Tisíců, kteří se občas cítí ztracení, osamocení, neúplní a zapomenutí... stejně jako já,” říká Jiyeon.
Knihu 1000 vydávají Jiyeon Lim a Lukáš Palán vlastním nákladem a pokud se jim podaří vybrat dostatečné množství peněz, první výtisky by se mohly do rukou čtenářů dostat už v prosinci. „Pro mě osobně je to víc než jen kniha. A pokud její sdělení pomůže byť jen jedinému dalšímu člověku, budu považovat cíl projektu za úspěšně splněný,” uzavírá s úsměvem.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
