Vlasti a múzám věnoval hrabě František Antonín Nostic-Rieneck budovu dnešního Stavovského divadla na pražském Ovocném trhu, které se začalo stavět 7. června 1781. Vznik scény musel nejprve prosadit přes odpor staroměstských měšťanů, univerzity nebo představených nedalekého kapucínského kláštera. I díky podpoře císaře Josefa II., jemuž Nostic věrně sloužil jako vysoký státní úředník, ale mohl být položen základní kámen divadla.
Budova, jíž odpůrci vytýkali, že zastínila Karolinum, byla hotová za necelé dva roky. Pro premiérové představení na velikonoční pondělí 21. dubna 1783 nazkoušela herecká společnost Karla Wahra tragedii Emilia Galotti německého osvícenského dramatika Gottholda Ephraima Lessinga. Na jevišti tehdy zněla němčina (ostatně české divadlo bylo v té době v plenkách), která vedle italštiny v operách kralovala zdejšímu prostoru až do prvních let Československé republiky.
Neznamená to ale, že čeština v Hraběcím Nostickém národním divadle úplně chyběla, ba naopak. Důvody ale byly spíše obchodní, česká představení měla do hlediště hlavně přilákat další diváky a zlepšit tak finanční situaci scény, kterou vedl známý impresário Pasquale Bondini. Čeština v divadle poprvé zazněla ve čtvrtek 20. ledna 1785, kdy byla na programu veselohra tehdy populárního Johanna Gottlieba Stephanie Odběhlec z lásky synovské.
„Návštěva byla taková, že divadlo nemohlo všechny diváky pojmout,“ psal tisk a bratři Thámové dokonce na představení složili oslavnou ódu. O rok později pak měla na stejném jevišti premiéru i první původní česká hra od Václava Tháma, bohužel nedochovaný kus inspirovaný českými dějinami Břetislav a Jitka aneb Únos z kláštera.
Koncem 18. století se Nosticovo divadlo zapsalo i do historie světové opery, a to díky Wolfgandu Amadeu Mozartovi. V roce 1786 v něm Bondiniho společnost představila Figarovu svatbu a v lednu následujícího roku se na pražské představení přijel podívat sám Mozart. Byl nadmíru spokojen a 22. ledna dokonce představení sám řídil. Pro pražské publikum pak Mozart složil operu Don Giovannni, jejíž světovou premiéru 29. října 1787 sám řídil. Italská opera spolu s německou činohrou byla pro divadlo typická více než století, a to i poté, co jej na sklonku 18. století odkoupili čeští stavové.
Stavovské divadlo ale zásluhou dramatika Jana Nepomuka Štěpánka začalo po roce 1812 opět uvádět také české hry, i když nejprve v ochotnickém provedení. V únoru 1826 měla na zdejší scéně premiéru první česká opera, Dráteník Františka Škroupa, a o devět let později i Tylova Fidlovačka se Škroupovou písní Kde domov můj. Přesto ale Stavovské divadlo až do prvních let Československa patřilo hlavně německým divadelníkům a přechod do českých rukou v listopadu 1920 neproběhl v rukavičkách.
Němci jej totiž měli mít v pronájmu až do roku 1928, čeští herci ale nakonec 16. listopadu 1920 vzali věci do svých rukou a Stavovské divadlo obsadili – a ještě ten večer se zde hrála Prodaná nevěsta. O pět let později se z divadla stala pobočná scéna Národního divadla, kterou je dodnes. Scéna postupně nesla několik jmen (za socialismu byla známá jako Tylovo divadlo), v roce 1990, po rozsáhlé osmileté rekonstrukci, dostala současný název Stavovské divadlo.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
