Tisk končí, mobily fotografii posouvají dál, říká pražský fotograf Jan Šibík

Dříve jste pracoval jako fotograf v Reflexu, cestoval jste po světě a fotodokumentoval nejrůznější události. Čím se živíte po odchodu z Reflexu?
Po odchodu z Reflexu, což je šest let, se živím hlavně tím, že učím lidi fotit. Pořádám workshopy, jak se fotí na digitál, jak se fotí mobilem a také jezdím s lidmi do zahraničí, což se samozřejmě s nouzovým stavem zastavilo. To je hlavní zdroj mých příjmů. Dále mám plno zakázek. Pracoval jsem na dvanácti dílech pořadu České televize "Jak se fotí". Občas fotím svatby a také testuji mobily.

Jak se učí fotit lidi mobilem?
Je to velká výzva a v praxi jsem si vyzkoušel, že i za jeden den s lidmi, kteří jsou nepolíbení fotografií, strávím ho s nimi na ulici, jsem vedle nich a říkám jim: "Běž ještě blíž!", "Vpravo ti trčí lampa!", "Dávej pozor na kompozici!", můžou udělat velký pokrok. Problém lidí, kteří začínají fotit, je, že nevidí chyby v kompozici. Když jim je ukážete, tak si na ně při svém dalším focení dávají větší pozor. Focení je hodně o přemýšlení. Nestačí být jen pohotový, ale je potřeba v rychlosti zároveň dávat pozor na chyby.

Není pro reportážního fotografa, tak trošku ponižující učit fotit amatéry mobilem?
Ne. Focení mobilem beru jako nový svébytný žánr fotografie. Sleduji pár zahraničních fotografů, kteří fotí mobilem a dělají neuvěřitelné fotky. Nezáleží čím, ale jak. Mimochodem, člen nejprestižnější fotografické agentury Magnum, Michael Christopher Brown, fotí jenom mobilem, takže proč by mi to mělo připadat ponižující nebo degradující? Vůbec ne. Vlastně jsem docela rád, že se mobily hodně zlepšily, protože na rozdíl od tisku, který končí, mobily fotografii posouvají dál. Všechny důležité věci ale fotím na zrcadlovku, nebo na bezzrcadlovku. Mobilem fotím street foto.

Vyrovná se špičkový mobil digitální zrcadlovce?
Mobil se nikdy nevyrovná zrcadlovce. Všechno je zminimalizované a výsledek z mobilu je trochu jiný. Je tam obrovská hloubka ostrosti a přitom je to jakoby plošné. Má to své výhody. U mobilu často nemusíte ostřit, takže o to rychleji můžete reagovat. Špičkové mobily dělají velmi kvalitní fotografie. Před fotoprodejnou Megapixel jsou z mých fotek focených mobilem vystaveny metr dvacet dlouhé fotky. Dokonce se u některých z nich jedná o výřez, přesto je jejich kvalita dobrá. Pokud někdo plánuje fotit mobilem a chce mít možnost, že fotografii použije do nějaké knihy, nebo na výstavu, tak nemá jinou možnost než si zakoupit špičkový ale drahý mobil.

Na jaký mobil fotíte?
Mám poslední iPhone, ale měl jsem možnost testovat nejnovější typy Huawei a u nich bych řekl, že jsou lepší. Hlavně v noci. Není tam tolik šumu. Musím objektivně říct, že nejlepší poměr kvality a ceny u špičkových mobilů má Huawei. Nic na tom nemění to, že je to čínský výrobek.

V našem posledním rozhovoru jste prohlásil, že fotožurnalismus je u konce. Jak vidíte situaci teď, když je to ještě mnohem horší, protože řada médií přišla kvůli nouzovému stavu o sponzory?
Konec reportážní fotografie se asi urychlí. Díval jsem se na ověřované prodané náklady periodického tisku a když jsem porovnal výsledky za březen 2019 a za březen 2020, tak propad prodeje u novin a časopisů byl tak obrovský, že je jen otázkou času, kdy skončí další periodika. Největší problém je v tom, že buď jsou již ve ztrátě, nebo v lepším případě na nule, tak se snaží náklady maximálně osekat a proto fotografovi za jeho práci nemůžou slušně zaplatit.

Máte stále větší problém publikovat své fotografie v tištěných médiích?
Když tištěná média končí a je jich čím dál tím méně, tak je logicky daleko menší prostor, kde své fotografie můžu publikovat. I před současnou krizí nebylo moc časopisů, kde by mohly vycházet velké reportáže. Na větší reportáže mám externí smlouvu s Reflexem, občas mi nějaké fotografie vyjdou v Reportéru.

Kde tedy své fotografie zveřejňujete?
Některé zveřejňuji na sociálních sítích. Hlavním důvodem je, že o sobě lidem dávám vědět, že v současné době něco fotím. Jak Facebook, tak Instagram mi příliš nevyhovují, protože fotografie jsou tam natolik malé, že lidem plno věcí unikne a tím, že si je spousta lidí prohlíží jenom na mobilu, tak vidí obrázky velikosti dvakrát tři centimetry. Podle toho se rozhodují, jestli fotce dají lajk, nebo ne. Hlavní věc ke které pokaždé směřuji je ta nejpodstatnější, a to je pokusit se v horizontu nějaké doby vydat své fotky v knize.

Co byste řekl na to, kdyby vám někdo nabídnul, že vám fotku otiskne výměnou za to, že pod fotografií bude uvedeno vaše jméno?
Nepřijal bych to. Je to neakceptovatelné. Nebudu dávat fotografii jenom za to, že tam bude uvedeno moje jméno. Připadne mi to absolutně nedůstojné. Je to něco podobného, jako kdybych si domů pozval elektrikáře a řekl mu, jestli by mi mohl udělat elektřinu, že mu za to poděkuji. Nechci jmenovat, ale teď se mi to stalo u jednoho časopisu. Chtěli udělat velký profil, dokonce osm stran, ale řekli mi, že nemají peníze. Řekl jsem jim, ať se nezlobí, ale že nemůžu fotografie dávat zadarmo. Je to moje práce. Samozřejmě udělám výjimku, když se jedná o moji reklamu nebo propagaci. Kdybych měl výstavu nebo mi vyjde kniha a část toho rozhovoru bude o tom, tak dám příslušnému médiu fotografie zadarmo.

Jaký máte názor na fotografy, kteří tohle dělají?
Nelíbí se mi to, je to ale každého věc. Když dá fotograf nějakému médiu fotky zadarmo, tak je to precedens, že od něj budou chtít fotky zadarmo pokaždé a budou je zkoušet získat bezplatně i další média.

Všiml jsem si, že jste byl jeden z prvních fotografů, kteří začátkem března začali intenzívně dokumentovat nouzový stav v Čechách. Co vás vedlo k tomu, že jste si vybral právě toto téma?
Reagoval jsem na mimořádnou situaci, ke které došlo. Připadlo mi zcela automatické, že když dojde k takto výjimečné věci, vezmu do ruky foťák a půjdu fotit. Postupem doby toto téma začalo fotit více fotografů. Nechápu, že jim to nepřipadlo automatické od samého začátku, protože se jedná o záležitost, která silně ovlivní naše životy, že jsem bral za samozřejmost, se pokusit ji nějakým způsobem zdokumentovat.

Domníváte se, že je to tak silné téma, že fotografie z nouzového stavu jednou vejdou do dějin?
Fotografie z Česka do dějin světové fotografie vejít nemohou, protože situace tady nebyla tak dramatická jako v Itálii, Španělsku a Brazílii, kdy v nemocnicích neměli ventilátory, lidé leželi na chodbách a byly tam tisíce mrtvých. Například jsme neměli  možnost se dostat na pohřby zesnulých, nebo do pohřebních ústavů, kde měli nedostatek rakví. Sílou nejlepších českých fotografií nemůžeme konkurovat nejvíc postiženým zemím. Na druhou stranu jsou tyto fotografie pro Českou republiku velice důležité a je potřeba, aby bylo zfotodokumentováno, jak moc to ovlivnilo naši společnost. Fotografie opuštěného Staroměstského náměstí, nebo Karlova mostu vejdou do dějin české fotografie. Fotky z České republiky v celosvětové konkurenci až na nějaké výjimky ale nemohou obstát.

Jak se stavíte k tomu, když si vyberete nějaké místo jako první, povede se vám tam nafotit skvělá fotografie, nějaký jiný fotograf ji uvidí, příjde tam a bude se ji snažit okopírovat?
Vidím, že se to děje. Připadne mi to směšné a je to věc toho fotografa, jestli má z takové fotky radost.

Stává se vám to často?
Párkrát jsem si toho všiml.

Přece ale nejde říct, že když nějaké místo objevím jako první, tak na to místo žádný jiný fotograf nesmí.
Samozřejmě, proč by tam nemohl jít fotit kdokoliv jiný? Sám se dívám, kde byli kolegové, ale snažím se tam tu fotku vyfotit trochu jinak. Vy jste mluvil o kopírování fotky a to je rozdíl.

Z důvodu možného kopírování všechny své fotografie neumístňujete na sociální sítě. Jak je prodáte potencionálním kupcům, když je nikdo neuvidí?
Na sociální sítě nedávám fotky, které na té malé ploše nefungují. Nějaké fotografie prodávám, ale není to pro mě hlavní zdroj příjmů. Fotek, které by si eventuelně mohl někdo koupit, je jen pár.

V rozhovoru pro Reflex jste nedávno zmiňoval, že na vás lidé v současné době při focení byli agresivní. Čím si tu zvýšenou agresivitu lidí vysvětlujete?
Tím, co se děje. Lidé mají strach z budoucnosti. Ještě nevědí, jak to na ně dopadne. Jestli ztratí zaměstnání, nebo jestli přijdou o podnikání. Teď když je člověk fotí, tak reagují daleko podrážděněji než předtím. Paradoxně mají roušky a nejdou ani poznat. Daleko lépe reagují na ženy, které je fotí. Mám srovnání, protože moje přítelkyně také fotografuje. I ona, ač je žena, tak se občas setkává s podrážděnými reakcemi. Lidé, kteří berou drogy, mají zas v současné době mnohem větší problém se k drogám dostat. Bezdomovci mají větší problém vysomrovat peníze na víno a absťák hraje také roli v tom, že reagují agresivněji a podrážděněji.

Co se vám konkrétně stalo?
Nikdo mne zatím fyzicky nenapadnul. Zatím to bylo vždy jen ve slovní rovině. Padaly tam ty nejpeprnější výrazy, které si člověk dovede představit. Někteří lidé mi chmatali po foťáku. Na Karlův most se nedávno vrátil muž se dvěmi sovami pálenými. Když jsem ho vyfotil, tak byl hrozně vulgární a sápal se mi po foťáku.

Jaké prvky by podle vás měla mít kvalitní reportážní fotografie?
To je obtížné říct. Měla by být zajímavá pohledem, výtvarná, mít zajímavé světlo, mělo by v ní být něco víc než jen pouhá informace. Měla by mít nějaký přesah a hlavně více rovin.

Jaký máte názor na inscenovanou fotografii?
U reportážní fotografie je to podle mě podvod.

Všiml jsem si, že jste na Karlově mostě fotil starou paní stylem, při kterém si s ní vaše přítelkyně povídala a vy jste ji při tom fotil. Není taková fotografie již na hraně?
V čem?

Že se jedná o určitý zásah do fotografie.
To mi vůbec nepřipadne. Navíc tu paní jsem tam mnohokrát potkal a popovídal si s ní. Jedná se o velmi zajímavou osobu, fotil jsem ji několikrát a z desítek fotografií není žádná taková, aby byla aspoň na Facebook.

Někteří fotografové často chodí fotit ve skupinách a ve výsledku mají podobné fotografie. Jaký na to máte názor?
Vždycky, když jdou ostatní fotografové doprava, tak já jdu doleva, i když mám pocit, že je to horší místo. Snažím se jít jinam. Samozřejmě, že to pokaždé nejde.

Toto se týká i vítězné fotografie loňského ročníku soutěže Czech Press Photo od Lukáše Bíby, na které je ruka s českou vlajkou, kdy ji na podobný způsob měla desítka fotografů. Jaký na tuto fotografii máte názor?
Špatná mi nepříjde, vyjímečná ale také ne. Od Fotografie roku bych očekával víc. Otázkou je, jestli nějaká lepší fotka byla. Třeba tam opravdu žádná lepší nebyla. Že podobnou scénu fotilo více lidí, to je pravda. Samozřejmě byla také možnost Fotografii roku neudělit. To je jedna z věcí, na které jsme se nemohli s paní ředitelkou Souralovou dohodnout, protože ona si nedovede představit, že by nebyla udělena Fotka roku. Přitom neudělit Fotografii roku může být také rozhodnutí poroty.

Minulý rok jste se společně s několika dalšími špičkovými fotografy na základě několika silných výhrad k této soutěži odmítl zúčastnit soutěže Czech Press Photo 2019. Budete se jí účastnit letos?
Asi už se nikdy nebudu účastnit soutěže Czech Press Photo. Nechám to na dalších fotografech.

Čí fotky z nouzového stavu kvůli epidemii koronaviru se vám líbí nejvíc?
Líbí se mi fotky některé fotky od Romana Vondrouše, Michala Čížka, Milana Jaroše, Martina Divíška a mé přítelkyně Daniely Matulové.

V našem posledním rozhovoru jste zmínil, že hodláte vydat knížku fotek Prahy mobilem. Proč z toho sešlo?
Nesešlo, ale není to teď aktuální.

Na začátku rozhovoru jste naznačil, že hodláte vydat knihu fotografií dokumentující nouzový stav. Kolik fotografií v ní bude a kdy se na ni můžeme těšit?
Publikuji v ní asi 100 fotografií. Výhoda je, že jsme na to dva, protože v knize budou také fotografie mé přítelkyně Daniely. Bude to naše první společná kniha. Chci, aby vyšla co nejdřív, ale ještě je tam mnoho otazníků, protože si celou knihu musím zaplatit sám.