pátek 29. května 2020 Maxim

Životem na vozíku to nekončí, říká ochrnutý Muž roku Martin Zach

Přečtěte si rozhovor s Martinem Zachem, který se v roce 2009 stal vítězem soutěže Muž roku a o den později při skoku do vody ochrnul na všechny končetiny. Řeč je o vážném úrazu, o životních hodnotách, o podnikání, ale i o soukromých plánech do budoucna.

Jak vypadal tvůj život před úrazem?
Odehrával se hlavně ve sportovní sféře. Od útlého věku jsem byl rodiči veden ke sportu a studiu. Na základní škole jsem od páté třídy navštěvoval sportovku ve Vrchlabí, kde jsem začal běhat na lyžích, poté rok na gymnáziu v Jilemnici a pak jsem přestoupil na gymnázium do Nového města na Moravě. Kvůli dobrým podmínkám pro běh na lyžích vše pokračovalo na Vysoké škole v Brně, kde jsem se zabýval tělovýchovou a sportem. To byly hlavní věci, kterým jsem se tehdy věnoval. Půl roku před úrazem jsem skončil s vrcholovým sportem a věnoval se především škole a následně modelingu.

Co se ti v roce 2009 stalo?
Druhý den po mém vítězství v soutěži Muž roku 2009 jsem skákal exhibici ve skocích do vody na běžkách. Poprvé jsem skočil salto dopředu a druhý skok jsem neměl úplně rozmyšlený. Plánoval jsem, že skočím jednoduchý skok nohama dolu, ale tím, že jsem to neměl rozmyšlené a zvednul jsem při tom ruce, tak mě to vyneslo hodně do vzduchu, leknul jsem se toho, povolily mi všechny svaly a nárazem hlavou o dno jsem si poranil krční páteř. Ochrnul jsem na všechny končetiny. Ruce se naštěstí podařilo dát do kupy a můžu relativně normálně fungovat.

Vybavuješ si své první pocity poté, co ses probudil v nemocnici?
Při vědomí jsem byl ihned po tom skoku a komunikoval s lidmi, co mě vytáhli i se záchrankou. Po dopadu jsem se vůbec nemohl hýbat a nevěděl, co se děje. V nemocnici jsem se probudil s úsměvem a diagnózu si vůbec nepřipouštěl. Až po několika dnech jsem věděl, co se stalo a že to bude na dlouhou dobu.

Co ti problesklo hlavou, když ti lékaři oznámili, že už nikdy nebudeš chodit?
Ze začátku jsem si vůbec nepřipouštěl, že by to takhle mohlo dopadnout. Moc jsem nevěděl o co jde. Až postupem času a potkáváním různých lidí v rehabilitačním ústavu, kteří na vozíku seděli x let, jsem začal získávat nějaký obzor a povědomí o tom, co se vlastně stalo a jak to může vypadat dál.

Měl jsi i myšlenky na sebevraždu?
Nikdy. Tahle myšlenka vůbec nepřipadala v úvahu. Vždycky jsem chtěl žít dál a co nejvíc soběstačně.

Kdo ti byl v tu dobu největší životní oporou?
Rodina a kamarádi.

V čem se po úrazu změnily tvé životní hodnoty?
Hodnoty jsem měl nastavené relativně dobře již před úrazem. Po úraze pro mně nejvíc znamenala rodina a mé okolí. Zjistil jsem, že není úplně potřeba se někam extrémně hnát a trošku mě to zklidnilo. Dospěl jsem do stádia, kdy mám hodně trpělivosti a jen tak něco mě nerozhodí. Také jsem zjistil, že peníze nejsou úplně všechno, ale že bez nich se žije špatně.

Nebezpečné adrenalinové sporty jako handbike, monoski, buggykitting, snowkitting jsi ale ještě několik let po úrazu vyhledával dál.  Proč jsi s nimi přestal?
Skončil jsem s nimi kvůli pracovnímu a časovému vytížení. Neříkám, že bych je nevyhledával dál. Handbike na speciálním kole jezdím stále. Na ostatní sporty již nezbývá čas.

Jsi závislák na adrenalinu?
Myslím si, že kdo si adrenalin vyzkouší a pustí si ho do krve, tak už ho nemůže nikdy přestat odebírat a vyhledávat. Takže si myslím, že je to jasně dané. Jak si to člověk jednou zkusí, tak už bez něj nemůže být.

Jaké sporty sleduješ v televizi?
V podstatě skoro všechny. Jsem aktivní pasivní sledovatel. Nekoukám jen na českou extraligu v hokeji a fotbal. Naopak mě nejvíc baví sledovat běžecké lyžování, sjezdové lyžování, biatlon a cyklistiku. Sporty, které mě byly blízké i před úrazem sleduji dál.

Bylo podle tebe správné rozhodnutí zrušit kvůli epidemii koronaviru letní Olympijské hry v Tokiu?
Myslím si, že to ani jinak nešlo. Hned poté, co vyhlásili karanténu, jsem říkal, že jediné přijatelné řešení je posunout je o rok, jelikož podmínky pro sportovce ve všech zemích jsou odlišné. Někdo se mohl připravovat, jiný ne. Takže by bylo hrozně nefér, kdyby olympiádu a paralympiádu bývali uskutečnili. Domnívám se, že to byl správný krok, i když mě to mrzí, jelikož to měla být moje první paralympiáda na kterou jsem se chtěl dostat. Akorát doufám, že příští rok olympiádu a paralympiádu zrealizují, protože jsou nějaké indicie, že by se nemusela konat ani za ten rok.

Jakému sportu se věnuješ nyní?
Nejvíce se věnuji hodu kuželkou ve spolku Atletika bez Bariér Pardubice, což je paralympijská atletická disciplína. Je to v podstatě ekvivalent hodu oštěpem u zdravých sportovců. Hází se z místa dřevěnou kuželkou, která má váhu přibližně 400 gramů do výseče. Kdo hodí dál, tak ten vyhrává.

Jakých si v tomto sportu dosáhl největších úspěchů?
Mám medaile z Grand Prix v Dubaji, což je světový pohár. A loni jsem se stal mistrem České republiky. S přípravami na paralympiádu jsem plánoval začít teprve letos v březnu a závodit až od května, protože na podzim jsem měl úraz utržení bicepsu. Začátek sezóny jsem trošku odkládal, abych se stihnul dát do kupy. Současná krize mi trochu hraje do karet s tím, že mám dost času se zotavit, pořádně zrehabilitovat a uvidíme, kdy nám začnou nějaké závody. Zatím je to ve fázi, že se moc netrénuje. Spíš se udržujeme, ale možností moc není, protože jak bylo všechno zavřené, tak jsme toho mnoho dělat nemohli.

Někdy kolem roku 2015 jsi založil vlastní oděvní značku pro vozíčkáře FZWear. Je v oblečení pro tuto cílovou skupinu velká konkurence?
Momentálně jsme v Čechách asi jediní, kdo se tomu věnuje. Myšlenka vlastní značky oblečení pro vozíčkáře mne napadla, protože jsem v podstatě neměl oblečení na sebe. To, co jsem nosil nebylo funční, nebyl dobrý střih, nemohl jsem si ho sám oblékat, rozepínat a fungovat s ním každý den. Proto jsem založil svojí vlastní značku.

V čem se snažíš se odlišit od zahraniční konkurence?
Naše oblečení je specifické především v tom, že je jednou až dvěmi třetinami dotované. Veškerý materiál a část výroby hradí spolek Martina Zacha, kdy se snažím získávat finanční prostředky od nadací, nadačních fondů a různých firem, aby to vozíčkáři měli cenově pokud možno, co nejdostupnější. Potom samozřejmě střihem, speciálními poutky pro oblékání a výběrem materiálů. Je to všechno unikátní a v tomto se odlišujeme.

Spolupracuješ s nějakými návrháři?
Momentálně už ne. Všechno dělám v podstatě já, kromě šití, které zajišťuje švadlena. O zbytek se starám sám.

Bylo těžké se s novou značkou prosadit na trhu?
Začátky jsou vždycky těžké, ale tím, že nabídka oblečení pro vozíčkáře není v Čechách zas tak široká a v zahraničí je oblečení tohoto typu výrazně dražší, tak si myslím, že jsme na dobré cestě. Samozřejmě se nás teď dotkla i současná krize. Uvidíme, jak to bude potom, až to tady opadne.

V roce 2018 jsi se oženil a nyní máš ročního syna. Prozradíš mi historku, kde a jak došlo k seznámení s manželkou?
Potkali jsme se v Egyptě na potápění, kam jsem se spolkem RESTART jezdil potápět a má žena, která je doktorka, tam jela se svojí maminkou jako doprovod. Po jednom večerním dýchánku jsme se šli projít na pláž a následně jsme spolu začali randit.

Budeš svého syna také vést ke sportu?
Určitě chci, aby měl sportovní základy a uvidíme, jestli se nějakému sportu bude věnovat závodně, nebo ne. To bude potom na něm.

Jak bys reagoval, kdyby ho ve dvaceti napadlo, že zkusí skoky do vody na lyžích?
Samozřejmě, že to je těžké. Asi bych mu v tom úplně nebránil, ale poslal bych ho za nějakým profesionálem, který mu vše ukáže a bude to bezpečné. I když tam, kde jsem skákal voda byla bezpečná, chodil jsem tam skákat čtyři roky před úrazem a nikdy se mi nic nestalo. Stačil jeden špatný okamžik.

Můžeš mi popsat, jak vypadá tvůj běžný den v nouzovém stavu kvůli koronaviru?
S manželkou a s mrňousem se víceméně držíme doma. Občas chodíme na nějaké procházky. Poté, co to povolili, jsem byl již třikrát jezdit na handbike a tento týden jsem na stadionu už absolvoval první trénink hodu kuželkou. Moc sportovat zatím nejde. Čekáme na otevření fitness center a na začátek pořádné přípravy. Uvidíme, jak to budou otevírat dál.

Je něco, co bys chtěl vzkázat zdravotně postiženým lidem, kterým se stal podobný úraz jako tobě?
Hlavně, ať to nevzdávají. Životem na vozíku to nekončí. Je to nový život, který otevře spoustu dalších obzorů a dveří. Na vozíku se dá žít skoro úplně normální, plnohodnotný život. Člověk si potom trošku přehodnotí své priority, zjistí, co a jak. Samozřejmě, že začátek je strašně těžký nejen pro toho člověka, ale i pro jeho okolí, rodinu a kamarády, ale když okolo sebe máte fajn lidi, tak to jde i na vozíku. Jde to, ale člověk musí chtít a mít okolo sebe dobré lidi.

Jaké jsou tvé plány do budoucna?
Především být zdravý. To je základ od kterého se všechno odvíjí, zajistit rodině dobré zázemí, pořešit nějaké vlastní bydlení a poté samozřejmě dál vést firmu, mít sportovní úspěchy, dostat se konečně na paralympiádu a doufáme ještě v jeden přírůstek do rodiny.

Ohodnoť článek

Celkem hlasovalo16 čtenářů

Autoři | Foto Vít Hassan

Štítky rozhovor, úraz, ochrnutí, plány, Martin Zach

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Alena Kol

Smekám Martine

pondělí, 27. dubna 2020, 01:09

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.