V klidu a s respektem. Mladí medici v ulicích Prahy ošetřují lidi bez domova

Než jsem se vydala podívat se, jak Medici na ulici fungují v terénu, vyzpovídala jsem dvě studentky z vedení spolku, Elišku Mockovou a Sáru Zubinovou. Sára i Eliška už jsou v šestém ročníku 2. lékařské fakulty Karlovy Univerzity a brzo se se spolkem rozloučí. 

Medici na ulici jsou dobrovolnický spolek studentů zdravotnických oborů, fungují tam tedy nejen budoucí lékaři, ale i studenti oborů zdravotní sestra nebo záchranář. Provozují ošetřovny uvnitř i v terénu, tedy na ulici, a starají se o lidi bez domova nebo se závislostmi.

„Konzultujeme s nimi zdravotní stav, asistujeme při ošetřování ran, třeba bércových vředů nebo infekčních ran,“ světluje Eliška. Když je situace horší, odkáží je za další lékařskou péčí, které ale podle Sáry není v Praze pro lidi bez domova dostatek.

„Vyzkoušela jsem to a zjistila, že to není tak děsivé, jak jsem si myslela"

Potřebné podporují i materiálně, rozdávají ponožky nebo balíčky pro ženy s menstruačními potřebami. Zároveň se snaží seznamovat s problematikou bezdomovectví a samozřejmě edukovat své členy při ošetřování této skupiny lidí. „Snažíme se členy vést k tomu, aby s klientem vždy jednali s respektem, porozuměním a bez předsudků.“ Sami se tedy pořád učí.

Eliška se o spolku dozvěděla při náboru na fakultě. „Vyzkoušela jsem to a zjistila, že to není tak děsivé, jak jsem si myslela. Ze začátku tam z mojí strany byly předsudky, hned po první ošetřovně jsem zjistila, že je to super a už jsem neodešla.“

Chtěla pomáhat, i se něco naučit. „Šla jsem do toho s tím, že si prohloubím praktické znalosti i komunikaci s lidmi. Na to totiž není prostor, když jdeme čtyři k jednomu pacientovi do pokoje a máme ho vyšetřovat naráz. Což je při naší praktické výuce standardní přístup.“

„Člověk si ve druháku sáhne na skutečného pacienta, což je velmi lákavé"

Sára se přidala ve druhém ročníku v roce 2019. „Byla tam vidina toho, že se člověk naučí něčemu z medicíny, znalostem i praktickým dovednostem. Člověk si ve druháku sáhne na skutečného pacienta, což je velmi lákavé," říká Sára.

Zájemce berou od prvního ročníku, přímo na ošetřovnách mají studenti ale jednotlivé posty, právě podle zkušenosti. Jsou rozděleni na nováčky, pokročilé a zkušené. „Stupně máme udělané proto, aby studenti, kteří jsou v pozici staršího, měli nějaké teoretické znalosti a věděli, jak se na ošetřovnách orientovat.“

Na začátku semestru je o účast zájem velký, pak ale studenti zjistí, co práce obnáší a někteří už po druhé nepřijdou. „To se stává často. Někdo přijde, zkusí si to a zjistí, že to není pro něj. Buď se sám necítí komfortně, nebo ho to nebaví." I tak je ale ve skupině o účast na ošetřovnách obrovský zájem. Přihlašování přirovnávají k přihlašování na termíny zkoušek.

Nejvíc je žádaný ibalgin

Před každou venkovní ošetřovnou zajdou vyzvednout materiál, který mají ve skladu, a pak už vyráží na místo.

„V nejlepším případě neprší a nesněží, pak je to lehčí varianta.“ Rozloží si batohy, rozdělí se do dvou týmů po dvou, s tím, že další pomáhá a koordinuje. A lidé začínají přicházet.

Hodně klientů si jde jen pro léky, největší zájem je o ibalgin. Medici se ale vždy zeptají, na co to lidé potřebují a a co je trápí. Nerozdávají celá balení, vždy maximálně pár tablet. Všechny menstruační balíčky jsou za chvíli rozebrány, je jasné, že pro ženy na ulici jsou důležité.

„Neděláme práci lékařů. To je něco, co nesmíme a v těch podmínkách, ve kterých pracujeme, by to ani nebylo rozumné"

Na samotné ošetřování čeká asi nakonec jen deset klientů. Ti zkušení s nimi komunikují, zjišťují, s čím přišli a vysvětlují, jak jim mohou pomoci.

Jako studenti totiž mohou provést jen určité zákroky. „Děláme neinvazivní výkony. Nepoužíváme jehly, nestříháme. Vydezinfikujeme rány, zbavíme nečistot, namažeme a zavážeme.“

„Poskytujeme první pomoc a snažíme se i lidi edukovat o tom, jak se mají o rány pak starat. V žádném případě neděláme práci lékařů. To je něco, co nesmíme a v těch podmínkách, ve kterých pracujeme, by to ani nebylo rozumné.“ Lidé přichází s vyrážkou, oteklou nohou po zlomenině kotníku, bolavými zády, plísní na nohou i se štípanci. Někteří příchozí o zdravotních problémech mluví otevřeně, další raději šeptají.

Horší je případ Tomáše, který má na těle boláky. A na hodně citlivých místech. Nevadí mu svléknout se a ukázat pozadí na veřejnost, medici s ním ale stejně raději jdou za roh. Boláky mu namažou, zároveň ale poradí, ať zajde do zdravotnického zařízení.

Řeší zranění i chronické nemoci

Medici kromě léků na bolest, rozdávají i ty na alergie nebo kašel, všechny jsou volně prodejné. Jsou přísní, i když je jeden muž přemlouvá, ať mu dají na štípanec celou tubu krému, dostane jen trochu do sáčku.

Kromě zranění mají lidé i zanedbaná chronická onemocnění, která ostatní řeší se svým praktickým lékařem. „Proto, když mají nějaký problém, bývá ve velmi zanedbaném stavu. Platí to i o ránách. Často s tím nikam nejdou a nám se pak stává, že my jsme ti první, komu ránu ukážou.“

To je případ i několika špatně hojících se ran, ze kterých musí strhnout strupy. Jeden klient to zvládá hrdinsky, další hlasitě naříká a hledá podporu u partnerky.

Některé pacienty předají záchranářům

Při ošetřování občas medici díky svým zkušenostem odhalí u pacientů i další zdravotní komplikace. Třeba jaterní nebo srdeční selhání, to pak lidi posílají k lékařům.

Sára i Eliška už několikrát klientům volaly rovnou i záchranku. „Na noclehárně v Michli jsem ji volala klientovi, u kterého jsem měla podezření na hlubokou žilní trombózu.“

„Byla to moje třetí ošetřovna v druháku, takže to byl šok, ale neodradilo mě to. Měli jsme klienta na hlaváku, ke kterému jsme museli přijít, protože ani nemohl chodit. Nohu měl plnou červů a byl ve špatném stavu i psychicky. Tomu jsme volali záchranku, protože jsme s ním už nemohli nic udělat. A vzali ho.“ Záchranáři totiž mohou rozhodnout o tom, že pacient odvoz do zdravotnického zařízení nepotřebuje.

„Nikdy jsem se necítila, že bych byla v nebezpečí"

Spousta lidí jejich ošetřovny vyhledává pravidelně. „Mám jednoho, kterého vídám asi rok a půl. A někdo přijde jednou a pak už ho nevidíme. Ale spousta lidí se vrací, obličeje poznáváme. I rány.“

Ošetřování na Vltavské probíhá v poklidu, klienti trpělivě čekají a nastavený systém Mediků na ulici akceptovali. Sára, která je v pozici nejzkušenějšího člena týmu, vše řídí, je rozhodná a u lidí třeba i třikrát starších má respekt.

„Do té doby, kdy s klienty mluvíme klidně, nehádáme se, respektujeme je, tak nám nic neudělají. Vždyť za námi chodí kvůli tomu, abychom jim pomohli.“

„Nikdy jsem se necítila, že bych byla v nebezpečí. Paradoxně, když je tam nějaký klient, který je agresivní nebo pod vlivem drog, mají nás tendenci chránit a odstrkávají ho na stranu,“ popsala Eliška.

Za roky dobrovolnické práce ale samozřejmě obě zažily i hodně nepříjemné situace. „Nejvíc stresující pro mě byla ošetřovna v rámci zimních humanitárních opatření na jedné z našich nocleháren. Přišel pán, který mi jen stihl říct, že je mu špatně a začal zvracet krev. Ve velkém množství a čistě červenou, takže jsme hned volali záchranku, aby ho odvezli rovnou do nemocnice."

Kde je hranice, kdy klienty nemusíme ošetřit?

Sára zase připomněla moment, kdy se dobře necítila celá skupina. „Nedávno jsme měli venkovní ošetřovnu, kam přišlo strašně moc klientů, i desítky. Byli tam takoví, kteří si stěžovali, že je nikdo nechce ošetřit, že to trvá dlouho. Obstoupili nás a dívali se, jestli tam není nějaký materiál, který by si mohli vzít. Pak se začali strkat mezi sebou, ta situace byla fakt nepříjemná.“

„Nedávno jsme řešili, kde je hranice, kdy klienty nemusíme ošetřit. Kdy si můžeme říct, že je nechceme ošetřit. A je to přesně v tu dobu, kdy se cítíme ohroženě. A tu hranici má každý jinde.“

Na Vltavské jsou hodinu a půl, když už se nikdo další neobjeví, uklízejí a čistí nástroje. Poté následuje brífink, kdy si celý průběh projdou, okomentují, řeší, co se mohlo udělat jinak.

Materiál občas darují lékárny, jinak nakupují z finančních darů

Už mají batohy na zádech, když se objeví mladík, který prosí o ošetření. Neodmítnou ho, Sára si bere batoh s vybavením a zůstává, zatímco ostatní mohou domů.

Celý spolek funguje jako neziskovka, finance tedy získávají z darů. Organizují sbírky, mají dárce. „Občas nám materiál darují i lékárny. Jednou nám nástroje dali i lékaři z Ústřední vojenské nemocnice.“ Vše dělají ve volném čase a nemají z toho ani korunu.

Kromě Vltavské ještě venkovní ošetřovnu provozují u metra Nádraží Holešovice, náměstí Winstona Churchila a někdy i na Černém Mostě. Vnitřní ošetřovna je pak v ulici Karoliny Světlé 7.

Výuka péče o pacienta bez domova na školách chybí

Medici na ulici jsou napojeni na další organizace, které lidem pomáhají, třeba s komunitou Sant'Egidio, jejíž zástupci přišli na Vltavskou rozdávat připravené chleby a nápoje.

Ptám se, zda by si spolkem měl projít každý student zdravotnického oboru. „Do teď není na fakultách žádná povinná výuka co se týče bezdomovectví nebo specifika pacienta, co žije na ulici. A to si myslíme, že je špatně. Tato skupina je velká a skoro každý lékař se s nimi setká.“

„Setkala jsem se s nimi během stáží v nemocnici a lidé bez domova jako pacienti jsou specifičtí. Mají specifické diagnózy i symptomy, i komunikace a péče po hospitalizaci by měla být specifická. A to u nás chybí.“