V tom nejzadnějším rohu areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice, na socioterapeutické farmě, se nachází malý cihlový domek. Na první pohled zaujmou velké voliéry, na druhý pak kočky, které v nich na sluníčku pospávají. Bohnický útulek se už osmadvacet let stará o mazlíčky, které si s sebou pacienti přivezou. Spolek před lety založila Dagmar Šeberová a dodnes se zde o kočky a další zvířata stará.
Od autobusové zastávky Nemocnice Bohnice je to ještě pár minut chůze do samého růžku areálu. Zpoza stromu vykukuje průčelí udržovaného cihlového domku. Jakmile přijdeme k bráně, začnou štěkat hlídači, tedy jediní tři psi, o které se útulek stará. Otevřít nám přichází sama Dagmar Šeberová. Působí hodně přísně, přišli jsme brzy, musíme počkat, až se nám bude věnovat. Má zrovna na starost dobrovolníky a je potřeba jim vysvětlit, co a jak. Nevadí nám čekat. Když se psi uklidní máme aspoň čas si prohlédnout malou zahrádku a okolí domku. Je tu klid. A čisto. Tráva posekaná, keře ostříhané, psí boudy čisté, nikde jediný výkal.
Bohnický útulek kromě péče o kočky zajišťuje i jejich poskytnutí pro zooterapii v psychiatrické nemocnici. Zároveň hledá domov těm kočkám, které už o majitele přišly, nebo se jich pacienti zřekli. V současné době se stará útulek o devadesát koček, tři psy, jednoho králíka a jednu korelu.
Zatímco si povídáme, jedna dobrovolnice kolem nás vytírá a druhý dobrovolník chodí sem a tam a uklízí. Když podotýkám, že je tu opravdu čisto, kýve Dagmar Šeberová hlavou. „No ještě aby ne. Uklízí se třikrát denně, je pro nás velmi důležité, aby byly kočky v čistotě, aby měly vždycky čerstvou vodu, neválely se tu exkrementy a nebyl tu zápach. Víte, zápach bych nesnesla,“ přiznává.
Ptám se na kočky pacientů. Jak často si svoje mazlíčky lidé berou zpátky domů? „Víte, jak bych to řekla. Hodně lidí jde odtud do domova důchodců a tam si většinou kočku vzít nemůžou. Často se setkáváme s tím, že když se starší lidé vrací domů, tak se jejich rodina nechce kromě prarodiče navíc starat ještě o kočku,“ popisuje osud koček, které tu jejich majitelé nechají.
Procházíme kolem domu do velké voliéry. „Takže tady pak zůstanou. Máme tu i kočky po zemřelých majitelích. No, co vám budu povídat, tak z devadesáti procent tu máme kočičí důchodce, takže třeba deset let a starší,“ vysvětluje a pouští fotografa Honzu do voliéry.
Voliéra je veliká, je tu menší strom, po kterém mohou kočky lézt, mají tu několik misek s vodou a spoustu míst k odpočinku, a to jak pod střechou, tak i u pletiva, aby mohly vyhlížet příchozí návštěvníky. Některé se přichází otírat o nohu a chtějí podrbat. Jiné si hoví na horních odpočívadlech a v klidu si prohlížejí Honzu, kterému mladá zvědavá kočka neustále strká čumák do objektivu.
Do mě zase hlavou strká starší kočka s oholenou částí zad. „To je Oldřich,“ říká mi Dagmar. „Ten má ostříhaná záda, protože byl tak vypasenej, že si tam nedosáhl, nemohl si je sám mýt a tak jsme mu s tím museli pomoct,“ vysvětluje. Oldřich vypadá spokojeně, když ho drbu za ušima. Zdravotní péči tu mají kočky nadstandartní. Všechny musí být vykastrované, očkované a odčervené. „Minimálně dvakrát ročně se všech devadesát musí odčervit,“ říká a dodává, že ředitelkou spolku je veterinářka, která je k dispozici kdykoliv a pravidelně za kočkami dochází.
Zatímco Honza bojuje s čumákem v objektivu, mě zajímají začátky naší dnešní průvodkyně. „Asi před čtyřiceti lety jsem začala chodit vypomáhat do jednoho pražského útulku. Tenkrát to byla jediná místnost na Národní třídě naproti obchodnímu domu Máj. A už jsem u zvířat zůstala,“ popisuje mi svoje začátky po revoluci s pohledem upřeným na spokojené kočky.
„Tady v areálu bylo kolem šesti set volně pobíhajících koček, které bylo nutné odchytit a veterinárně ošetřit,“ popisuje, zatímco šplháme po uzounkých točitých schodech do horního patra kočičího domku. „Původně jsme byli v pavilonu číslo 8 v prvním patře, potom v pavilonu číslo 10 v suterénu a nakonec jsme tady,“ popisuje pamětnice cesty zachráněných zvířat po areálu. To už jsme v místnosti pod střechou, která je plná koček. Vedou z ní dvoje dvířka ven do voliéry, kterou jsme viděli před chvílí. Kočky můžou volně chodit tam a zpátky.
Web útulku informuje o tom, že kočky jsou i součástí terapie pro pacienty, a tak k ní stáčím řeč. „Nejdřív je dopoledne pracovní terapie. Pacienti, kteří můžou, pomáhají kolem domu, uklízí, stříhají hadříky, hrabají listí a pokud mají zkušenosti s kočkami tak třeba i vyčesávají. A odpoledne každý všední den mají terapii přímo s kočkami. Přijdou sem nahoru, sednou si na zem nebo na židli a mazlí se s kočkami." V místnosti, kde terapie probíhá jsou kočky všech možných barev. Ty zvědavé se na nás přicházejí podívat, nechají se hladit a nahlas předou. Spoustu jich zůstává ležet v pelíšcích, kterých je tu skoro stejně jako kočičích záchodů. Hodně.
Finanční situace útulku není dobrá. Za udržování stavu zvířat a zajištění pet terapie v nemocnici dostává podle smlouvy útulek měsíčně 7500 korun. Pacienti, kteří mají peníze, pravidelně přispívají na pobyt svého mazlíčka v útulku a jinak je provoz závislý jen na darech od lidí. Útulek přitom musí měsíčně pokrývat náklady na energie, vodu a nájem.
Tak jako z většiny útulků i z toho bohnického si lidé mohou vzít kočku domů. Stačí uhradit poplatek za veterinární péči a prokázat, že v bytě, kam kočka přijde je zasíťované alespoň jedno okno, kterým se větrá.
Na začátku jsem zmínila, že zakladatelka spolku působila při našem prvním kontaktu hodně přísně. Když se ale rozpovídala o kočkách, výrazně pookřála. Na konci rozhovoru se dokonce nechala vyfotit a usmívala se. Někdo, kdo se osmadvacet let stará o cizí a opuštěné kočky přece musí mít srdce na správném místě.
Když se loučíme, dělám si v hlavě poznámku, že si někdy musím najít čas a přijít trochu vypomoct. Nebo aspoň přivézt něco potřebného. Tentokrát jsem vzala jen dezinfekci. A vrátím se ráda.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
