Pražské centrum současného umění DOX hostí práce čtyř desítek českých i zahraničních tvůrců, kteří sledují téma moci, nemoci a bezmoci v současném profesionálním umění a v tvorbě autorů zařazovaných do kategorie art brut, tedy lidí, kteří tvoří s duševní poruchou nebo jsou jinak společensky marginalizovaní. Projekt (NE)MOC se koná u příležitosti předsednictví ČR v Radě EU. Jeho součástí je série programů reflektujících moc, nemoc a bezmoc v současné společnosti, které jsou určené pro širokou veřejnost, školy a rodiny.
Ústředním tématem výstavy je touha po moci, která je podle pořadatelů hnacím motorem dějin, jejich konstruktivním hybatelem i destruktivní silou. Záměr vznikl před pandemií covidu-19 i před válkou na Ukrajině, které toto téma postavily do zcela nové perspektivy, uvádějí kurátoři.
V dílech autorů a autorek art brut, tedy těch, kteří tvoří spontánně, z niterné potřeby, často ve skrytu, ale vždy mimo svět uměleckého byznysu a jeho aktuálních trendů, patřily otázky moci a bezmoci, nahlížené prizmatem jejich nemoci, vždy mezi stěžejní témata. Art brut vychází ze subjektivního vnímání reality a osobních mytologií autorů, kteří se ve svých paralelních světech často pasují do rolí vládců, dobyvatelů i spasitelů – supermanů i mesiášů.
V jejich dílech se objevují symboly moci, jako jsou hákový kříž, rudá hvězda, srp a kladivo, kříž, i její prostředky, tedy zbraně, mučicí nástroje, mříže a klece. Často mají ale zcela posunutý význam. Jiní autoři art brut či etablovaní umělci se projevují jako zeměvládci, kteří nad reálným či vyfabulovaným územím získávají kontrolu tak, že jej zaznamenávají a tím jej symbolicky ovládají.
Specifickou skupinu tvůrců představených na výstavě tvoří vědci-badatelé, kteří se snaží objevit prazákladní vzorec, jenž by ovlivnil jejich život i existenci celého lidstva. Český autor Zdeněk Košek byl například přesvědčený, že řídí počasí na celém světě. Ve výstavě dostávají hlas i oběti a disidenti, kteří okolní svět vnímají jako nepřátelské území. To byl případ polského rodáka Edmunda Monsiela, který se schoval před nacistickými okupanty na půdě. Zůstal tam však i po válce ze strachu z venkovního světa až do konce svého života. Stihl nakreslit na 500 úzkostných výjevů, plných stěsnaných, stále se opakujících obličejů.
Do dialogu s autory řazenými do art brut vstupují ve výstavě současní umělci, kteří nabízejí svoji interpretaci tématu moci, bezmoci a nemoci. V úvodu výstavy je představeno třeba dílo ruské autorky a jedné z tváří petrohradské aktivistické opozice Jeleny Osipovové, která se opakovaně účastnila protestů proti ruské agresi na Ukrajině. Česká scéna je zastoupena například díly Roberta Gabrise, Evy Koťátkové, Filipa Černého, Jiřího Petrboka nebo Martina Gerboce.
„Naším cílem není historická sonda ani morální apel. Společně s 41 tvůrci z celého světa, kteří představují každý jinou historickou i osobní zkušenost, se zamýšlíme nad tím, kde končí normalita a začíná nemoc. V humorném nadhledu hledáme katarzi a v zesměšnění zbraň,“ přibližuje kurátorka výstavy Terezie Zemánková. Výstava potrvá do 6. listopadu.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
