Pohřební tramvaj, kterou pro její barvu a účel Pražané přezdívali Černá Máry, vozila v letech 1917–1919 z vojenských nemocnic mrtvá těla vojáků na Olšanské hřbitovy a na Vinohradský hřbitov. Vůz číslo 152 za dobu své dvouleté existence přepravil 1042 těl mrtvých vojáků.
Elektrické podniky královského hlavního města Prahy začaly o pohřební tramvaji uvažovat již v roce 1912, a to především v souvislosti s novým Ďáblickým a Hostivařským hřbitovem. Pražský pohřební ústav tak spolu s Elektrickými podniky zahájily průzkum, jak danou problematiku řeší v zahraničí. Inspirací se stala města, jako je Miláno, Řím nebo Buenos Aires.
V Miláně dokonce jednou pohřební tramvají bylo možné převézt dva pohřby současně. Tramvaj byla rozdělena na dvě oddělení, kde v každé bylo místo pro osm truchlících a zesnulého a vrchní prostor, kam se ukládaly květiny a věnce. V roce 1913 bylo v Miláně celkem třináct pohřebních vozů.
Elektrické podniky tak vybraly pro první etapu osm lokalit v různých částch města. Jenže pak přišla druhá světová válka a pražskými ulicemi od roku 1914 jezdilo osmnáct sanitních tramvají, které rozvážely raněné frontové vojáky z nádraží do nemocnic.
sanitní tramvaj v Praze
Praha se ale kromě sanitních tramvají dočkala také té pohřební, a to kvůli nedostatku koní, který přiměl pražské vojenské velitelství, aby se v srpnu 1917 obrátilo na Elektrické podniky s žádostí o pomoc. V té době totiž docházelo k tomu, že se kupila těla mrtvých vojáků ve vojenských nemocnicích a bylo nutné je nějak dopravit na hřbitovy.
V pondělí 22. října 1917 se ve tři hodiny odpoledne v Praze rozjela poprvé pohřební tramvaj. Na zkušební jízdu vyjela od c. a k. posádkové nemocnice číslo 11 na Karlově náměstí směrem na Olšanské hřbitovy. Zde byla vyložena jedna ze dvou převážených rakví. Dále pak jela na Vinohradský hřbitov, kde byla vyložena rakev druhá. Nakládání a skládání rakví zajišťoval vojenský personál.
V případě pohřební tramvaje se jednalo o vůz číslo 152. Ten byl speciálně upraven, aby se do něj vešly čtyři rakve, byl přelakován lesklým černým lakem a jednotlivé plochy byly lemovány ozdobnými bílými linkami. Na bocích vozu byly velké bílé kříže a ve střešní svítilně, která byla původně určena pro číslo tramvajové linky, svítil malý ozdobný křížek.
Spodek vozu a elektronická výzbroj se nezměnily. Vnitřek vozu byl zbaven lavic a oken. Došlo k rozdělení vozové skříně podélně na dvě oddělení, do kterých se ukládaly čtyři rakve. Ty se připevňovaly řemeny na výsuvné desky. Přístup do tohoto prostoru byl možný po odklopení spodní části bočnice vozu.
otevřená pohřební tramvaj
Pohřební tramvaji se pro její vzhled i využití říkalo Černá Máry. K pražských hřbitovůj jezdila až do 17. června 1919. Celkem za tu dobu přepravila 1042 těl mrtvých vojáků. Po konci první světové války tramvaj ztratila své opodstatnění i využití. Na konci války se ještě navrhovalo, aby byl vůz číslo 152 využíván i k civilním pohřbům, jelikož v odpoledních hodinách „bývá volný“.
Pohřební ústav však váhal a návrh znovu přistál na stole v roce 1921, jelikož pohřební tramvaj stále ještě existovala. K jejímu dalšímu využití pro pohřební účely však kvůli administrativním překážkám nakonec nedošlo.
O rok později byla tato tramvaj zrekonstruována zpět na normální motorový vůz a opět sloužila pro dopravu cestujících. V roce 1933 byl pak vůz vyřazen z osobní dopravy a na krátkou dobu zařazen v ústředních dílnách v Rustonce jako posunovací (na čelo vozu byl připevněn pražec s hákem) a v roce 1936 byl nakonec vůz definitivně zrušen.
Foto Archiv Dopravní podnik hlavního města Prahy
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
