Při vyslovení jeho jména člověk cítí vůni dálek. A ví, že to byl jeden ze dvou slavných cestovatelů. Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund byli někdy tak nerozluční, až si je lidé pletli. Jejich reportáže z cest poslouchal národ bez dechu u rozhlasových přijímačů, jejich knihy se staly bestsellery. Politika je však zastavila v rozletu na dlouhých 20 let a pro Hanzelku, který se narodil před 100 lety, 24. prosince 1920, přišla nová doba příliš pozdě.
Přátelství H + Z, které se klenulo přes dvě třetiny století, začalo na Vysoké škole obchodní v Praze. Tam se Hanzelka, rodák ze Štramberku a absolvent obchodní akademie, potkal se Zikmundem, a hned záhy se domluvili, že po skončení studií spolu vyrazí na cesty.
Do věci se ale vložila válka. Zavřeli vysoké školy a hoši museli se svými plány počkat. Neztráceli ale čas. Vysedávali v univerzitní knihovně, pořizovali si výpisky z National Geographic, překreslovali mapy a opisovali hospodářské rozbory. Docházeli do Orientálního ústavu, Hanzelka se učil svahilštinu a malajštinu.
Po válce už byli zcela soustředěni na svůj plán pět, což znamenalo pět světadílů. Vymysleli, že pojedou do světa jako obchodní zástupci Tatry. Chtěli zajišťovat odbyt, navazovat válkou zpřetrhané kontakty. Sehnat vše potřebné bylo obtížné, ale nakonec se podařilo. A tak mohli 22. dubna 1947 slavnostně vyjet z Opletalovy ulice v Praze.
Zakousli se do afrického kontinentu na severu a v červnu 1948 dojeli do Kapského Města. Před nimi to v autě nikdo nedokázal. Přeplavili se do Jižní Ameriky a jeli zas od jihu k severu. Skončili v Mexiku, když se jim nepovedlo dostat víza do USA.
Po návratu z nich byly hvězdy, značku H + Z znal v Čechách každý. Poutavě napsané knihy, články, objevné filmy a sugestivní rozhlasové reportáže měly veliký ohlas. Také se oba oženili a měli děti, Hanzelka dceru a syna.
Druhá část jejich výpravy začala po 12 letech a garantem byla Akademie věd. Jeli do jižní Asie a Oceánie a přes tehdejší Sovětský svaz zpátky. Víza jim odepřely Írán, Čína a Austrálie. Opět pilně psali a filmovali a vedle klasických cestopisů pořídili i několik „zvláštních zpráv“.
Se Zikmundem se plánovali po dalekých cestách detailněji podívat po Evropě. A nakonec si chtěli vyzkoušet rok pěšího putování po Československu.
Jenomže zase zasáhly dějiny. Rok 1968 postavil Hanzelku do řad reformních komunistů (členem KSČ byl od roku 1963), dokonce se o něm mluvilo v souvislosti s prezidentským úřadem. Od roku 1969 mu bylo zakázáno dále publikovat a účastnit se veřejného života.
Byl 13 let bez práce a žil z rezervních zdrojů, rozprodával cestovatelskou výstroj. Zaměstnaly ho až v roce 1979 pražské Sady, lesy, zahradnictví. Dělal sadaře pod Strahovským klášterem, na práci pod širým nebem ale doplatil zdravotně.
Později se přestěhoval se ženou na venkov k Jindřichovu Hradci. Stále udržoval kontakt s ekonomickým světem a reformními ekonomy. Jeho podpis, jeden z prvních, pod Chartou 77, prokázal vlastnosti, které jej zdobily po celý život: statečnost, vytrvalost, sílu vůle a nezdolnost ducha.
Listopadový převrat však po něj přišel pozdě. Zdravotní potíže mu nedovolily se zúčastnit žádné z cest, které podnikl Zikmund. Hanzelka působil v koordinačním centru Občanského fóra, navštívil Světové ekonomické fórum a byl ekonomickým poradcem české vlády až do srpna 1991, kdy na vlastní žádost rezignoval.
Stejně jako Zikmund věnoval svůj cestovatelský archiv Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně, kde byla později otevřená jim věnovaná expozice.
„Vcelku se mi naše cesty a vůbec celá naše společná práce ... jeví jako slušně využitý čas života,“ hodnotil se s příznačnou skromností muž, který Čechům otvíral okna do světa v době, kdy se v jeho stopách mohl vydat málokdo. Zemřel v 82 letech 15. února 2003 v Praze.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
