„Dobrý den, prosím vás...“ Věra sedává na lavičce u nádraží roky

Věra má své místo jisté na poslední lavičce před vchodem do vestibulu nádraží

Paní, která sedává pořád na stejné lavičce ve Vrchlického sadech a téměř každého, kdo kolem ní projde, pozdraví a chce o něco poprosit, jsem při mých cestách vlakem z pražského hlavního nádraží začal registrovat zhruba před dvěma roky. Nejdřív mi přišlo její zdravení děsivé, pak směšné, ale když jsem ji tam viděl skoro pokaždé, když jsem šel na vlak, začal jsem cítit soucit a přemýšlel jsem, kolik lidí za den asi pozdraví, kde se tam vzala, co má za sebou, jak se jmenuje a proč už roky sedává právě na téhle lavičce.

Rozhodl jsem se, že se jí na tohle všechno zeptám. Najít ji nebylo těžké, prostě jsem jedno ráno ve všední den přišel ke zmiňované lavičce, kde zase seděla. Zeptal jsem se jí, jestli se k ní můžu na chvíli připojit, na rovinu jsem řekl, že jsem novinář a chtěl bych o ní něco napsat. Když souhlasila, nabídl jsem se, že skočím pro kafe, ať nepřicházím úplně s prázdnou.

„Po porodu mi začaly deprese a zhubla jsem asi na čtyřicet kilo“

Věra pochází z Litoměřic. „Narodila jsem se v Zahradě Čech,“ říká hrdě. „Litoměřice byly krásný,“ vzpomíná. „Jako svobodná jsem dělala operátorku na dráze. Když jsem se provdala za manžela Jiřího, bydleli jsme spolu ve Štětí, kousek od Litoměřic. Manžel byl dobrej, než jsem omarodila, pak už dobrej nebyl. Po porodu mi totiž začaly deprese a on si mezitím našel jinou.“

Kvůli depresím skončila Věra ve dvaadvaceti letech v Psychiatrické nemocnici v Horních Beřkovicích. „Tam to bylo neúnosný, dávali mi strašně moc prášků, byla jsem předopovaná, nemohla jsem ani sedět, zdálo se mi, jako kdyby mi při každé vizitě přidali ještě další léky, ale problémy se nelepšily.“

Za Věrou střídavě jezdili rodiče a její dvě sestry. „Když sestry viděly, jak mi je v těch Beřkovicích, začaly zjišťovat, kde by se o mě mohli postarat. Někdo jim poradil nemocnici v Hradci Králové, kam napsaly dopis. V pátek si mě pak vyzvedly v Beřkovicích a v pondělí ráno už mě vezly do Hradce.“

V Hradci byla Věra půl roku. „Vysadili mi prášky, zhubla jsem asi na čtyřicet kilo a začali mi píchat inzulin. Vždycky hodinu po injekci inzulinu jsem dostala strašně bohatou snídani, kterou jsem musela sníst, jenže zkraje jsem to vždycky všechno vyzvracela, takže jsem ji odmítala, ale rodiče za mnou jezdili a připomínali mi, že mám syna, ať jím, že mi v tom žaludku prostě aspoň něco musí zůstat. Když jsem si řekla, že to zvládnu, tak zvracení začalo ustupovat a v břiše něco začalo zůstávat. Pak mi nasadili zase nějaký léky a začaly se lepšit i ty deprese.“

„Do Prahy jsem přišla za synem, ale ten už taky není, protože se upil“

Z nemocnice v Hradci Králové se Věra vrátila do Litoměřic, pracovala jako uklízečka ve škole, v pětadvaceti letech začala pobírat částečný invalidní důchod a bydlela s rodiči. „Rodiče byli moc hodní. Chyběj mi, mamka umřela v nedožitých 76 a taťka v nedožitých 89 letech na maminčiny narozeniny 28. ledna, takže jsme si říkali, že si ho k sobě určitě přivolala. Měli krásný manželství a dokonce měli zlatou svatbu.“

Po smrti rodičů se Věra dostala do Prahy. „Sem jsem přišla za synem, ale ten už taky není, protože se upil. On začal hodně pít, když zjistil, že si jeho žena našla jinýho chlapa. Pil opravdu hodně, vypil třeba deset těch velkých petek piva a k tomu flašku rumu nebo vodky. Byl třikrát na léčení, ale třikrát podepsat revers a pokračoval v tom, než mu selhaly ledviny a játra. Bylo mu padesát let.“

„Dobrý den, prosím vás...“

Věra se ocitla bez střechy nad hlavou, když ona ani její syn nezaplatili za pronájem bytu. Na ulici je podle svých slov asi tři roky a známou větu začínající slovy „dobrý den, prosím vás...“ už ani nedokončuje. Než ji stačí vyslovit, spěchající lidé kolem ní projdou, takže pokračovat v prosbě nemá smysl. Vlastně si myslím, že v ní nepokračuje ani tehdy, když u ní někdo zastaví. Lidem většinou dojde, co chce, a tak jí prostě nabídnou to, čeho zrovna mají dost a o co se chtějí podělit, většinou drobné, jídlo nebo cigaretu.

Lidé Věru většinou nepotkají ve společnosti ostatních lidí bez domova, drží se dál od těch, kteří sedí buď blíž k tramvajové zastávce nebo přímo naproti vchodu do vestibulu hlavního nádraží. „Oni hrozně pijou a mě to pití prostě nějak vadí,“ říká.

Když se jí zeptám, jestli opravdu nepije a řeknu jí, že mi to tvrdí většina lidí bez domova, olízne si dva prsty a vztyčí je do vzduchu. „Přísahám na svýho pravnuka, že nepiju. Zapila jsem, když umřeli rodiče, ale bylo mi po tom strašně špatně. Navíc do dneška beru prášky na nervy, na štítnou žlázu, na cholesterol a na vysokej tlak,“ vyjmenovává a říká, že 8. května jí bude 74 let.

Noci Věra tráví většinou na ubytovnách. „Během zimy jsem spávala průběžně na lodi Hermes, teď už budou noci teplejší. Osprchovat a najíst se chodím tady k Bulharovi,“ ukazuje směrem k nedalekému nízkoprahovému centru.

„Ale chtěla bych do babičkárny.“ Tak Věra říká Domovu pro seniory v Krči. „Možná bych to zvládla.“