Hláška „dobrý den, prosím vás...“ se ozývá už roky pravidelně z poslední lavičky ve Vrchlického sadech před vchodem do vestibulu pražského hlavního nádraží ve směru od tramvajové zastávky. Tuhle větu zopakuje paní Věra za den nesčetněkrát, odpovědi se jí dostane jen zřídka. Kdo někdy šel v Praze na vlak, nejspíš už Věru na konci sherwoodské „stezky odvahy“ viděl, možná ji ignoroval, možná jí odpověděl nebo jí dal nějaké drobné.