Stand-up komik Libor Macháček se na svých vystoupeních s oblibou věnuje takzvanému crowd worku, tedy komunikaci s publikem, která často přeroste v grilování jednotlivých diváků. Liborova videa zachycující crowd work sbírají na sociálních sítích miliony zhlédnutí. O komedii, stand-upech, pocitech při vystoupeních, ale i o skrytém introvertovi v sobě se Libor rozpovídal v dalším dílu seriálu (Ne)obyčejní.

Miloslav Burián už je hasičem přes třicet let. Působil v několika pražských jednotkách, velel odřadu při požáru v Hřensku, pomáhal po tornádu na Moravě, zasahoval i po zemětřesení v Nepálu. Letos dostal ocenění Hasič roku, když ve svém volnu zachraňoval ženu při vážné dopravní nehodě. Proč si vybral toto povolání, jak se vyrovnává s náročnými momenty a co ho na práci nejvíc baví i frustruje, si přečtete v dalším díle seriálu (Ne)obyčejní.

Martin Štěpnička vystudoval Vysoké učení technické v Brně, po studiu nastoupil do startupu na pozici hardwarového vývojáře. Z židle vývojáře se postupně dostal až do pozice výkonného ředitele společnosti Senzoor, která vyrábí a prodává SOS tlačítka. Ta dnes prakticky denně zachraňují životy seniorům nejen v Brně, ale i ve zbytku republiky. Právě Martin stojí za vývojem tohoto tlačítka, které podle jeho slov vzniklo při prokrastinaci.

Jan Kolařík je šestapadesátiletý herec Divadla Husa na provázku, kde hraje už pětatřicátou sezónu, načetl audioknihu příběhů z pera anonymní brněnské party KKRD Boys a od roku 1994 vysílá na Rádiu Krokodýl, kvůli čemuž vstává každý den v pět hodin ráno. V posledním roce začal získávat popularitu pro změnu díky roli režiséra Mirka Kurše, kterého hraje v seriálu Jana Prušinovského s názvem Dobré ráno, Brno!

Mojmír Chytil je čtyřiadvacetiletý útočník pražské fotbalové Slavie. Vyrůstal v malé vesnici Skalka nedaleko Prostějova a přímo za domem měl fotbalové hřiště, jehož poloha dost možná určila směřování jeho dalšího života. Má za sebou dvě operace kolene, přesto se dostal do národního týmu, v jehož dresu se při premiéře uvedl vstřelením hattricku během deseti minut. Dnes střílí góly za Slavii před Tribunou Sever a říká o sobě, že je z něj Slávista. Už jo.

Ľuboš Slivka je šestadvacetiletý výčepní ve vůbec prvním Lokálu v Praze, Lokálu Dlouhááá. V charakteristické restauraci, kde se místní návštěvníci mísí se zahraničními turisty, se vypijí průměrně dva tisíce plzeňských piv denně. Jak je možné stát denně patnáct hodin na nohou a u toho zvládat s úsměvem plnit přání hostů? A co znamenají všechny odznáčky na jeho kožené zástěře? Pusťte se do čtení dalšího dílu seriálu (Ne)obyčejní.

Třiatřicetiletý Jiří Kolka pracuje jako hrobník na Olšanských hřbitovech, největším pražském pohřebišti, už deset let. Jiří svým vzezřením i chováním boří mýty a stereotypy, které kolují kolem hrobníků. Kdo by čekal, že vedoucím hrobníkem na Olšanech bude starý otrhaný opilec, spletl by se. „Ta doba už je pryč, místo lahví Braníku, co tam bývaly před lety, se nám v pracovní kuchyňce hromadí kelímky bílého jogurtu,“ směje se Jiří nad důkazem toho, že doba se změnila a že hrobníci musejí a chtějí být ve formě.

Milan Suchý je jeden z pracovníků pražského letiště, který nastoupil v roce 1989 jako geodet, ale postupně se přetransformoval v pracovníka na IT oddělení. Zažil dobu, kdy letiště dostalo první počítač a v práci byl i tehdy, když spadly budovy Světového obchodního centra v New Yorku. Letiště působí jako jeho životní láska, ale při povídání s ním jsem zjistil, že těch lásek má ve svém životě hned několik.

V tom nejzadnějším rohu areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice, na socioterapeutické farmě, se nachází malý cihlový domek. Na první pohled zaujmou velké voliéry, na druhý pak kočky, které v nich na sluníčku pospávají. Bohnický útulek se už osmadvacet let stará o mazlíčky, které si s sebou pacienti přivezou. Spolek před lety založila Dagmar Šeberová a dodnes se zde o kočky a další zvířata stará.

Hláška „dobrý den, prosím vás...“ se ozývá už roky pravidelně z poslední lavičky ve Vrchlického sadech před vchodem do vestibulu pražského hlavního nádraží ve směru od tramvajové zastávky. Tuhle větu zopakuje paní Věra za den nesčetněkrát, odpovědi se jí dostane jen zřídka. Kdo někdy šel v Praze na vlak, nejspíš už Věru na konci sherwoodské „stezky odvahy“ viděl, možná ji ignoroval, možná jí odpověděl nebo jí dal nějaké drobné.