Každý den míjí na Nádraží Vršovice stovky cestujících šest oplocených smrků u staré železniční budovy. Hned pod nimi se schovává osm úlů, ve kterých chová včely bývalý přednosta této stanice Rostislav Pokluda. Jejich med tu sbírá už přes dvacet let a na stanoviště v centru města nedá dopustit.

Hláška „dobrý den, prosím vás...“ se ozývá už roky pravidelně z poslední lavičky ve Vrchlického sadech před vchodem do vestibulu pražského hlavního nádraží ve směru od tramvajové zastávky. Tuhle větu zopakuje paní Věra za den nesčetněkrát, odpovědi se jí dostane jen zřídka. Kdo někdy šel v Praze na vlak, nejspíš už Věru na konci sherwoodské „stezky odvahy“ viděl, možná ji ignoroval, možná jí odpověděl nebo jí dal nějaké drobné.

I když poprvé letěl jako dospělý a o létání se nikdy dřív víc nezajímal, Rostislav Kopecký provozuje nejsledovanější letecký kanál na Youtube v České republice. Učarovalo mu letiště v Ruzyni a změnilo mu život. Létá po celém světě, ukazuje lidem zákulisí letadel i letišť a zpovídá výjimečné Čechy z leteckého prostředí.

Vojta Koštíř je milovník přírody, který se rozhodl, že do Prahy vrátí vzácný druh motýla a kvůli tomu začal v hlavním městě pást kozy a ovce. Zní to sice, jako by spolu tyto dvě informace neměly přímou souvislost, opak je ale pravdou. „Jsem spíš ochránce přírody než pasák koz,“ usmívá se čtyřiadvacetiletý student zoologie na Univerzitě Karlově a trpělivě se pouští do vysvětlování souvislostí mezi pastvinami, kozami a motýly.

Možná jste si jich na svých procházkách Prahou všimli. Mosazné destičky ve tvaru dlažební kostky se jmény lidí, kteří tam bydleli a za druhé světové války je pronásledovali nacisté. Někteří se zachránili, většina zemřela v koncentračních táborech. O to, aby se na ně nezapomnělo, se stará i Brit Trevor Sage. Takzvané kameny zmizelých čistí a sbírá příběhy lidí, jejichž jména nesou.

Bistro U Milánka spadá do tréninkového areálu fotbalové Viktorie Žižkov na pražském Vítkově. „Odpovědná osoba: Mgr. Milan Viktorka,“ stojí na cedulce u výdejního okénka. Milanem Viktorkou je ve skutečnosti Jiří Krasl, který bistro na Vítkově provozuje. Jde o místo, které nabízí autenticky pohodovou atmosféru venkova, a to jen pár kroků od zástavby hlavního města, od cesty, kam chodí sportovat stovky lidí, a od jedné z největších kulturních památek v Praze, Národního památníku na Vítkově. Obyčejně působící bistro U Milánka buď návštěvníci milují, nebo nenávidí.

Když jsem se Natálií Kleiberovou a Adélou Procházkovou potkala v kavárně, čekala jsem od jejich vyprávění o výpravě do Íránu něco jako zprávu o stavu země před revolucí. Po dvou hodinách jsem ale odcházela v šoku z toho, co všechno tam zažily, viděly a hlavně z toho, že se tomu teď dovedou smát. Ale jak samy říkají: „Kdybychom se tam nesmály, zblázníme se.“

Devětadvacetiletý Martin Černík, kterému nikdo neřekne jinak než Maty, přichází na náš sraz v budově Střední odborné školy Jarov asi hodinu před tréninkem. Jako každé úterý se i dnes sejdou nadšenci, kteří reprezentují Prahu ve sportu, který většina lidí zná ze základní školy, ale málokdo u něj od té doby zůstal. Maty Černík stojí za rozvojem pražského dodgeballu, tedy vybíjené, která se hraje s pěti míči a šesti hráči na každé straně. Za vším stál Matyho zájem změnit svůj životní styl.

Jiří Flígl je pražský rodák a programový ředitel Kina Aero a Bia Oko. Je to právě on, kdo vybírá filmy, které tato kina uvedou. A pokud jste někdy v žižkovském Aeru viděli Terminátora, Dědictví aneb Kurvahošigutntag nebo třeba Kmotra, tak to bylo právě díky němu.

Barbora Nemravová se narodila, vyrostla a žije v Praze, a v životě byla jen na týdenním čundru. Pak se ale rozhodla, že chce vidět ty nejvyšší hory světa. A když narychlo nesehnala nikoho, kdo byl jel do Nepálu s ní, koupila si letenky a vyrazila sama. Zažila jedny z nejlepších i nejtěžších chvil života a překonat samu sebe se do Himálaje chystá už potřetí.