Pachatelé největší české poštovní loupeže se nikdy nenašli. Z dejvické pobočky vzali skoro třicet milionů

Toho dne kolem 21. hodiny se pokladní České pošty Karel Molodčenko a Helena Baudyšová dali do počítání peněz z trezoru v pražských Dejvicích. Byl teplý večer, a tak si otevřeli okno spolu s mřížemi. V sejfu se nacházelo přes 28 miliónů korun a počítání zabralo nějaký čas. Pokladní příliš nevěnovali pozornost dění před poštou, kde zatím nenápadně zastavilo nákladní auto s plachtou, která měla v horní části vyříznutý otvor. Muži k otevřenému oknu přisunuli žebřík a vnikli dovnitř. Tehdejší poštovní předpisy sice přímo nezakazovaly mít okno otevřené, pokladní se nicméně pochybení dopustili, protože ovládání alarmu pro přivolání pomoci neměli na krku, ale uložené v zásuvce stolu.

Pokladní Molodčenko se sice pokoušel lupičům postavit, ti jej ale rychle přemohli a stejně jako jeho kolegyně Helena Baudyšová skončil spoutaný, navíc s rozbitou hlavou. Během několika okamžiků lupiči naházeli do připravených pytlů 28,5 milionu korun a opět oknem z místnosti zmizeli. Avii zanechali na místě a z místa činu odjeli v ukradené modré Škodě Favorit, kterou policisté krátce poté našli na území Prahy 6.

Necelé dva měsíce po události kriminalisté zatkli tři zaměstnance firmy FT elektro, které patřilo nákladní auto použité při přepadení. Důkazy proti trojici byly pouze nepřímé, kromě pachové stopy proti nim svědčily výsledek zkoušky na detektoru lži (ukázala, že o přepadení zřejmě něco vědí, ale vyšetřovatelům to tají) a žena, která je den po loupeži údajně viděla v okolí pošty, jak cosi přenášejí mezi auty.

Trojice nakonec skončila před soudem, u kterého se jejich obhájci zaměřili zejména na zpochybnění pachových stop, které se podle nich mohly na místo činu dostat například z ukradených rukavic. Rovněž zpochybnili věrohodnost svědkyně i způsob, jakým s ní policie provedla identifikaci podezřelých. Obhajoba poukazovala také na možnou souvislost mezi loupeží a předchozí rekonstrukcí pošty.

Pražský městský soud v roce 1998 rozhodl, že policie nemá dostatek přesvědčivých důkazů, a proto stíhání zastavil. Verdikt poté potvrdil také Vrchní soud. Na základě stížnosti ministra spravedlnosti se však kauzou zabýval ještě Nejvyšší soud, který rozhodl, že pachová zkouška může sloužit jako nepřímý důkaz a případ vrátil k novému projednání. I v dubnu 2002 městský soud obžalované osvobodil. Konstatoval, že existuje vážné podezření o jejich vině, které se však nepodařilo prokázat.

Ve stejném duchu se nesl i verdikt Vrchního soudu ze září 2002, což se nelíbilo nejvyššímu státnímu zastupitelství ani tehdejšímu ministru spravedlnosti Pavlu Rychetskému. Podali proto dovolání k Nejvyššímu soudu, jenž v dubnu 2003 stížnost zamítl. Tím pro obžalované definitivně skončila pět a půl roku trvající soudní anabáze. Možní další pachatelé ani peníze z loupeže se nikdy nenašly.

Před soudem se kvůli loupeži ocitli také oba pokladníci. V jednom případě se marně soudili o platnost výpovědí, které dostali, v druhém pak čelili žalobě České pošty o náhradu škody. Soudy, které se v této věci táhly 15 let, nakonec rozhodly, že oba musejí poště uhradit po milionu korun (s úroky činí částka na každého dva miliony).

Mezi potrestané patřil i bývalý vedoucí pošty Vítězslav Kovařík, kterému v roce 2006 soud vyměřil roční podmíněný trest za křivou výpověď. Muž totiž u soudů souvisejících s loupeží lhal když tvrdil, že bezpečnostní řád pošty obsahoval zákaz otevírání oken a mříží v době práce s penězi. Ustanovení se v řádu ale objevilo až deset dní po loupeži.