Musíte vypustit z hlavy, že nemůžete pomoci každému. Psovodi městské policie Praha zažili v Turecku nejtěžší zásah v životě

Do Turecka jeli starší psi, aby se na ně dalo spolehnout

Jak jste se k této práci dostali?
Michal: Mám to v rodině, jak to většinou ve složkách integrovaného záchranného systému bývá. Můj otec byl psovodem u Horské služby, kde jsem začínal i já, protože pocházím z Krkonoš. A z té funkce jsem se pak přihlásil k městské policii.

Pavel: Jsem také člen Horské služby a spolupracoval jsem s kynology. Když přišla vhodná doba, tak jsem si pořídil psa a začal jsem to dělat.

Psi jsou vaši vlastní?
Michal: Psi jsou v našem vlastnictví a v naší péči včetně tréninku. Pes je s námi nonstop, ať už máme volno, nebo jsme v práci. Městská policie nám po složení Atestu Ministerstva vnitra hradí veterinární léčbu a všechna možná ošetření. Dostáváme i náhrady za krmení.

Jak jste si je vybrali?
Michal: Je to na každém psovodovi, co mu vyhovuje a s čím má zkušenosti. Roli hraje i rychlost vycvičitelnosti psa na danou úroveň, kterou potřebuje. Některý pes se učí to, co potřebujeme zvládnout v prvotním výcviku odhadem tři roky, jiný i pět let. Záleží na konkrétním jedinci a hlavně možnostem tréninků.

Není to ale jen o výcviku, ale my čekáme i na psychický vývoj zvířete. Je to jako s lidmi, že do reálné situace nasazení nemůžete pustit patnáctileté dítě, ale dospělého člověka, který má zkušenosti. Psovod je čistě zodpovědný za to, jestli pes splní předpoklady, které atest a praxe vyžaduje. Mně vyhovuje německý ovčák a Pavel má zase jiný směr.

Pavel: Člověk si pořídí prvního psa a zjistí, že to není úplně ono. Já měl prvního zlatého retrívra, ten byl super, ale zjistil jsem, že to plemeno je pomalejší a že toho tolik nevydrží. Teď mám německého ohaře a to je úplný opak. Ale jsou lidi, kteří mají voříšky, křížence. Ten splní předpoklady úplně stejně jako psi s rodokmenem. Pro náš tým je to ještě výhoda, že tam jsou jiná plemena, protože každé pracuje jinak a doplňují se.

Bere pes pátrání po lidech jako hru?
Pavel: Celá příprava probíhá formou hry. Chceme, aby z toho psi měli radost a bavilo je to po celý jejich profesní život. A následná odměna, ať už formou pamlsku nebo hračky při nálezu zavalené osoby, je jen třešnička na dortu.

Ale na zásazích zpravidla neodměňujeme, pes pracuje v režimu, že označí místo a je pouze slovně pochválen, i na to naši psi musí být zvyklí, aby je to v práci dále nedemotivovalo.

Lidé jsou tam zasypaní i několik metrů pod sutinou, psi nám je označí, ale hned nevíme, jestli místo je přesné. Sutiny jsou různorodé a šíření pachu od zavalené osoby až k psímu čenichu je dost složitá cesta ovlivněná mnoha faktory. Pes se ve svém vyhodnocení nemýlí v drtivé většině případů, ale pro nás psovody je chování psa vyhodnocovat nesmírně složité. Závěr předat kolegům z USAR týmu a ti už se postarají o zbytek. Až po skončení záchranných prací , mnohdy za desítky hodin se dozvíme, jak moc jsme byli přesní. Proto tam jedou starší psi, aby se na ně dalo spolehnout. Mladší psi by takové situace nemuseli zvládnout.

„Panoval tam obrovský chaos"

Bylo pro vás nasazení v Turecku největší zásah, který jste zažili?
Michal: Byl. Bezkonkurečně. Za ta léta, co to děláme, máme zkušenosti i s docela nepříjemnými událostmi v rámci republiky. Běžně používáme psy k prohledání  zřícených domů, spadlých mostů, jsme zvyklí na průběh akcí. Ale v Turecku bylo všechno několika násobně jiné a větší, než je to u nás.

Jaké jste měli první pocity po příjezdu do Adiyamanu, kde jste působili?
Michal: Vnímáte okolí, ale není na to čas. Řešíte psy, provozní věci. My jsme tady zvyklí na jeden spadlý dům, tam jich byly desítky, možná stovky.

V Turecku nic nefungovalo, infrastruktura, sehnat pohonné hmoty byl obrovským problém. Při prvotním průzkumu jsme potkali jen nepatrně příslušníků místních záchranných složek. K dispozici jsme měli jednoho koordinátora.

Panoval tam obrovský chaos a trvalo, než se pomoc rozhýbe. Jsme omezení tím, co nám samospráva dokáže sehnat, my nemůže přivézt vlastní auta. Než se ty překážky vyřešily, trvalo to skoro 24 hodin.

Pavel: Jiné, necertifikované, týmy, tam přijížděly bez podpory státu a měly to mnohem horší. Všichni chtějí pomáhat a je to hezké, pak si ale stěžovaly, že se tam cítily ohrožené, protože se v tom prostředí neumí pohybovat.  My máme zázemí, tábor, velí nám hasiči, kteří jsou školení a ví, co dělat. Měli jsme jasně daná pravidla, jak postupovat a komunikovat.

Vy jste se ohrožení necítili?
Michal: Při první prohlídce města, než se rozhodlo, kam pojedeme zasahovat, nebylo v centru města úplně bezpečno. Lidi neměli vůbec žádnou pomoc ze strany svého státu a my jsme se tam objevili jako první záchranáři.

Na ulicích byly stovky lidí, kteří měli někoho zasypaného,a všichni chtěli najít a vyprostit právě tu svoji rodinu. Takže tam hrozilo, že nás budou držet, než jim vyřešíme situaci v jejich domě, než najdeme jejich příbuzné. Byli jsme jako zahraniční tým první a jediní na město rozlohou Ostravy. Zájem o naše služby by přerostl v dohadování místních lidí a dohadování se s námi. My zase na svoji práci potřebujeme nějaký systém, aby byla práce efektivní.

Panika a frustrace místních lidí byla obrovská a pochopitelná, ale my jsme na to nemohli přistoupit, protože bychom se dostali úplně na stejnou kolej jako oni. I naši vedoucí usoudili, že bez bezpečnostních záruk ze strany místních složek tam nemůžeme vůbec vjet.

Domy k prohledání vybíraly místní úřady?
Pavel: Ano, tyto priority dostává USAR tým z organizačního štábu. Nicméně scéna před každým domem byla obdobná, Před každým domem se usídlili lidé, kteří měli uvnitř zavalené příbuzné. Měli rozdělané hamaky, ohně. Když jsme začali pracovat, tak čekali do poslední chvíle, dokud nebyly domy prázdné. Postupně si přebírali své příbuzné a odcházeli.

Michal: Když už tam nikdo nečekal, byla to úleva. V tomto městě pracovalo pouze osmnáct zahraničních týmů. Kdyby jich bylo násobně více, tak i to bude v prvních dnech málo.

Pavel: Byli jsme tam se super týmem, hasiči jsou borci, supermani. Ale máte pocit bezmoci, jste tam jak kapka v moři.

Jak jste se s tím vyrovnávali?
Michal: Člověku pomáhají zkušenosti z České republiky, ví, že tyto události nekončí dobře. Když se to stane, je to poloviční zázrak. A proto máme psy, abychom tomu zázraku trochu pomohli. Musíte vypustit z hlavy, že nemůžete pomoci každému. Musíte dělat svou práci a dávat pozor na sebe a psa.

Jsou to stresové situace jak pro nás, tak pro psy. Víme, kdy jsou psi nejefektivnější a to je v případě, kdy se místo, kde hledají, úplně vyklidí od lidí, ani hasiči tam nejsou. V tomto případě bylo na místě tolik lidí, že bylo na uvážení, zda si psi poradí a dokáží rozlišit pach ze sutin a pach lidí, kteří stáli v těsné blízkosti .

Místo nálezu musí potvrdit minimálně dva psi

Vám se podařilo najít živou osobu.
Michal: Náš tým dostal dvě obrovské budovy, šest až osm pater. My to se psy prohledáme relativně rychle, ale někdy tam nejsou schopni se dostat. Takže jsme museli čekat na postupné odhrabávání sutiny a odklízení trosek. Mezitím, pokud byl požadavek z jiných míst jsme pomáhali se psy i tam.

Přijeli jsme na místo, kde byl zřícený vícepodlažní dům, a tam se nám podařilo, označit místo výskytu živé osoby pod sutinou, kterou byl ale problém z důvodu bezpečnosti vyprostit. Druhý den ráno jsme se dozvěděli, že se to přesto podařilo a paní přežila. V noci jsme ale odjížděli z toho místa s dost smíšenými pocity, protože všichni čtyři nasazení psi odvedli svou práci na maximum a přesto nebylo jisté, že to celé skončí pozitivně. O to větší to byl „dárek“ a úleva.

Jak snažíte zajistit bezpečí psa?
Pavel: Pes jde tam, kam my nemůžeme. Jdeme do toho s tím rizikem, že aby tam nevlezl hasič, tak my tam posíláme psy. Zhodnotíme rizika nasazení a když víme, že je stoprocentní, že se mu něco stane, tak ho tam nepošlu. Trosky nesmí hořet, musí být vypnutý plyn, tam to šlo horko těžko. Bohužel se ale stalo, že mexického psa to zasypalo.

Všechna rizika odstranit nejdou a my s nimi počítat musíme, nicméně jsou to naši jak pracovní parťáci, tak domácí mazlíčci. Ke zranění po celou dobu mise nedošlo, paradoxně se Michalovi pořezal pes na zásahu v České republice.

Pozná pes rozdíl mezi živým a mrtvým zavaleným?
Pavel: Primárně se lidské tělo ještě několik hodin po smrti tváří jako živé, záleží na okolnostech. Psi to rozliší až po delší době. Já poznám na svém psovi, že nemá takovou radost. Když Yetti tělo našla, nebylo to klasické veselé štěkání. Naši psi jsou ale cvičeni jen na živé lidi, jinak to z pohledu zákona nejde.

Michal: Proto máme různé složení psů, každé plemeno reaguje jinak. Proto tam nemůže jít nikdy jen jeden, vždycky to místo musí potvrdit minimálně dva psi. A v případě Turecka, spíš tři až čtyři.
Protože tím, co řeknete jako psovod, zaměstnáte celý USAR tým klidně na dva dny. Proto se to musí dělat velice pečlivě. A na druhou stranu je tam hrozný spěch na nález.  

Pracovali jste na směny?
Pavel: Tým pracuje čtyřiadvacet hodin v šestihodinových směnách. Je složen ze čtyř družstev, které fungují proti sobě. Se psy se nepracuje nonstop samozřejmě a když není v tu chvíli co prohledávat, pracujeme jako každý jiný člen v týmu, tedy vyprošťování obětí, případně servis okolo tábora a vše, co je třeba.

Michal: V rámci těch dvanácti dnů, co jsme tam byli, to bylo pro biorytmus těla strašně náročné. Jednou vstanete ve tři, někdy je směna delší, špatná doprava posune odpočinek.

Pavel: Pak vám v půlce odpočinku řeknou, že jiný tým požádal o vaši pomoc.

Kolik Vaši psi nakonec úspěšně označili lidí?
Michal: Oficiální statistika je jedna věc a celkový zásah druhá. Často jsme pracovali pro místní nebo jsme předávali nálezy jiným týmům a to se ve statistikách neuvádí. Já byl prokazatelně u jednoho nálezu živé osoby, ale celý tým kynologů má nálezů daleko více.  

Jak Vaši práci berou Vaše rodiny?
Michal: Ráno jsme odjeli do práce a domů jsme oznámili, že přijedeme za hodně dlouho a nikdo nevěděl vlastně kdy, to se nikdy neví dopředu. Je to pro ně náročné, mají venku dva členy rodiny, partnera, tátu, syna a taky milovaného psa. Podrobnosti jim nezmiňujeme a když, tak až potom.

Pavel: Jsou zvyklí, že odjíždíme během dne, od vánočního stolu, když zazvoní telefon, jedeme. Manželka už si zvykla, že odjedu a jsem tři dny v Krkonoších.