BLOG: Jak jsem před třicítkou odpustila čertům i Mikulášovi

Vzpomínky na Slovácko

Když mi bylo pět, proběhla v mé rodině tragická událost. O pár měsíců později nastal očekávaný Mikuláš a první Vánoce bez táty. Od toho roku jsem nenáviděla mikulášskou nadílku. Na slovácké vsi, kam jsme se odstěhovali, se u nás doma během mikulášského předvečera vystřídalo několik skupin, které se urputně dožadovaly informace o kvalitě mého chování za uplynulý rok 1998 výměnou za bonbon. Mezi nimi se občas vyloupl některý ze značně podnapilých sousedů v ohavné masce, řinčící řetězy a vydávající odporné zvuky.

Zatímco jsem se svíjela úzkostlivě matce v náruči, jedna děsivá skupinka za druhou se dožadovala mé účasti. „Pomodli se, nebo maminku už nikdy neuvidíš," je pro čerstvého polosirotka dost mocná věta, zvlášť když na něj u toho chňapá cizí nadpřirozená bytost. Tak mocná, že další roky jakékoli setkání s Mikulášem (zejména s jeho doprovodem) znamenalo předběžné žaludeční neurózy. A tak se dá říci, že Mikuláš pro mě až do jedenácti let, kdy už se má účast neočekávala, byl více stresující záležitostí, než návštěva zubaře. Od té doby pro mě příbližně do pětadvaceti znamenal Mikuláš jen tajemný sáček s ponožkami, banánem a čokoládou, který se v pokoji záhadně objevil, když jsem byla pryč.

Vzpomínky na Valašsko

„Tady sa proháňajú čerti už týdeň!" říkala mi vždycky babička z Valašského Závrší, odkud napůl pocházím, do telefonu a mně to připadalo úplně nepředstavitelné. Proč by se někdo dobrovolně vystavoval takovému mučení?

V mé otčině se dodnes zachovávají tradice, které by někdo považoval za zastaralé, až morbidní. Stále je tradicí vystavovat před pohřbem nebožtíky v domě, přestože se od toho pozvolna ustupuje. Navzdory tomuto ústupu se s mrtvým tělem milované osoby na Valašsku setkáte ještě několikrát a aktivně se zapojujete do duchovních příprav pohřbu. Odmítnutí participace se považuje za změkčilost a nepochopitelné pošlapání nebožtíkovy památky. Kontakt se smrtí je v Závrší (možná vzhledem k tomu, že zde žijí převážně senioři) naprosto bezprostřední. Obyvatelé kladou důraz na tradice a zejména ty, které jsou spojeny s církví. Obecně se dá o Moravě říct, že příslušnost k církvi a praktikování církevních obřadů se staly naprosto samozřejmým bez ohledu na reálnou víru jedince. V případě Závrší to platí několikanásobně.

V Závrší tedy donedávna (a možná je tomu tak i dodnes) obcházel domácnosti nejen Mikuláš, ale taky Luca. Jednalo se o bytosti zahalené v bílém a obličejem zabíleným vápnem nebo moukou, které vymetaly košťátky domy od neštěstí. Tradice Lucy (Lucky) se však šíří v několika regionech a vždy v různých obměnách. Setkání s Lucou jsem zůstala paradoxně ušetřena; bojácná babička mě nechtěla děsit (neznavši mé mikulášské trauma) a tak Lucy v mé přítomnosti vyháněla nebo mě zavírala v pokoji.

Autentickou stopu ve mně ale zanechalo reálné setkání s mikulášskou tradicí ve Valašských Kloboukách, kudy jsem projížděla cestou k babičce (která shodou okolností během Mikuláše slavila narozeniny), když jsem byla větší. Bylo mi asi čtrnáct. Při spatření čertů jsem se klepala strachy. „Co když po mně něco budou chtít?“ ptala jsem se v duchu iracionálně. Jenom si to představte: náměstí valašského města, sníh, vánočí strom, světýlka, odněkud se ozývá řehtání a pištění. Atmosféra, která se mi zaryla pod kůži, do míst, kde se skrývalo moje letité zranění. A ty děti nikdo nikam netahal, nikdo je nechytal, nikdo jim nevyhrožoval ale přesto je řehtající čerti popoháněli po náměstí za obecného veselí. Tehdy jsem si řekla, že nastal čas Mikuláši odpustit. On za to nemůže.

Přijetí temnoty

Ještě mi není ani třicet, žiju v Praze a svátky tu letos trávím potřetí. Velkoměsto dává díky své anonymitě člověku svobodu zvolit si, jakým způsobem bude svátky slavit, bez ohledu na to, jakou praktikujete víru nebo co si o vás myslí sousedé. Na druhou stranu mi chybí nádherné moravské malo- i velkoměstské trhy, kde bylo zvykem zastavit se na punč při každém průchodu centrem a vždy jste potkali někoho známého. Trhy tvořené primárně pro kamarády, známé, kolegy, ne pro turisty.

Domov si ale nosíme v srdci, a to se vším krásným i bolavým, co ve vás zanechal. Vypořádat se s tím je někdy těžké. Čerti nad námi mají moc, dokud je co skrývat, a to bez ohledu na to, zda jsme si toho vědomi nebo ne. Čerti nejsou sami o sobě temní, jen z nás vytáhnou vlastní temnotu a donutí nás zaobírat se tím. Proto tolik lidí nesnáší vánoční svátky a vše, co se jich týká.

Přeju vám všem, včetně sebe samé, abychom se dokázali jednoho dne podívat čertovi i Mikuláši do očí a na připomínku „letos jsi vážně zlobil/a“ odpovědět hrdé „no a co“.