A může za to fotka. Profilová fotka na Twitteru. Pojďme na to pěkně popořádku. Donald Trump si před více jak čtyřmi lety nasadil klasickou americkou “bejsbolku”. Byla pěkná, červená. Říkali jí MAGA. Make America Great Again. Měl s ní úspěch. Lidem se líbila a dokonce i mimo Spojené státy se v ní někteří shlédli. V Česku také.

Dávat lidem, kteří budou očkováni proti koronaviru výhody v podobě možnosti účastnit se kulturních akcí anebo navštěvovat restaurace je možná epidemiologicky lákavé, ale viděno všemi ostatními společenskými měřítky je to špatně.

Na Vánoce se každý těší, že usedne večer s rodinu ke společné večeři. Tráví společný čas, na Instagram nahrají šťastnou fotku, kde je všechno úžasné, lidé krásní a zdraví, všichni se milují a všechno je bezstarostné. Gratuluji, buďte rádi. Nám Ježíšek nadělil koronavir.

Uff. Právě jsem skončil. Jsem rok 2020. A že jsem byl rokem. Myslím, že jste si vy Češi, ale i celý svět oddechli. Všichni na mě budou vzpomínat. Byl jsem špatným rokem. Omlouvám se. Možná jsem byl nejhorším rokem vašeho života. Loni v lednu to tak vůbec nevypadalo. Všichni jste si mysleli, že budu po předchůdci roku 2019 ještě lepší. Plánovali jste, měli jste předsevzetí.

Jmenuju se Tereza, jsem míšenka a jsem adoptovaná. V české společnosti si připadám tak trochu jako liči. Podobně jako banánové děti, které se narodily vietnamským rodičům, ale vyrostly v Evropě, se i já cítím uvnitř bílá, ale na povrchu vypadám prostě jinak. Rozhodla jsem se psát o svých zkušenostech s tím, jak se s touhle nálepkou v České republice žije. Přečtěte si, co zažívám třeba na obyčejné poště.

Nejen na českém internetu přibývá zpravodajských portálů, které nabízejí pouze zpoplatněný obsah nebo různé formy prémiového obsahu. Zkuste si tipnout, jak velké procento čtenářů má zájem o placení za zprávy na internetu. Každý třetí? Nebo každý desátý? Jste na omylu. Podle poslední analýzy Reuters Institute Oxfordské univerzity je to zhruba sedm procent čtenářů.

Jako moravská náplava v Praze se někdy cítím být cizincem. Život mimo domov mi však pomohl zpětně ocenit některé hodnoty. Přečtěte si vzpomínky na první Vánoce bez táty, na tradice ze Slovácka a Valašska a na to, co v člověku vyvolá, když mu někdo cizí řekne „Pomodli se, nebo maminku už nikdy neuvidíš."

Jmenuju se Tereza, jsem míšenka a jsem adoptovaná. V české společnosti si připadám tak trochu jako liči. Podobně jako banánové děti, které se narodily vietnamským rodičům, ale vyrostly v Evropě, se i já cítím uvnitř bílá, ale na povrchu vypadám prostě jinak. Rozhodla jsem se psát o svých zkušenostech s tím, jak se s touhle nálepkou v České republice žije.

O vážnosti situace už není pochyb. Zatímco na jaře jsme se zvláštně svíravým pocitem v břiše hleděli na záběry a statistiky ze severu Itálie, dnes celá Evropa hledí na tisícové přírůstky nakažených u nás. Proč ale v zemi, která se v těžkých chvílích vždy dokázala semknout, panuje tak velký odpor proti mimořádným opatřením, která by měla být kvitována?

Ministryně financí Alena Schillerová předpokládá, že se česká ekonomika vrátí do stavu před nynější krizí, kterou způsobila opatření proti koronaviru, v roce 2028. Je tento předpoklad reálný a lez vůbec něco takového predikovat? Na to jsme se zeptali hlavního ekonoma investiční skupiny Natland Petra Bartoně.