Řekl už mnoho věcí, které bylo možno označit za pochybné, ne-li přímo lživé. Dalo by se říct, že zneužívá faktu, že má neomezený přístup k informacím (a médiím), zatímco jeho publikum (a leckdy i oponent) zpravidla ne. Nemůžeme tedy plně posoudit, zda a kdy nás balamutí. Lidé ho berou vážně, protože jeho úřad je vážený. U koho jiného se spolehnout, že nás zaměřeně neuvádí v omyl? Ano, řeč je o prezidentovi republiky. České republiky.

Pozorujeme to na sobě sami a teď v době covidu asi i víc než jindy. Je nám hůř, víc nás pobolívá hlava, zlobí záda nebo zuby, jsme unavenější a objevují se i zdravotní problémy, které nás nikdy dřív netrápily. Fyzicky bychom měli být podle všech ukazatelů v pořádku, ale psychicky a sociálně strádáme, a to se odráží i na našem fyzickém stavu.

Rychlé rozvolnění, na které všichni restauratéři netrpělivě čekali dlouhé měsíce, přineslo mnohým z nich poměrně tvrdé vystřízlivění. Do řady provozoven si zákazníci totiž hledají cestu jen velmi pomalu. I mnohé z proslulých restaurací v Praze zely první „postcovidový“ týden prázdnotou a personál, pokud tedy ještě nějaký zbyl, posmutněle pozoroval, jak si lidé navzdory zlepšující se pandemické situaci stále chodí pro jídla do krabiček, nebo si je objednávají přes kurýrní služby. V lepším případě…

Covid přinesl českému spotřebiteli třetí největší revoluci od druhé světové války. Ta vůbec největší samozřejmě přišla v roce 1990, kdy padlo centrální plánování výroby všeho. Tedy lépe řečeno téměř všeho. Třeba českobudějovický Budvar je dodnes poslední přežívající národní podnik. Druhou největší revolucí pak byla státní krádež veškerých úspor při státním bankrotu v roce 1953.

Kauza poslance Dominika Feriho otevřela otázku, zda by se politici a vůbec veřejně činní lidé měli třást před justicí více než ti ostatní. Měli, a měli by s vědomím této skutečnosti už do politiky jít.

Titulek vystihuje zajímavý paradox: Neznám jediného politika, který by se ohradil proti tvrzení, že digitalizace ekonomiky je naším naprosto klíčovým úkolem. Když však přijde na jakýkoliv legislativní krok směrem k reálné digitalizaci nějakého konkrétního procesu, objevují se najednou „obvyklí podezřelí“: Je to moc nové. Musíme to hlavně pořádně promyslet. Co když se tím něco změní? Doteď to na tom formuláři vlastně nefunguje zas tak špatně… Je čas se ptát: Proč o digitalizaci mluvíme, ale ve skutečnosti se jí tak bojíme?

 Majitel Viktorky Žižkov nám dnes (v úterý) přes média sdělil, že chce Praze 3 prodat svůj fotbalový klub. Z mého pohledu se tak definitivně ukázalo, jestli mu šlo o fotbal, jak veřejně proklamoval, nebo o lukrativní pozemek, jak vytrvale popíral. Faktem je, že pro něj byl odprodej stadionu vždy jedinou možností a alternativy vytrvale odmítal se slovy, že jen prodej stadionu do jeho rukou fotbal zachrání.

Co nás čeká poté, co se alespoň dílčím způsobem vypořádáme s koronavirem? Bude to krize, nebo růst? Názory ekonomů se liší, pohledem personálních oddělení je zatím důvod k optimismu.

Chtěl Jan Hamáček prodat zájmy naší země za dávky neověřené vakcíny a kousek diplomatické slávy? Tento problém už několik dní zaměstnává česká média a politiky ze všech stran. Pokud by se podezření potvrdilo, je zřejmé, že by Hamáček měl politiku rychle a nadobro opustit. Rozhodně dřív, než to za něj udělají v říjnu voliči.

Během posledního roku se téma školství a učitelské profese probíralo v médiích a na různých fórech vzhledem k pandemii Covidu-19 mnohem častěji než obvykle. Zavřené školy a přechod na distanční výuku totiž pochopitelně poznamenaly mnoho rodin. Nemělo by to však zakrýt skutečnost, že se na poli vzdělaností politiky objevila i řada dalších událostí a témat, které vyvolaly vášnivé debaty: Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+, novela zákona o pedagogických pracovnících, revize rámcových vzdělávacích plánů, reforma přípravy budoucích učitelů na pedagogických fakultách a dalších fakultách připravujících učitele.