čtvrtek 2. prosince 2021 Blanka

Dívali se na mě trošku jako na exota, říká první český profesionální baseballový rozhodčí v USA

Zdeněk Židek je prvním Čechem a Evropanem, který se stal profesionálním rozhodčím v Minor League Baseball. V rozhovoru pro Pražskou Drbnu se osmadvacetiletý cílevědomý rozhodčí rozpovídal o svém programu během sezóny, o dlouhých přejezdech mezi stadiony nebo o tom, proč si nechává líbit, když na něj fanoušci křičí. „Křičí na mě, protože mám černou košili. Je úplně jedno, kdo by tam stál,“ říká Zdeněk Židek.

„Pískat softball mě bavilo do doby, než jsem se tím chtěl začít živit“

Kdy jste začal se sportem?
Mohlo mi být asi dvanáct, začal jsem hrát softball. Ale tehdy jsem nebyl dobrý hráč.

Byl to ten důvod, proč jste si řekl, že se stanete rozhodčím?
To úplně ne. Mě softball chytil natolik, že jsem chtěl být každou minutu na hřišti a když jsem ve čtrnácti letech objevil na internetu nabídku, že se můžu stát rozhodčím, okamžitě jsem po ní skočil. Když jsem absolvoval kurz pískání, začal jsem rozhodovat a během několika let jsem v tom byl lepší než v hraní, tak jsem hraní nechal.

Jaké akce jste měl možnost pískat v softballu?
Pískal jsem leccos. Byla to nějaká mládežnická mistrovství a už v sedmnácti letech jsem pískal první mistrovství Evropy dívek do jednadvaceti let v softballu.

Jak se zrodil váš přechod od softballu k baseballu?
V softballu jsem se dostal poměrně vysoko, absolvoval jsem několik mistrovství světa a docela mě to bavilo, ale to jen do té doby, než jsem se tím chtěl začít živit. Rozhodováním softballu se člověk neuživí, pokud se chce mít dobře. Na internetu jsem si tedy našel, jak se stát profesionálním rozhodčím v MLB, nejprestižnější baseballové lize světa. Vyskočila mi tam nějaká odpověď, a tak jsem se vydal na cestu.

„Dívali se na mě trošku jako na exota“

Kdy vás to napadlo?
To byl asi rok 2016, ale je to strastiplná cesta. Jako první jsem musel dodělat školu, abych měl nějaký plán B. Po škole, tedy v roce 2018, jsem zamířil na kurz rozhodčích do USA. Tam to probíhá tak, že lektoři uchazeče sledují, jak vystupují, jak se pohybují, jak mluví a tak dále. Na základě tohoto kurzu, který probíhá na dvou školách, se vybere asi padesát nejlepších lidí, kteří se mohou ucházet o pískání v MiLB (Minor League Baseball). Tam hrají týmy, které faremním systémem spolupracují právě s týmy z MLB, což je ta nejprestižnější soutěž, kam se všichni chtějí dostat.

Jak velká je konkurence? Kolik rozhodčích píská zápasy v Minor League Baseball?
Bývalo to 234, teď je to něco kolem 170.

Jak se na vás dívali jako na Evropana?
Dívali se na mě trošku jako na exota. Bylo to z toho důvodu, že jsem byl Evropan a že jsem se dostal tak daleko, i když jsem baseball nikdy nepískal, což na mě bylo trochu vidět. V roce 2018 mi řekli, že musím získat zkušenosti, takže jsem okamžitě začal pískat českou extraligu, kde mi dali důvěru a snažil jsem se dostat do paralelních nezávislých soutěží ve Spojených státech, ale do těch se člověk s evropským pasem prostě nemůže dostat, nejsou tam pro to finanční podmínky.

Jste v konkurenci začínajících rozhodčích spíš mladší?
Ne, jsem tam spíš starší. Mně je 28 a průměrný věk, kdy soutěž nabírá rozhodčí, je 23 let. Říká se, že práce v Minor League Baseball je nejdelší pracovní pohovor světa pro práci v MLB. V Minor League s námi mohou kdykoliv ukončit spolupráci s odvoláním na to, že pro ně nejsme dostatečně perspektivní k postupu do MLB. Ale když už se člověk dostane do MLB, tak píská do doby, než se on sám rozhodne skončit, nemůže ho nikdo propustit.

Rozhodčího z MLB by nikdo nevyhodil ani v případě, že by měl opravdu špatnou fyzičku?
Píská tam 76 lidí na planetě, takže oni vědí, co si můžou a nemůžou dovolit. Navíc pohyb tam funguje trochu jinak, rozhoduje se tam ve čtyřech lidech a důraz je v MLB spíš na charakterové vlastnosti než na věk. Fyzické testy rozhodčích v MLB samozřejmě jsou, ale kondice tam není zas tak důležitá jako v Minor League, kde pískáme ve dvou. Rozhodčí v MLB končí obvykle kolem 55 až 60 let.

„V půlce břězna odjíždím do USA, nejpozději v říjnu jsem doma“

Jaký je váš program? Kdy jste v USA a kdy v Česku?
V USA jsem, když se tam hraje. Někdy v půlce března obvykle odjíždím na předsezónní přípravu, která trvá asi měsíc a probíhá na Floridě nebo v Arizoně. Po přípravě se jak hráči, tak rozhodčí vydají do svých působišť. Od začátku dubna do půlky září se odehraje asi 125 až 130 zápasů. Pak je šampionát konkrétní ligy a pak jedu domů. Takže nejpozději v říjnu jsem doma.

Jak takový program zvládá vaše rodina?
Mám tu manželku a syna. Je to náročné, mám za sebou zatím dvě a půl sezóny včetně té covidové.

Jak probíhají přejezdy mezi zápasy?
Na začátku sezóny dostanu auto a kolegu. Společně jezdíme mezi městy a pískáme zápasy. Začínáme v daném městě, kde od úterý do neděle pískáme sérii zápasů a v pondělí máme volno. Takže buď v neděli po zápase nebo v pondělí ráno sedneme do auta a jedeme do dalšího města, kde se situace víceméně opakuje. Nejdelší přejezd byl dlouhý přes deset hodin, což bylo z Brooklynu v New Yorku do Severní Karolíny, ale záleží na lize. Třeba v Texasu je průměrně dlouhý přejezd čtrnáct hodin.

Vznikají na hřišti konflikty mezi hráči a rozhodčími?
Jak kdy. Od fanoušků už to člověk čeká a zkrátka si vyslechne. Ale základní rozdíl baseballu od ostatních sportů je v tom, že baseball pojímá konflikt a konfrontaci trochu jiným způsobem. Na fotbalovém hřišti přijde rozhodčí za trenérem k lavičce, ale v baseballu je manažer vyzván k tomu, aby přišel za rozhodčím na hřiště. Tam to bývá většinou tělo na tělo a je to takové koření zápasu.

Argumentujete, nebo řeknete, že jste rozhodčí a tím končí debata?
Argumentuji! Člověk jim to musí vysvětlit, oni jsou velmi soutěživí a na našem rozhodnutí může záviset něčí kariéra, takže argumentace je velmi důležitá a člověk si to musí umět obhájit. Kdybych tam nastoupil jen s tím, že já jsem rozhodčí a mám vždycky pravdu, tak to je cesta do pekel. Součástí sportu je, že i my tu situaci někdy zkrátka nevidíme dobře. Lidská chyba bývá součástí hry.

Je vaše angličtina natolik perfektní?
Troufám si tvrdit, že ano. Mám vysokoškolské vzdělání a musím říct, že na náš systém školství můžeme být hrdí. Co se týká gramatiky, kterou člověk používá při psaní reportu o vyloučení, je to někdy tak, že já opravuji gramatické chyby svých kolegů, rodilých Američanů. Oni tam ty chyby napíšou, protože tak sice mluví, ale já ze školy vím, že to prostě není správně. S argumentací mi pomohlo zase vystudování práv.

„Křičí na mě, protože mám černou košili. Je úplně jedno, kdo by tam stál“

Zmínil jste fanoušky. Kolik lidí chodí na zápasy v Minor League?
To se různí od velikosti stadionu. Od pěti set do asi šesti tisíc. Čím míň je fanoušků, tím víc je tam těch skalních a tím víc člověk slyší ty konkrétní urážky, takže čím víc lidí, tím víc si to užiju. Ale v MLB už jsou návštěvy v rámci desítek tisíc. Třeba San Francisco mívá vyprodáno, chodí tam na zápasy 40 tisíc lidí.

Křičí na vás, protože jste Evropan?
Ne, křičí na mě, protože mám černou košili. Je úplně jedno, kdo by tam stál. Mohl bych pískat jako Paganini, ale kultura baseballu je prostě taková, že na rozhodčí se křičí bez ohledu na výsledek. Lidi nám často říkají, že nechápou, jak to můžeme dělat. Odpovídám, že to beru tak, že když někomu zlepším den tím, že se na mě může vykřičet, tak je to vlastně dobře.

Bral jste si to někdy osobně?
Od fanoušků to nelze brát osobně, ale samozřejmě vždycky pochybuju o mentálním zdraví takových lidí. Spíš to trochu zabolí od hráčů, protože si řeknu, že ti by měli mít alespoň nějaké pochopení, ale komu se urážky od fanoušků nebo i hráčů dostanou pod kůži, ten tam dlouho nevydrží. Člověk si to nemůže brát osobně, musí umět dávat dobrá rozhodnutí, ale musí umět žít s těmi špatnými. Ačkoliv bych chtěl vidět všechno, nikdy to tak nebude. Vždycky někdo nebude mít radost.

Kdy se dostanete do MLB?
Spíš jestli se dostanu. Cíl je iluze poutníka, nejde si říct, že se tam dostanu a pak to bude dobré. Statisticky je téměř nemožné dostat se do MLB, je tam 76 pozic a nás uchazečů je 170. Každý rok sice pár desítek lidí vyhodí, ale zároveň musí chtít skončit někdo z MLB, aby uvolnil místo. Statistika hraje strašně proti mně.

Co pro vás bylo zatím největším úspěchem?
Nedokážu vypíchnout jedno konkrétní utkání nebo turnaj. Největší úspěch je pro mě vůbec to moje angažmá ve Spojených státech, protože jsem prvním Čechem a prvním Evropanem, který se tam probojoval. Můj největší úspěch je logicky to, kde jsem teď, protože doufám, že moje cesta do MLB nekončí.

Hodnocení článku je 100 %. Ohodnoť článek i Ty!

Foto archiv Zdeňka Židka

Štítky rozhovor, sport, baseball, rozhodčí, Zdeněk Židek

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.