čtvrtek 7. července 2022 Bohuslava

Místo korunovace českých králů i jejich posledního odpočinku. Navštivte spolu s Drbnou katedrálu svatého Víta

Katedrála svatého Víta, Vojtěcha a Václava zaujímá v našich dějinách výjimečné místo. Již od 10. století je svatovítský kostel nejvýznamnějším kostelem v Praze. Chrám byl sice založen až ve 14. století, ale jeho historie sahá až do století desátého. Nynější podoba této dominanty pochází až z konce 19. a začátku 20. století. Pojďte se s Drbnou a s Václavem Hrnčiříkem ze Správy Pražského hradu podívat, jaká tajemství tato monumentální stavba skrývá nejen nad zemí, ale také pod ní.

Na místě katedrály stála rotunda již od roku 930

První kostel, který na místě dnešního chrámu stál, byla rotunda, kterou založil svatý Václav kolem roku 930. Na místě stála až do 11. století, kdy přestala svými rozměry dostačovat. Kníže Spytihněv ji proto v polovině 11. století nechal skoro celou zbořit a na jejím místě pak vznikla bazilika, jejíž zbytky jsou dodnes k vidění v kryptě.

Svatý Václav (asi 907–935) byl český kníže a světec, hlavní patron českého národa a symbol české státnosti. Podle legendy ho vychovávala jeho babička svatá Ludmila. Zemřel násilnou smrtí ve Staré Boleslavi. Po své smrti pak začal být uctíván jako svatý pro svou zbožnost a posmrtné zázraky. Později se stal také symbolem českého státu.

Se stavebními úpravami sloužila bazilika až do 14. století, konkrétně do roku 1344, kdy tehdejší král Jan Lucemburský spolu se svými syny Janem Jindřichem a Karlem (budoucím Karlem IV.) položili základní kámen gotického chrámu,“ přibližuje historický vývoje katedrály Václav Hrnčiřík ze Správy Pražského hradu a jeden z hradních průvodců.

Chrám se začal stavět z nejvzdálenějšího místa od vchodu, ale nebylo to tak, že by se naráz zbořila bazilika a postavil se gotický chrám. K bourání baziliky totiž docházelo postupně. „Bylo to mimo jiné z toho důvodu, že chrám měl ústřední místo v náboženském životě Pražanů, takže tady bohoslužebný ruch přestat úplně nemohl,“ vysvětlil Hrnčiřík.

Prvním stavitelem gotické katedrály se stal Matyáš z Arrasu, na něhož pak navázal Petr Parléř. V roce 1419 se však stavba katedrály z důvodu husitských válek zastavila. Několik století tak stavba zůstala nedokončená a zejména na počátku 19. století chátrala.

Chrám se podařilo dostavět až po více než čtyřech stech letech

Pozdější pokusy chrám dostavět se podařily až v polovině 19. století, konkrétně v roce 1859, kdy vzniká Jednota pro dostavění Chrámu sv. Víta na Hradě pražském. Té se nejdříve podařilo zachránit část stávající, která byla ve velmi špatném stavu. Od roku 1861 řídil rekonstrukci Josef Kranner, a to až do své smrti v roce 1871. Na místo prozatímního stavitele chrámu byl poté povolán Josef Mocker. Dne 1. října 1873 se uskutečnilo slavnostní položení základního kamene k dostavbě katedrály. „Zajímavostí je, že vchod do katedrály, stejně jako průčelí, tedy pochází až z konce 19. století, což mnozí z návštěvníků neví,“ dodává Hrnčiřík.

Muchovo okno bylo do severní lodi chrámu vsazeno v roce 1931. Ústřední panel zobrazuje svatého Václava s babičkou Ludmilou, kteří jsou obklopeni výjevy z životů slovanských věrozvěstů svatého Cyrila a Metoděje.

Při vstupu do katedrály návštěvníky nejen očaruje její rozlehlost, ale také výzdoba a především množství nádherných oken. Ta nejstarší z nich pocházejí z 19. století. My se zrovna nacházíme u zřejmě toho nejznámějšího z nich.

Říká se mu Muchovo okno a je to jedna z turistických atrakcí. Scény, které jsou zde vyobrazené, jsou z počátku křesťanství v českých zemích. Upozorním vás na do půli těla obnaženého muže ve střední části nahoře, to je kníže Bořivoj, první známý Přemyslovec, jak přijímá křest z rukou arcibiskupa Metoděje. Pod Ježíšem Kristem je obraz bohyně Slavie jako emblém české banky Slavie, která zhotovení vitráže financovala,“ popisuje Hrnčiřík.

Pod kaplí, kde se Muchovo okno nachází, se nachází krypta, do níž jsou pohřbíváni čeští arcibiskupové. Dozvím se, že byla naposledy otevřena v roce 2017, když zemřel emeritní pražský arcibiskup a kardinál Miloslav Vlk. „V kapli se pak nachází také hrob kardinála Berana, což byl bojovník proti oběma totalitám, který zemřel v roce 1969 v exilu. Dostalo se mu velké cti, jelikož ho papež Pavel VI. nechal pochovat ve Vatikánu v hrobce papežů, což je výjimečná pocta pro někoho, kdo není papež,“ říká Hrnčiřík. Záhy mi je řečeno, že sám Beran si přál být pochovaný v Praze. K tomu došlo až nedávno a o přenesení jeho ostatků se zasadil sám současný papež František.

Od první poloviny 10. století je zde pohřben hlavní zemský patron svatý Václav

Od 10. století se jedná o nejvýznamnější pražský kostel, a to z toho důvodu, že je zde pochovaný svatý Václav. „Od první poloviny 10. století je zde pohřben hlavní zemský patron svatý Václav. Kostel se stal také korunovačním místem českých králů a v neposlední řadě se zde nachází také královské pohřebiště,“ vyjmenovává Hrnčiřík. Poslední korunovace zde proběhla v roce 1836.

Kromě rozlehlých oken se po celém obvodu katedrály nachází ochoz, který se nazývá triforium. Je z něj krásný pohled na interiér katedrály a zároveň jsou na něm umístěny busty lidí, kteří byli se stavbou chrámu nějakým způsobem spjati.

Poté postupujeme dále až k dubovému reliéfu, které je dílem řezbáře Kašpara Bechtelera. Na reliéfu je znázorněna podoba Prahy před čtyřmi sty lety. Nejednalo se tehdy o sjednocené město, ale čtyři samostatná města – Hradčany, Malou Stranu, Staré a Nové Město. „Tato čtyři pražská města měla v roce 1620 dohromady asi 65 tisíc obyvatel. Vidíme, že byla chráněna hradbami, které byly většinou zbořené v 19. století,“ říká Hrnčiřík.

Proč je kostel zasvěcen svatému Vítu, který neměl s našimi zeměmi nic společného?

Kostel má tři zasvěcení, ale jedno z nich se vymyká. Svatý Václav a Vojtěch jsou totiž spjati s českými zeměmi, kdežto Vít zdánlivě s naší zemí neměl nic společného. „Podle církevní tradice to byl jeden z raně křesťanských mučedníků, který padnul ve 4. století za oběť pronásledování křesťanů,“ říká Hrnčiřík. Nabízí se tedy otázka, proč je kostel zasvěcen právě svatému Vítu.

Tím důvodem je relikvie svatého Víta. Když v 10. století uzavřel kníže Václav mír s králem východofrancké říše Jindřichem Ptáčníkem, tak ten mu na znamení dobré vůle dal paži svatého Víta. Takže právě z toho důvodu svatý Václav pak založil první kostelík svatého Víta, aby vzdal tomuto světci patřičnou úctu.“ Záhy se dozvídám, že oltář, před kterým stojíme, je zároveň relikviářem. Ta paže totiž nebyla jediná, jelikož zejména císař Karel IV. byl nadšeným sběratelem ostatků.

Svatý Vojtěch byl druhým biskupem nově založeného pražského biskupství na konci 10. století. Jedná se o člena rodu Slavníkovců, který byl mimořádně vzdělaný. „V mnohém předběhl svou dobu. Snažil se v tehdy poměrně divokých Čechách hájit principy křesťanské morálky. Odešel zklamán dvakrát z Prahy a zemřel při šíření křesťanství mezi pohanskými Prusy.“ Jeho ostatky pak byly uloženy v polském městě Hnězdno a později je kníže Břetislav I. přenesl při své válečné výpravě do Prahy.

Náhrobek Jana Nepomuckého je vyroben z více než tuny čistého stříbra

Pokračujeme dále a míjíme monumentální hrobku, která stojí přímo uprostřed návštěvnické trasy. „Jedná se o více než tunu čistého stříbra. Tento náhrobek pochází z počátku 18. století,“ doplňuje Hrnčiřík. Podle legendy byl Jan Nepomucký zpovědníkem královny Žofie Bavorské. A jelikož král svou ženu podezříval z nějakých nekalostí, chtěl od Jana zjistit její tajemství. Jenže ten mu je říct odmítl a měl tak být králem umučen.

Jenže skutečnost však byla trochu jiná. „Johánek z Pomuku byl generálním vikářem, ale rozhodně nebyl královniným zpovědníkem. Byl spíš pravou rukou arcibiskupa Jana z Jenštejna. A když se vztahy mezi arcibiskupem a králem vyhrotily, tak dal král zatknout několik spolupracovníků arcibiskupa a sám se účastnil jejich mučení,“ uvádí vše na pravou míru můj průvdce.

Podle průzkumu ostatků Jana Nepomuckého jej ubili k smrti při výslechu a jeho tělo shodili do Vltavy. „V tom se legenda se skutečností shoduje, s tím rozdílem, že Nepomucký byl spolehlivě mrtvý, už když ho do řeky shodili.“ V 18. století, když probíhalo oficiální svatořečení Jana Nepomuckého, byl exhumován a bylo nalezeno cosi, co vypadalo jako jazyk, jenž byl považován za symbol mlčenlivosti. „Později si jej dokonce obrozenci vybrali za symbol českého jazyka. My dnes ale víme, že to nebyl jazyk, ale část mozkové tkáně,“ doplňuje Hrnčiřík.

Hrobka prošla na začátku 20. století rozsáhlou přeměnou

Poté se přesouváme dále a sestupujeme do podzemí, které je doslova žněmi pro archeology. A to nejen proto, že jsou zde k vidění již zmíněné základy baziliky, která stála na místě dnešního chrámu. Hlavní lákadlo – krypta, kvůli které sem většinou návštěvníci zavítají, prošla relativně nedávno rekonstrukcí.

Záhy se dozvídám zajímavou informaci o tom, že když lidé poprvé přijdou do královské hrobky, jsou překvapeni, jak hrobka vypadá moderně. Na počátku 20. století, když probíhala dostavba chrámu, byla totiž hrobka v neutěšeném stavu. „Bylo třeba dát hrobce novou důstojnou podobu, a tak se tyto prostory za první republiky rozhodli vyřešit radikálně moderním způsobem, a to pod taktovkou architekta Kamila Rožkota,“ doplňuje Hrnčiřík.

Všechny čtyři manželky Karla IV. leží v jednom sarkofágu

Při pohledu do hrobky návštěvníci uvidí uprostřed sarkofág samotného Karla IV., na kterém jsou zpodobněné dvě koruny, a to císaře Svaté říše římské a česká svatováclavská koruna, kterou nechal Karel IV. zhotovit. V první řadě se pak nachází husitský král Jiří z Poděbrad a Ladislav Pohrobek. Dále se dozvídám zajímavou věc, a tou je fakt, že vedle Karla IV. leží v jednom sarkofágu všechny jeho čtyři manželky. „Když v 80. letech probíhalo antropologické zkoumání různých osobností naší historie, bylo na první pohled poznat, které kosterní pozůstatky patří poslední manželce Karla IV. Alžbětě Pomořanské. Byla totiž proslulá tím, že to byla velice silná dáma. V pověstech se dokonce říkalo, že ohýbá podkovy,“ usmívá se Hrnčiřík.

Dále se zde nacházejí hrobky Václava IV., Jana Zhořeleckého nebo kralevice Václava. Mě ale upoutá zadní rakev, která vypadá nejvíce zdobená a tak nějak nejvíce důstojně. „To je nejstarší rakev, kterou tady máme. Je olověná a patří Rudolfu II. Jedná se o originál. Právě tento panovník patří k nemnoha Habsburkům, kteří jsou pochování tady v Praze, a ne v kapucínské hrobce ve Vídni.“ Kromě něj tady má hrob ještě Marie Amálie, což byla jedna z dcer Marie Terezie a poslední Habsburkovna, které je v Praze pochována.

Tři roky po smrti svatého Václava byly jeho ostatky přeneseny na pražské hradiště

Vystupujeme z hrobky a procházíme chrámem, v té době se začíná ozývat zvuk varhan, které krásně rezonují celou katedrálou a dotvářejí tu pravou chrámovou atmosféru. „Náš pan varhaník vždy rád zkouší, když jsou tady návštěvníci,“ směje se Hrnčiřík.

Nejdůležitějším místem v chrámu je hrob hlavního zemského patrona svatého Václava. Podle tradice zaznamenané v legendách a v pověstech však toho o Václavovi víme docela málo. „Podle tradice lze předpokládat, že to byl výjimečně laskavý a schopný panovník a dobrý křesťan, což bylo neobvyklé, hlavně v Čechách 10. století, kde křesťanství vyznávala jen poměrně úzká skupina lidí,“ doplňuje Hrnčiřík.

Byl to právě Václav, který založil kostel svatého Víta a po svém zavraždění začal být považován za svatého. Zhruba tři roky po jeho smrti byly jeho ostatky přeneseny ze Staré Boleslavi na pražské hradiště, kde pro něj byla založena apsida s jeho hrobem.

Proces svatořečení byl tehdy mnohem jednodušší než nyní. Dnes svatořečení trvá roky nebo dokonce desítky let. Tehdy tomu stačilo v podstatě takzvané translatio, což je přenesení ostatků toho dotyčného do hlavního kostela té které země. Mnohdy stačilo tedy, když někomu byla prokazována úcta a když byly přeneseny ostatky do svatyně té země,“ dozvídám se.

„Tradice sedmi klíčů, které vedou do korunní komory, není nijak zvlášť stará“

Můj zrak se upne ke dveřím, u kterých tuším, co se za nimi nachází. „Za dveřmi je schodiště, které vede do korunní komory, tedy do místa, kde jsou uchovány korunovační klenoty,“ potvrdí Hrnčiřík mou domněnku. Kopie klenotů se pak nacházejí ve Starém královském paláci. Originály bývají vystavovány jen při výjimečných příležitostech. Jak je známo, dveře mají sedm zámků a k odemčení je tedy třeba sedm klíčů.

Tato tradice není nijak zvlášť stará, počet klíčů se v historii měnil, samozřejmě i to, kdo měl klíče v držení. Nyní je má prezident, premiér, předsedové obou komor parlamentu, dále pražský primátor a dva zástupci církve: arcibiskup pražský a probošt svatovítské kapituly. Všech sedm se tedy vždy musí sejít, aby mohly být dveře otevřeny,“ vyjmenovává průvodce.

Pak už se pomalu přesouváme ven, kde naše prohlídka pomalu končí. Ještě předtím se ale naše zraky upnou vzhůru, k věžím katedrály. Dozvídám se, že nejstarší věží je ta jižní, ve které jsou zavěšeny také katedrální zvony. „Nejznámější je určitě zvon Zikmund, který pochází ze 40. let 16. století. Odlil jej zvonař Tomáš Jaroš z Brna. Zajímavostí je, že jsou tady zvoníci. Samozřejmě ne pořád. Zvuk, který lidé slyší normálně, každou celou a půl hodinu, je od hodinového stroje. Na zvony se zvoní jen ve významné dny a na Zikmunda dokonce jenom několikrát do roka,“ ukončuje své vyprávění o katedrále Václav Hrnčiřík.

Tady naše prohlídka tedy končí a já si uvědomuji sílu toho, že v žádné jiné stavbě nejsou tak výrazně vepsány dějiny českých zemí a jejích obyvatel jako právě ve svatovítské katedrále, jednom z pražských symbolů. Určitě nebudu přehánět, když napíšu, že silueta chrámu spolu s Pražským hradem patří k těm nejznámějším symbolickým panoramatům, jaké Česká republika může nabídnout.

Hodnocení článku je 100 %. Ohodnoť článek i Ty!

Foto Wendy Zimmerová

Štítky Praha, Pražský hrad, katedrála, sv. Vít, historie, zajímavosti

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.