Na fotografii olympijského družstva československých gymnastek, která byla v srpnu 1948 pořízena v londýnské Impress Hall, stojí v zástupu úplně poslední. Usměvavá, tehdy jednadvacetiletá sokolka z Lulče na Vyškovsku. Dnes je Marie Ďurovičová, za svobodna Kovářová, pořád stejně usměvavá. Ale nyní je již poslední z gymnastického týmu, která se může o své osobní vzpomínky na zisk zlaté medaile na první poválečné olympiádě podělit. V současnosti nejstarší česká olympijská medailistka dnes slaví 94. narozeniny. Na olympiádu v Londýně, která byla první i poslední v její sportovní kariéře, stále ráda vzpomíná. I když radost nad ziskem nejcennějšího kovu tehdy mladým sokolkám zkalil smutek nad smrtí členky týmu Elišky Misákové, která zemřela přímo v dějišti olympijských her.
Družstvo gymnastek se začalo vybírat už rok po ukončení druhé světové války, která na šest let přerušila obvyklý olympijský cyklus. Výzvu náčelnice Československé obce sokolské Marie Provazníkové s názvem Hledáme tisíc cvičenek na olympiádu v Londýně, zaslechla Marie Kovářová v rozhlase a rozhodla se - už jako členka slavné jednoty Sokol Brno I - do bojů o účast na olympiádě zapojit. „Měli jsme vyřazovací závody a těch bylo tolik, že si to nedovedete ani představit. To byly boje veliké a dlouho," řekla Marie Ďurovičová v rozhovoru, který vznikl pro speciál podcastu Četkast k připravované venkovní fotografické výstavě Olympijské okamžiky.
Na olympiádu v Londýně bylo nakonec vybráno devět závodnic. Zcela výjimečně tehdejší vedení tělovýchovy povolilo, že s osmičlenným družstvem mohla jet do Londýna jedna náhradnice. „Když jsme jako sokolky někam přijely, tak si nás považovaly. Ale my jsme z toho měly i legraci. Byly jsme holky velice mladý," vzpomíná Ďurovičová na poslední přípravy na olympijské hry.
Na olympiádě v Londýně měla sportovní gymnastika na programu pouze jednu soutěž - víceboj družstev, který zahrnoval kladinu, bradla, přeskok a společné cvičení s kužely. Původně se měly gymnastické soutěže konat na stadionu Wembley pod širým nebem, proto sokolky trénovaly částečně i venku. „My jsme to střídaly. Ale tady bylo dost špatné počasí, zima tu byla. A to se gymnastika špatně dělá, když je zima," uvedla olympionička.
Krátce před olympiádou ale panovala ve Střední Evropě vedra. To už byly gymnastky na jednom z posledních soustředění v Nymburce. Během něj se mladé sokolky vyrazily koupat do Labe. Voda v řece byla sice teplá, ale značně špinavá. Marie Kovářová a Zdena Vermiřovská dostaly infekci kůže. Cestou do Londýna se objevily mnohem závažnější zdravotní problémy u Elišky Misákové.
Ze studentských kolejí, kde gymnastky v Londýně bydlely, odvezli Elišku do nemocnice. Diagnóza zněla - dětská obrna. Infekční nemoc, na niž v té době nebyly léky ani očkování. Za Elišku nastoupila náhradnice Věra Růžičková. A zatímco československé sokolky bojovaly v hale, kam se kvůli špatnému počasí soutěž přesunula, o medaile, Eliška sváděla v nemocnici boj o život.
V soutěži, která se protáhla až do půlnoci, se československé gymnastky dlouho těsně držely druhé za Maďarkami. Bezchybný výkon v závěrečné společné skladbě s kužely je vynesl na stupeň nejvyšší. Radost z olympijského zlata ale krátce poté přehlušila bolest. Eliška obrně v nemocnici podlehla, rozloučit se s ní mohla jen její sestra Slávka, která byla také členkou zlatého týmu. „To přehlušilo úplně všechno," připomíná po 73 letech smutný závěr zlaté olympijské soutěže Marie Ďurovičová.
Ráda nicméně vzpomíná na to, jak se britští organizátoři her o účastníky londýnské olympiády starali. „Byli jsme velice hejčkaní v dobrém slova smyslu. Bylo po válce, tady ještě toho nebylo tolik. Jako holky jsme se tam etablovaly, oni nás měli rádi," řekla.
Československá výprava se z první poválečné olympiády vrátila domů s šesti zlatými, dvěma stříbrnými a třemi bronzovými medailemi. Vítězky gymnastické soutěže letěly domů o pár dní později zvláštním letadlem, v němž převážely i urnu s ostatky své kamarádky, která později jako jediná v historii obdržela zlatou olympijskou medaili in memoriam. Po návratu následovalo velké sokolské poslední rozloučení. Mimořádný výkon československých gymnastek ale během pár let upadl v zapomnění. Komunistický režim v padesátých letech Sokol zakázal.
„To by kruté, ale nedalo se nic dělat. My jsme si na to zvykly a kašlaly na ně taky," uvedla na adresu tehdejší vlády Ďurovičová. O oslavy, organizované režimem, prý po návratu z Londýna ani nestály. „My jsme byly sokolky a v Sokole nás měli rádi, protože jsme udělaly pro Sokol velké dílo," poznamenala. Se závodní gymnastikou nicméně ona, stejně jako některé další členky zlatého družstva, záhy skončila. „Potom jsme cvičily dál, ale to už jsme cvičily pro údržbu těla. Oni si všichni mysleli bůh ví co, ale my jsme si všechno cvičily po svým,” dodala.
V nové sjednocené socialistické tělovýchově se už Marie Ďurovičová angažovat nechtěla. Vrcholový sport vyměnila za rodinné a pracovní povinnosti. U sportu ale zůstala po celý život rekreačně, a to obdivuhodně dlouho. Ještě po osmdesátce lyžovala v Alpách. „Člověk, když už měl leta, tak chtěl ještě vydržet a pokračovat. Hraju tenis a to je to, co můžete v tom věku dělat, když jste stará jak metuzalém," říká s úsměvem. V 94 letech je stále čiperná, ale na procházky ji moc neužije. „Mám zahrádku, pracuju na zahrádce a je to sranda," uzavřela nejstarší česká olympionička.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
