neděle 9. května 2021 Ctibor

Neslyšící jsou neskutečně zábavní, říká Leoš Mačák, ředitel organizace pomáhající uplatnit se neslyšícím v běžném životě

Nacházíme se na sídlišti v Ládví, kde stojí Tichá kavárna. Jedná se o první pražskou kavárnu, kde obsluhují neslyšící. Mnozí by si mohli myslet, že jde o podnik, který bude ideální na čtení knihy nebo na učení. Jenže není to tak úplně pravda, jenom ticho byste zde hledali marně. Tichá kavárna je totiž místem kulturních akcí a setkávání. Provozuje ji organizace Tichý svět – chráněná pracoviště, která neslyšícím pomáhá se zapojením do profesního života. A právě ředitele této organizace, Leoše Mačáka, Drbna vyzpovídala a ptala se nejen na současnou situaci neslyšících, ale také třeba na to, jak to v Tiché kavárně vlastně funguje.

„Neslyšící mají hendikep, který není vidět. Když jdu po ulici, tak nepoznám, že člověk, který jde proti mně, je neslyšící.“

Jaké je v dnešní době postavení neslyšících ve společnosti? Myslíte, že se za posledních dvacet let něco změnilo?

Určitě se zlepšila informovanost neslyšících a zlepšilo se i samotné povědomí o tom, že tady neslyšící jsou. Pořád však musíme pamatovat na to, že neslyšící mají hendikep, který není vidět. To znamená, že když jdu po ulici, tak nepoznám, že ten, kdo jde proti mně, je neslyšící. Na neslyšící se proto často zapomíná. Ke zlepšení informovanosti o neslyšících napomáhá určitě i současná doba. Tito lidé mezi sebou komunikují pomocí chytrých telefonů a videohovorů. Díky tomu mohla vzniknout také Tichá linka.

Můžete přiblížit, co to ta Tichá linka je?

Jedná se o on-line tlumočení a přepis pro neslyšící, které probíhá 24 hodin denně 7 dní v týdnu. Je to takový trojúhelník, kdy na jednom konci je tlumočník, na dalším neslyšící a na třetím řekněme třeba lékař. Neslyšící pak skrze aplikaci a videorozhovor zavolá tlumočníkovi a ten pak zavolá doktorovi. Tlumočník je v tomto případě zprostředkovatel komunikace mezi neslyšícím a například doktorem. 

„Český znakový jazyk je oproti češtině, kterou používáme my, jiný samostatný jazyk s vlastní gramatikou a pravidly.“

Je podle vás v dnešní době poskytování informací neslyšícím dostatečné?

Určitě není. Je potřeba si uvědomit, že máme kolem sebe neskutečné množství informací, kdežto neslyšící má na České televizi dvacet minut denně zprávy ve znakovém jazyce, a to je všechno. Někdo by mohl namítnout, proč si neslyšící nepřečtou nějaké noviny, jak si můžeme přečíst my. Bohužel to úplně nejde, protože český znakový jazyk je oproti češtině, kterou používáme my, jiný, samostatný, jazyk s vlastní gramatikou a pravidly. Nelze tvrdit, že by všichni úplně nerozuměli psanému textu, ale ve valné většině tomu tak je. Když se to všechno sečte, tak poskytování informací pro neslyšící v současné chvíli není ještě takové, jaké by si oni sami představovali a jaké si představujeme my jako podporovatelé neslyšících.

Jak se neslyšící prezentují třeba na sociálních sítích?

Neslyšící jsou velmi aktivní na sociálních sítích, protože ty jsou přirozeně založené na fotografiích, na hashtazích a na krátkých sděleních. Neslyšící hodně využívají komunikaci přes WhatsApp, ale třeba e-mailová komunikace je už upozaděna, protože tam jsou již rozsáhlejší texty.

Víte, kolik je v dnešní době překladatelů do českého znakového jazyka? Je jich dostatek?

Přesné číslo vám teď neřeknu, ale vím, že je jich hrozně málo. Často se setkávám se situací, že když poptáváme nějaké tlumočení, musíme to dělat třeba dva nebo tři týdny dopředu, abychom na určité datum našli volného tlumočníka. A ani to se kolikrát nepovede. Tlumočníci většinou bydlí ve velkých městech a jestliže ten neslyšící je v nějaké malé vesnici, tak vůbec nemá šanci se toho tlumočníka dovolat, protože on za ním nepřijede. Proto právě vznikla služba naší spřátelené organizace Tichého světa Tichá linka. Neslyšícímu už stačí mít chytrý telefon a nemusí být tolik závislý na fyzickém tlumočení.

„Neverbální komunikaci používají z osmdesáti procent ve svém projevu i slyšící lidé, takže je to pro člověka přirozené.“

Pokud by se slyšící člověk chtěl naučit český znakový jazyk, jaké by pak mohl mít možnosti uplatnění?

Nejsem si úplně jistý, že to otevře nějaké pracovní dveře a pomůže na trhu práce. Ale pokud byste například chtěla pracovat v nějaké organizaci, kde pracují neslyšící, tak to je přesně ta příležitost. My v organizaci vždy sháníme znakující kolegy nejlépe se zaměřením na sociální práci. Co se týče samotných výhod znakování, tak ty jsou spíše ze soukromého života. Například když se s kolegou rozloučíme, každý odejdeme do auta a potom si vzpomeneme, že potřebujeme ještě něco doplnit, tak na sebe znakujeme. Často znakuju na manželku, což je jí občas nepříjemné, ale znaky se učí. Víceméně neverbální komunikaci používají z osmdesáti procent ve svém projevu i slyšící lidé, takže je to pro člověka přirozené.

Jak jste se konkrétně vy dostal k problematice neslyšících? Mělo to nějaký vývoj, nebo se to stalo tak nějak náhle?

Byla to náhoda a řekněme, že jsem k tomu přišel ne jako slepý k houslím, ale jako nedoslýchavý k violoncellu. V té době bylo období záplav a organizace se potřebovala přestěhovat, protože byla vytopena. Já jsem si v tu chvíli na škole přivydělával jako stěhovák, a tak to všechno začalo. Potom, co jsem odstěhoval pár stolů pro celou organizaci, tak jsem zůstal a začal pracovat v Tiché kavárně na pozici PR marketing. Postupně jsem začal zjišťovat, že toho dělám málo a chtěl bych dělat víc, tak jsem začal mluvit i do jiných záležitostí. A pak mi řekli, ať to jdu dělat všechno. Tak jsem šel.

„Když poznáte správný typ neslyšících, tak zjistíte, že si je můžete cenit za spoustu dobrých vlastností podobně jako u slyšících.“

V čem je podle vás práce s neslyšícími jiná než třeba v jiných neziskových organizacích? V čem je pro vás výjimečná?

Pokud se dostanete do sociální bubliny neslyšících, což není úplně nejjednodušší, tak pochopíte, jaký mají zábavný a specifický smysl pro humor. Je to fakt sranda a jsou zábavní. Když poznáte správný typ neslyšících, tak zjistíte, že si je můžete cenit za spoustu dobrých vlastností podobně jako u slyšících. Ale je opravdu náročné se do té komunity začlenit, právě kvůli zmiňované komunikační bariéře. Například děti přicházejí o spoustu textů, knížek a pohádek. Česká televize pravidelně natáčí vánoční pohádky pro neslyšící, což je super, že tady ta snaha je, ale další projekty podobného typu už nejsou. Naše organizace provozuje Tiché zprávy, kde pracují převážně neslyšící a ti zpracovávají informace z Česka i ze světa. Tím se snažíme přispívat k propojení světa slyšících a neslyšících.

Co je hlavním cílem Tichého světa – chráněných pracovišť? Jak byste tuto organizaci charakterizoval?

Hlavním cílem je pomoct neslyšícím uplatnit se na trhu práce. Většinou jim dáme ten první zápis do životopisu, aby od nás měli startovní můstek. Pro spoustu neslyšících je to první setkání s realitou. Máme mnohem více trpělivosti, než by neslyšící dostali u jiného zaměstnavatele. Pak mají na výběr, buď setrvat u nás, nebo odejít dál na zkušenou do světa. Náš cíl je tedy připravit neslyšící, aby se mohli uplatnit na širším trhu práce. Může se stát, že někteří se na to úplně necítí, takže u nás zůstávají déle. Máme Tichou kavárnu, Tichou cukrárnu, Kurzy znakového jazyka, Tiché zprávy a Tichou jehlu. Snažíme se neslyšící kolegy zaměstnávat jak horizontálně, tak vertikálně. Od pozice neslyšící paní na úklid, přes asistenta, až po vedoucího samotného oddělení. Nyní máme zhruba 62 lidí s přiznanou invaliditou, to znamená, že to nemusí být jen neslyšící, a k tomu čtyři slyšící zaměstnance.

Nyní se nacházíme v Tiché kavárně, povězte nám více o tom, jak vzniklo toto místo.

Tichá kavárna vznikla na podzim 2011 na popud neuspokojivé situace na českém trhu, kdy neslyšící hledali relativně bez úspěchu zaměstnání. Takže kolegyně, která zakládala organizaci Tichý svět – chráněná pracoviště, se rozhodla, že založí Tichou kavárnu. Ta vznikla také díky úzké spolupráci s Prahou 8. Jedná se o prostor, který patří k domu s pečovatelskou službou. Před 12 lety se Praha 8 rozhodla, že postaví jídelnu pro pečovatelské služby. Nějak narazili na nás a společně jsme si řekli, proč by Praha 8 měla využívat jídelnu jen na hodinu denně. A v tu chvíli vznikl nápad, že by tady mohla být i Tichá kavárna. Tyto prostory fungují tedy jako jídelna pro seniory, a pak se otevírá kavárna a jsou tady naši zákazníci. Kavárna byla ze začátku pouze kamenná, později jsme si pořídili Kavárnu na kolech. Nabízíme i akce pro firmy, kdy přijedeme před firmu a připravíme pro ně ve spolupráci s Tichou cukrárnou snídaně. Dalo by se říct, že Tichá kavárna je taková vlajková loď Tichého světa – chráněných pracovišť, která otevírá dveře i dalším provozům, a můžeme se díky ní představovat také širší veřejnosti.

„Tichá kavárna je první pražská kavárna s neslyšící obsluhou a stále jediná.“

Jak to v Tiché kavárně tedy funguje?

Klientela kavárny je trojí. Jsou to buď neslyšící, kteří si bezbariérově objednají a mohou se chovat tak, jak jsou zvyklí. Tichá kavárna je první pražská kavárna s neslyšící obsluhou a stále jediná. Druhým typem zákazníků v naší kavárně jsou slyšící, kteří vědí, kdo jsme a koho tady zaměstnáváme. Ví, že když k nám přijdou, najdou na stole hranol, který je z půlky zelený a z půlky červený. Když si chtějí objednat, tak dají zelený konec nahoru a když chtějí zaplatit, tak dají červený. Někdy může zavítat i někdo, kdo nás úplně nezná, a to je třetí skupina zákazníků. Jdou okolo a třeba si nevšimnou nápisu pod logem, že zde pracují neslyšící, a pak začínají zábavné příběhy. Zákazníci na naše kolegy barmany začínají mluvit, oni jim samozřejmě nerozumí, tak na ně začnou mluvit anglicky nebo třeba německy. Nakonec však vždy vše dobře dopadne a zákazník si objedná, na co má právě chuť. 

„Zjistili jsme, že stan není úplně nejvhodnější, jelikož nás často vytopil déšť. Jednou jsem se dokonce probudil a kolem mě plavalo mléko.“

Když jste mluvil o kavárenském karavanu, jak vlastně ten nápad vznikl? Byl to váš nápad, nebo jste se na něm domluvili společně s kolegy?

Většina nápadů, které vzniknou u nás v organizaci, vzniká po určitém brainstormingu. Když jsem sem přišel, tak jsem si říkal, že je velká škoda, že nejezdíme na festivaly. Nacházíme se na Ládví, je tady velké sídliště, ale v létě tady většina obyvatel není a nebyl zde takový obrat. Řekl jsem tedy, pojďme vzít kavárnu a jezdit po festivalech. Dostali jsme finanční dar, za to jsme pak koupili klasický lůžkový party stan a vyrazili jsme. Docela se to dařilo, ale po čtyřech letech jsme zjistili, že stan není úplně nejvhodnější, jelikož nás často vytopil déšť. Jednou jsem se dokonce probudil a kolem mě plavalo mléko. Poté jsme jednou nabízeli službu naší snídaně před jednou firmou a spustila se neskutečná průtrž mračen a začalo foukat. Ti zaměstnanci nám drželi nohy od stanu, aby neulétl, a já jsem ze srandy nahlas řekl, že je škoda, že nemáme peníze na karavan. No a jeden z těch zaměstnanců byl generální ředitel firmy a viděl, v jakém jsme průšvihu, tak se nám rozhodl pomoct a dal nám finanční obnos na to, abychom si pořídili karavan.

Jak na vás a váš provoz dopadl koronavirus? Museli jste například i propouštět zaměstnance?

Od začátku pandemie jsme se snažili nepropouštět, nesnižovat úvazky a dodržet úvazek vůči kolegům a zaměstnancům, že budou dostávat sto procent svého platu. Snažili jsme se zároveň předávat informace ohledně samotného průběhu pandemie, jelikož spousta neslyšících nevěděla, co se děje, tak jsem nahrával videa s informacemi. Nejhorší bylo, když vláda něco vymyslela ze dne na den, to jsem se probouzel s hrůzou, že otevřu počítač a všechno bude zase jinak a nebudu moct na ta opatření pružně reagovat. Co se týče udržení míst a výplaty, tak jsme to nemohli dělat donekonečna, jelikož jsme měli výdejní okénko na deseti procentech normální tržby, podobně jako v Tiché cukrárně. Potřebovali jsme tedy pomoc od veřejnosti a založili sbírku na donio.cz, kde nás mohou zájemci podpořit. Nejedná se však o klasický portál, kam lidé posílají peníze, ale my tam za to nabízíme produkt a ten podporovatel jej zakoupí a zároveň nás finančně podpoří. Lidé si mohou pojmenovat kytku v kavárně nebo židli, máme tam také otevření e-learnignu, poslání kuchařky nebo zážitkový kurz.

„Například v Americe už jsou tak daleko, že se do znakového jazyka tlumočí koncerty. U nás se to sice někdy taky děje, ale je to velmi sporadické.“

Je něco, v čem vám naopak pandemie třeba pomohla?

Pandemie nám pomohla v tom, že se začalo více tlumočit v České televizi. Vždy, když probíhala nějaká tisková konference a mluvilo se o vládních opatřeních, tak to mělo v rohu klasické tlumočení, což před pandemií ještě nebylo. Ale stále je to jen při těchto výjimečných příležitostech. V tomto bychom se měli učit od západních zemí, tam je tlumočení na denním pořádku. Například v Americe už jsou tak daleko, že se tlumočí koncerty rapperů. U nás se to sice někdy taky děje, ale je to velmi sporadické. Také třeba v seriálech můžeme vidět, že různé seriálové postavy vládnou znakovým jazykem. To u nás není na takovém denním pořádku a není to tak samozřejmé. Takže dosáhnout toho by bylo fajn.

Zmínil jste, že máte i Tichou cukrárnu, můžete mi říct, jak to funguje tam?

Ono nejde ani tak o Tichou cukrárnu, ale spíš o cukrářství, kde se pouze pečou dorty a ty se prodávají tady. Původně se cukrářství nacházelo o patro výš tady v domě a naše neslyšící cukrářka-pekařka tam pekla pouze pro potřeby kavárny. Ale pak už ty prostory přestaly stačit, a tak jsme museli najmout další dvě paní na pečení a pak ještě někoho, kdo to celé bude vést. Náhodou jsem pak jednou jel kolem nebytového prostoru a všiml jsem si, že tam bylo pekařství, tak jsem se spojil s Prahou 8 a řekl jsem jim, jestli bychom se nemohli domluvit na tom, že bychom to společnými silami zrekonstruovali a nastěhovali tam Tichou cukrárnu. Díky jiným partnerům jsme dostali dary fyzických věcí, takže jsme mohli udělat například obklady a další. Ten prostor je velký asi 150 metrů čtverečních, takže se tam cukrářky v pohodě vejdou.

Jak je to nyní se zakázkami v Tiché cukrárně? Jak to bylo o Vánocích a Velikonocích?

S paní vedoucí jsme se toho hrozně báli, protože náš největší odběratel jsou firmy, které odebírají v takzvaném náhradním plnění, ale v pandemii, kdy jsou všichni na home-office, se nekonají žádné porady, nejsou žádná setkání. Proto jsme se báli, jak dopadnou Vánoce a po nich Velikonoce. Dopadlo to tak, že jsme měli rekordní objednávky cukroví, a to ne od právnických osob, ale od těch fyzických. Báli jsme se, že lidé doma budou péct, ale nebylo to tak a zvítězila podpora. Dokonce jsme museli objednávky i odmítat. Napekli jsme 170 kilogramů cukroví. Nedávno pak byly Velikonoce, kdy jsme napekli dohromady asi 250 mazanců, což byl taky velký úspěch. Dneska rovněž jedou trouby na plné obrátky, protože tam máme velkou zakázku máslových sušenek na míru s razítky pro jednu organizaci. Ale stále to není tak, jak by to mělo být a jak bychom potřebovali.

Hodnocení článku je 100 %. Ohodnoť článek i Ty!

Foto Honza Faltus

Štítky rozhovor, Leoš Mačák, Tichý svět - chráněná pracoviště, Tichá kavárna

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.