Spisovatel Arnošt Lustig zemřel před deseti lety, 26. února 2001, v 84 letech. Ve své tvorbě se zabýval především holokaustem, a to z pohledu bezbranného jedince. Čerpal ze svých vlastních zážitků, jelikož jako židovský mladík prošel Terezínem, Osvětimí a Buchenwaldem. Život si zachránil útěkem z transportu. Ve svých příbězích popisoval i nejintimnější detaily ze života hrdinů. O utrpení vždy hovořil věcně a střízlivě a životní strádání prožíval s humorem. Vrcholem jeho tvorby byly novely Dita Saxová a Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou.
„Život není to, co chceme, ale to, co máme“, slova hrdinky Dity Saxové ze stejnojmenné Lustigovy knížky vystihovala autorův postoj k životu, kde nechyběl smích i společnost hezkých žen. Jeho oslovení „ty bejku“ téměř zlidovělo. I se zákeřnou nemocí bojoval koncem svého života jako kdyby nebyla. Němcům ale nikdy neodpustil.
„Byl to člověk neobyčejně přátelský, laskavý. Člověk, který byl zvyklý o druhé se zajímat víc, než o své vlastní starosti. Patřil k nejvýznamnějším a světově nejproslulejším českým spisovatelům, přesto všechny lichotky vždy zlehčoval a říkal, že o tom, kdo je skutečný spisovatel, rozhodnou až čtenáři 50 let po vydání knihy,“ řekl o Lustigovi novinář František Cinger. A bývalý prezident a dramatik Václav Havel po jeho skonu uvedl: „Myslím na něj, na jeho charakteristický smích i nezdolný optimismus.“
Lustig se narodil 21. prosince 1926 v rodině pražského maloobchodníka. V roce 1941 byl tento „libeňský rošťák“ z rasových důvodů vyloučen ze školy a poté se učil krejčím. V roce 1942 byl transportován do terezínského ghetta a poté prošel Buchenwaldem a Osvětimí. „Během těch tří let v lágrech jsem byl třikrát odsouzenej k smrti zastřelením, x-krát do plynu,“ vzpomínal. V březnu 1945 uprchl z pochodu smrti do Dachau a do konce války se skrýval v Praze. Osvobození si náramně užíval, radost byla o to větší, že z Mauthausenu se mu vrátily matka se sestrou. Otec ale zahynul v plynové komoře v Osvětimi.
Po válce vystudoval novinařinu a pracoval v několika denících a v rozhlase. V letech 1948–1949 se jako zpravodaj zúčastnil první arabsko-židovské války. V Izraeli se také oženil s Věrou Weislitzovou, příslušnicí židovské brigády cvičené Antonínem Sochorem. Spolu měli syna Josefa a dceru Evu.
Po válce pracoval jako reportér a režisér Československého rozhlasu, redaktor Mladého světa a scénárista na Barrandově. V roce 1968 odešel přes Itálii, kde byl zrovna na dovolené, do Izraele, poté do Jugoslávie, kde pracoval v záhřebském filmovém studiu, a nakonec skončil v USA. Tam krátce přednášel na několika univerzitách a v roce 1973 zakotvil na Americké univerzitě ve Washingtonu.
V 60. letech mu vyšly další knihy, především Dita Saxová (1962) a Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou (1964), které patřily k vrcholům jeho tvorby. První byla příběhem z poválečného života mladé židovky, která se neumí vypořádat s prožitkem koncentračního tábora a končí sebevraždou. I druhá je o židovské dívce a v portrétování podobných hrdinek Lustig pokračoval i nadále. V roce 1979 vyšla v Torontu u manželů Škvoreckých kniha Nemilovaná: Z deníku sedmnáctileté Perly Sch. o židovské dívce donucené okolnostmi k prostituci.
V 90. letech Lustig vydal další knihy a začínaly vycházet jeho sebrané spisy, často s přepracovanými verzemi. V letech 1995–1997 byl šéfredaktorem české verze časopisu Playboy a v roce 2003 byl nominován za román Krásné zelené oči na Pulitzerovu cenu v kategorii próza, za některé své výroky byl ale také kritizován.
V roce 2009 byl Lustig mezi 14 nominovanými na mezinárodní Man Bookerovu cenu, mezinárodní obdobu známého britského literárního ocenění. V roce 2008 také získal mezinárodní literární Cenu Franze Kafky.
K prvnímu výročí spisovatelova úmrtí v roce 2012 byla Česko-izraelskou smíšenou obchodní komorou zřízena Cena Arnošta Lustiga. Oceněnými se stávají osobnosti, které v sobě spojují vlastnosti jako jsou „odvaha a statečnost, lidskost a spravedlnost“.
Foto Česká televize
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
