Nevěřím heslu, že bez práce nejsou koláče, říká MasterChef Roman Staša

S Romanem máme mít sraz v jednu na Karlově mostě. Kolem půl dvanácté mi ale volá a oznamuje mi, že teď vyřídil jednu věc v Karlíně a jestli se můžeme potkat dřív. Za pár minut už si podáváme ruce na křižovatce uprostřed Karlína. Když k Romanovi přicházím, zrovna u něj zastavuje auto, přímo na přechodu pro chodce. Dva chlapíci z něj na Romana vesele pokřikují, mávají a rychle si pořizují fotky na telefon, než kvůli provozu musejí pokračovat v jízdě. Ok, asi nemá cenu se Romana ptát, jestli ho na ulici poznávají lidi.

„Viděl jsi film Božský Bruce? Tak přesně takhle to mám já na Instagramu“

Užíváš si tu pozornost?

Takhle z auta se mi to ještě nestalo. Jinak mě ale lidi poznávají úplně běžně. Je to strašně příjemný v tom, že jsem ta pozitivní postavička. Tím pádem lidi na mě nekoukají blbě, ale pozdraví mě, udělají si se mnou fotku, popovídají si se mnou o tom, jakej byl MasterChef. Vlastně mě to hodně baví, abych se přiznal. Vůbec mi nedělá problém se na lidi usmát, udělat jim radost tím, že se s nima vyfotím a říct jim něco o soutěži. To jsou maličkosti, které jim očividně dělají lepší den, což je skvělý. Třeba i lidi, kteří mi píšou na Instagramu, jsou hodně pozitivní a často mi píšou, že jsem jim zlepšil den.

Jak vypadá tvoje schránka na Instagramu?

Je to strašný v tom, kolik toho je. Ale lidi píšou hezký věci, ještě teď dojíždějí nějaké gratulace a tak dál. Negativní reakci mám snad jen jedinou od nějaké paní. Jsou to vesměs reakce na storýčko nebo fotku. Strašně moc dotazů mám na vaření u nich doma, protože všichni lidi ještě neví, že mám web bezadresy.cz. Bohužel už se mi ozývají lidi a já jim nestíhám všem odepsat, protože se to prostě nedá. Viděl jsi film Božský Bruce? Jim Carrey tam odklikne všechny zprávy, dá yes a za chvilku mu to tam vyjede všechno znova, tak přesně takhle to mám já na Instagramu.

Trochu mě překvapilo, že máš manažera. Kdy to přišlo?

15. ledna, skoro před rokem, skončil MasterChef, tím pádem jsem věděl, jak to dopadne a když jsem viděl čísla, kolik se na to dívá lidí, došlo mi, že to taky může být totální nářez. Okamžitě jsem začal přemýšlet nad tím, jak to uchopím, nad svou značkou a nad tím, co vlastně chci dělat. Ani jsem neměl Instagram. Přemýšlel jsem nad tím, se kterými partnery se spojím. Zjistil jsem, že to nikdy nemůžu utáhnout sám. To jsou věci, které uvidím jen ze svého pohledu, ale potřeboval jsem někoho, kdo to uvidí z té třetí strany, a tak jsem oslovil svého kamaráda, který je zároveň velký profesionál v tom, co dělá. Už spolu fungujeme přes půl roku a připravovali jsme se se na toho 3. listopadu, tvořili jsme značku, tvořili jsme web. Přemýšleli jsme, jak to budeme dělat, protože nechci dělat nic nucenýho. Třeba návrhů na spolupráce mi chodí pět až deset denně, takže to jsou dohromady stovky, ale já mám do dnešního dne jen dva partnery. Tady vidíš, jak se rozhoduju o tom, jakou cestou půjdu.

Taky v tom musí být velké peníze, ne?

Jsou samozřejmě. Můj velký partner je Billa a jsem hrozně rád, že jsem se domluvil právě s Billou, protože celou dobu jsem vařil z jejich produktů a já chci, aby moje jméno bylo spojený se značkama, kterým důvěřuju. Není to o tom, že budu propagovat sprej, kterej jsem nikdy nepoužil, ani ho nikdy nepoužiju. Teď jdu třeba podepsat smlouvu, že dostanu škodovku, protože prostě chci škodovku. Můj sen vždycky byl podporovat české věci a české distributory.

„Covid? Bylo mi trochu blbě a shodil jsem asi šest kilo“

Přišlo mi, že sis začátek karantény naplánoval tak, abys měl pár dní po odvysílání posledního dílu MasterChef klid od lidí.

Tak to není. Kvůli tomu, že jsem věděl, kolik budu mít rozhovorů dva až tři dny po finálovým díle, jsem se rozhodl si udělat testy, protože jsem věděl, že se uvidím s půlkou osazenstva celýho bulváru nejen v Praze. Dvě hodiny po finále mi přišla zpráva, že jsem pozitivní, takže jsem šel do karantény. Byl jsem doma deset dní, ale nevyhovovalo mi to, protože jsem všechno musel řešit přes webky a tak podobně. Osobní setkání, jako třeba teď, když spolu sedíme, je pro mě mnohem zábavnější, než sedět doma v obýváku a dělat rozhovor s někým přes kameru.

Jak u tebe probíhal covid?

To bylo dva měsíce zpátky. Bylo mi trochu blbě a shodil jsem asi šest kilo. Neměl jsem čich ani chuť. Pak jsem asi po měsíci šel na testy a až tam mi řekli, že mám covid, že to asi ještě dojíždělo. Ty testy ti neřeknou, kolik toho máš, ale že to máš. Takže jsem shodil na hmotnost, kterou chci, a teď si ji jenom držím. Ale kvůli tomu, že teď chodím hodně vařit k lidem a musím ochutnávat, a to i sladký, protože dělám dezerty a sladký normálně nejím, tak se musím nějak udržovat, abych vypadal pořád stejně.

Nemyslíš, že dřív nebo později stejně ztloustneš do klasické figury kuchaře?

Myslím si, že se to nikdy nestane, protože to nechci a sám se na sebe potom nemůžu koukat. Není to o tom, že bych potřeboval být vysekanej nebo že bych chtěl vypadat nějak super, ale spíš se chci já sám dobře cítit.

„Dárky vůbec neřešíme, koupím jich přesně nula“

Už sháníš dárky na Vánoce?

Dárky na Vánoce nesháním vůbec žádný, protože jsme se doma domluvili, že to dělat nebudeme. Je to zbytečný. Já jedu domů na Moravu za našima a za ségrou. Sedneme si, dáme si dobrej vaječnej koňak, s tátou si otevřeme pivko a budeme se dívat na pohádky a povídat si. Dárky vůbec neřešíme, koupím jich přesně nula.

Budeš vařit na Vánoce?

Určitě, ale vůbec nevím co. Určitě to bude super dobrej salát, protože ho máme všichni rádi. Určitě budu dělat kapra, ale vůbec nevím jak. Možná nějakej řízek nebo něco takovýho.

Myslíš, že na tebe bude doma větší tlak?

Stoprocentně! Obrovskej paradox je ten, že jsem do soutěže šel jako amatérský kuchař. Soutěž trvala pět měsíců a já jsem za tu dobu nemohl vyrůst v profi kuchaře. Je strašně zvláštní, jakej ty musíš udělat skok v gastronomii. Slyšel jsem od lidí, že je to fejk nebo že jídlo za nás někdo vaří, což mě totálně překvapilo, jak si to lidi vůbec můžou myslet.

Na druhou stranu tě tak soutěž prezentovala. Na začátku se tváříš jako amatér, který má rád grilování a ve finále tě porotci vynášejí do nebes za jídla z kachních jater.

Určitě jsem prošel extrémním zlepšením. Porotci nepřeháněli, když říkali, že si to finálové menu dokážou představit i v nabídce svých restaurací. Taky jsme měli chvíli čas na trénink. Skok byl obrovskej, ale spíš jsem mluvil o tom, že si lidi často myslí, že když jsi MasterChef, tak vykouzlíš cokoliv. Třeba porotcům se nemůžu zatím vůbec rovnat, ale to je tou praxí. Když se před kuchaře dá mrkev, tak musí okamžitě znát deset receptů s mrkví. Já vím třeba tři a porotci jich ví dvacet.

Pomáhali porotci hodně? Je to tak, že soutěžícím radili, co by mohli uvařit a z kterých surovin?

Na výběr surovin jsme měli opravdu pět minut. Ve finále deset, ale to jsem si vzal asi sedmdesát surovin. Je to tak, že natáčení je dva dny. Tím pádem je tam určitý čas navíc. Například když mi Pavel Berky přiděloval durian, tak v televizi vidíš jak mi ho nese a dává mi ho, ale ty už v televizi vidíš, jak v tu chvílí dává něco Ivce. Jenže to natáčení trvá samozřejmě dýl, takže ty minuty se táhnou, já držím durian a mám čas přemýšlet, co s tím mám dělat. Občas tam bylo i vidět, že některý z porotců řekne nějaký tip na to, co by si z té dané suroviny dal. Takhle každej porotce řekne třeba dva tipy a ty můžeš nasát informace od nich a vybrat si, co zhruba umíš, jak bys to dokázal zkombinovat a jaký by sis vybral suroviny. Takže ta prodleva natáčení pomáhá v tom, že máš čas vymyslet recept. Určitě to není tak, že za tebou porotci přijdou a řeknou, ať uděláš placku z durianu, že to bude super.

„V půlce soutěže mi psal střihač, že už mě má plný zuby“

Jak těžké bylo během toho roku nikomu neříct, jak to dopadne?

Kvůli hrozící milionové pokutě nebylo až tak těžký se neproříct. Musíš to udržet. Ví to tvoje rodina, protože ti byli na finále. Těžký to ale bylo u živých rozhovorů. Třeba jsme byli s Pavlem Berky na food festivalu, vařili jsme spolu a on začal odpovídat na díl, kterej ještě nebyl v televizi. Tak jsem si zakryl mikrofon a pošeptal jsem mu, že to lidi ještě v televizi neviděli. Těžký bylo myslet na to, kde ty lidi v televizi jsou, proto jsem se na to i hodně díval, abych věděl, co tam říkám, proč diváci teď vnímají Pepu takhle a Pavlínu takhle. Bylo to důležitý, abych byl v obraze.

Hraje si střih hodně s charaktery soutěžících, nebo byli opravdu takoví, jaké je viděli diváci v televizi?

Super otázka, ještě nikdy jsem ji nedostal. Strašně mě překvapilo, jak jsem vnímal já Ivku v soutěži, jak ji lidi vnímali v televizi a jak jsem ji já vnímal v televizi. Říkali o ní, že je zákeřná a nepřející a já jsem si toho vůbec nevšiml a říkal jsem si, že to není možný. Dva dny točíš jeden díl, takže máš 24 hodin čistýho záznamu na kameře a někdo tě stříhá. Ten střihač s tebou žije dnes a denně týden v kuse. V půlce soutěže mi psal střihač, že už mě má plný zuby. Ten střihač si všímá charakterů lidí. Nadchlo mě, jak udělali díl po prázdninové přestávce, kde shrnovali, co bylo v mástrovi a co bude v mástrovi. Zaujalo mě, jak tam ukázali toho Pepu, jak na všechno odpovídal, že všechno ví a všechno zná. Podle mě ty jako střihač si toho musíš všimnout. Já jsem si toho Pepova charakteru, že všechno ví a zná, všiml, ale ne až tak výrazně jako ten střihač, kterej je vlastně s ním půl roku zavřenej v místnosti, má ho ve sluchátkách a pořád slyší jenom „to vím, to už jsem dělal tisíckrát, to znám, to zvládnu, všechno vím.“ Toho si ten střihač všimne a krásně to dá najevo lidem. Spíš si myslím, že produkce zvýrazní povahový rysy, který daní soutěžící skutečně mají. Tak to prostě je. Tvrdím, že třeba Pavlína je hrozně emotivní člověk a tam to o ničem jiným než o emocích není. Ona pláče, křičí, vzteká se, je smutná a je brutálně emotivní. Ale je emotivní dva dny a v televizi je to hodinu a vidíš ji střihnutou třeba do sedmi minut za díl, takže je to prostě zhuštění toho, jak se člověk chová.

Co konkrétně ti přinesla výhra?

Půl milionu korun a spolupráci s jedním z porotců. Já jsem si vybral Honzu Punčocháře a spolu budeme tvořit degustační menu v jeho restauraci. To teď neprobíhá kvůli covidu, ale doufám, že v lednu nebo v únoru si zavaříme na jeho stole. Je to pro mě velká věc, Honza je pro mě jeden z nejlepších kuchařů v Evropě a hlavně jsme kámoši, takže si to vaření uděláme příjemný.

„Dvakrát do stejný řeky nevstoupíš není pravda“

Začali se ti teď ozývat známí a kamarádi s tím, ať jim přijedeš uvařit?

Určitě se to děje, zrovna když jsem na tebe čekal, tak mi psal známej, jestli nechci přijet k němu na chalupu něco uvařit. Když jsem byl tak v poslední pětce, tak se začali hodně ozývat kámoši a známí, který jsem dlouho neviděl. Nejdřív jsem si říkal sakra, kdybych nebyl v televizi, tak se mi neozveš. Na druhou stranu, když jsem si představil sám sebe v jejich pozici, tak bych napsal taky. Ale napsal bych ahoj, viděl jsem tě v televizi, super, držím palce, měj se krásně. To bych určitě udělal, ale určitě ne, aby mi přijel uvařit. Takže k nim určitě nepřijedu vařit, ale napíšu, že jsem rád, že se mi ozvali a že se třeba těším, že se uvidíme. Ale vaření je tolik, že teď nestojím o další kulinářské umění u známých a kamarádů. To si nechám klidně něco uvařit sám.

V rozhovoru pro Bez frází jsi zmínil, že když jsi za mlada hrál hokej na vrcholové úrovni, měl jsi nos hodně nahoru. Nebojíš se toho, že to teď zase přijde?

Já teda tvrdím, že to, že dvakrát do stejný řeky nevstoupíš není pravda, ale tvrdím, že když tu řeku znáš, tak se můžeš rozhodnout, jestli do ní vlezeš, nebo ne. A já vím, jak to vypadá, když jsem byl arogantní. U mě to bylo tak, že jsem si moc nevšímal lidí a bylo mi to tak nějak fuk. Moje práce, kdy jedenáctým rokem dělám osobního trenéra, je o práci s lidma. A to, že i teď někdy na někoho můžu působit arogantně, to se nedá nic dělat, to je jeho životní postoj, jeho sebevědomí nebo spíš nesebevědomí. Já absolutně nevnímám, že by mě změnila soutěž nebo moje pozice v médiích. Jestli jsem namyšlenější, tak o tom nevím.

Tak to zpravidla bývá.

Tak tehdy jsem to věděl, ale bylo mi to fuk. To mi bylo asi šestnáct.

Kdy jsi šel do Prahy?

V sedmnácti jsem šel do Brna, kde jsem hrál za Kometu, pak jsem se vrátil domů a do Prahy jsem šel ve dvaadvaceti na vysokou školu, takže je to deset let.

Kdy ses podle tebe stal lepším člověkem?

Lepším člověkem jsem se určitě stal na vysoké škole, kdy jsem spadl na prdel. Přestal jsem hrát hokej, nebyl jsem obletovaná hvězdička a hodně mě změnila moje práce. Můj postoj k životu hodně změnilo to, že jsem zjistil, že chci pomáhat lidem. Jeden z nejlepších tahů mýho života bylo, že jsem nastoupil na psychoterapeutický výcvik. Psychoterapii teď studuju třetím rokem a to mi hodně bere, ale hodně dává.

Chodil jsi někdy k psychoterapeutovi?

Chodil jsem. Jen kvůli tomu, že jsem chtěl, neměl jsem žádnej problém, ale myslím, že každý z nás by měl chodit k psychoterapeutovi už jen z toho důvodu, jak je doba rychlá, jak všechno letí, jak je všechno o penězích, málo o vztazích a vlastně ve vztazích neumíme chodit. Pokud neumíš dělat vztahy a neumíš je tvořit a být v nich, tak v životě nemáš šanci. To ti tvoří to zázemí, který máš, a lidi na to často zapomínají a chovají se jako já v šestnácti.

Ty tady mluvíš o vztazích, ale přitom jsi mi řekl, že nemáš kamarády a známý.

Musím říct, že nemám moc kamarádů. Známých asi mám spoustu, ale kamarádů takových, kteří by mi přijeli pomoct, kdyby mi chcíplo auto mezi Prahou a Brnem ve tři ráno, tak ty mám třeba tři.

Pořád dobrý.

Pořád dobrý. Fakt tři kámoši. A samozřejmě moje rodina, která mi pomůže za každé situace kdykoliv na světě. Já moc lidí kolem sebe moc blízko nepotřebuju, nejsem úplně sdílnej člověk, ač je to obrovskej paradox.

Ty prostě působíš tak, že s tebou chce každej jít na pivo.

Jo, určitě.

A ty chceš jít s lidma na pivo?

Jo. Já chci jít na pivo, ale potom, když jsem doma, tak nepotřebuju s nikým mluvit ani nic řešit. Zavřu se do sebe, hraju na kytaru, čtu, píšu a prostě dělám takový věci, na který třeba tak úplně nevypadám.

„Vaření u lidí? V tvojí kuchyni, s tvým nádobím, s tvýma pánvema, s tvýma hrncema“

Budeš se dál věnovat trénování fitness?

Nebudu chodit okolo horké kaše, asi to teď na chvíli přeruším, myslím si, že to nepůjde skloubit s vařením a s tím, co se kolem mě děje. Mně je jasný, že za měsíc už nebude tolik rozhovorů a že lidi nebudou chtít to vaření tak často, ale už teď vím, že na čtyři měsíce dopředu se ke mně nedá dostat. To mi samozřejmě znemožní trénovat.

Jak funguje vaření u lidí doma?

Lidi napíšou na mail, vyberou si menu, nakoupím pro ně v Bille suroviny a jedu k nim domů. Takže mě zajímá, jaké mají menu, kde to je a kolik jich je. Stojí to pro max deset lidí deset tisíc bez surovin. Zatím jsem ještě nevařil pro dva lidi. Vařil jsem pro šest až deset lidí. Takže to při deseti lidech pak jednoho vyjde zhruba na 1500 se vším. Vařím vždycky čtyřchodový menu. Myslím, že pokud jdeš do nějaké lepší restaurace, tak se za míň rozhodně nenajíš. Navíc nemusíš nikam jezdit, jsi doma, jsi v klidu. Líbí se mi na tom to, že lidem ukazuju, že i u nich doma se dá uvařit skvělý jídlo. Že na to není potřeba super indukce a super vybavená kuchyň.

Počkej, ty fakt uvaříš v mojí kuchyni? Ať to tam vypadá jakkoli?

Jo. V tvojí kuchyni, s tvým nádobím, s tvýma pánvema, s tvýma hrncema. Teď jsem vařil a neměl jsem ani nože, prostě jsem si půjčoval úplně všechno. Vezmu suroviny a jdu.

Nestrháš se, když jsi vybookovanej na čtyři měsíce dopředu?

No, minimálně víkendy jsou fakt plný pátek, sobota, neděle. A asi se nestrhám, protože mě to strašně baví. Zatím jsem byl u osmi rodin a lidi byli úplně skvělí. Jediný, co mi vadí, je, že nemůžu pít, protože potřebuju odjet a nemůžu si s nima dát skleničku. Ale to je dobře, protože kdybych pil, tak bych se časem opravdu strhal. Ale když jsem se bavil s Honzou Punčochářem, tak ten dvacet let vařil šestnáct hodin denně, miloval to a nestrhal se. Musíš to mít rád. Mě na tom nejvíc baví, že do poslední chvíle nevím, jak to bude vypadat tam, kde budu. Mě tyhle nečekané akce strašně baví.

Nečekaný mohlo pro někoho být i tvoje vítězství v soutěži. Nepřipadá ti, že ti vítězství samo spadlo do klína a že je to nespravedlivě vůči třeba té Pavlíně, která dřela a makala, zatímco ty ses celou dobu tvářil jako kluk, kterýho jen baví grilování?

Nevěřím heslu, že bez práce nejsou koláče. Nevím, jestli je to od komančů, co tu byli, nebo od našich rodičů, ale my máme hrozně zafixovaný, že něco musíš mít vydřený. Tomu nevěřím. Prostě si myslím, že pokud máš dobrej pozitivní přístup k životu a děláš, co tě baví, tak pro úspěch nemusíš dělat tolik. Nemusíš to mít vydřený. Máš pravdu, že mi to spadlo do klína. Je to i o tom přístupu, ale já se tam fakt strašně zlepšil ve vaření. Někdy to prostě vydřít nejde, já prostě věřím životní lehkosti. Nechávám všechno být a ono to přijde. Všechno běží samo a život to nějak zařizuje. Nikdy jsem nic netlačil přes hranu. Proto nehraju hokej. Já nechci dřít přes závit, není to moje povaha.